Děd guslar vidí, vidí
svým dávno shaslým okem blízký skon;
vnuk ze všech rodných lidí
mu zbyl až na ten životečka sklon.
Děd praví: „Dragančíku,
mně zrubal Turek všecek milý rod;
jsme dva jen, sokolíku,
div boží vyrubal nás ze všech zlot.
A proto, ty můj hochu,
sám zdědíš mojich statků zbylý skvost:
mých starých písní trochu
a javorové gusle, – to ti dost.
„V nich rozezpívej duši
a prozpívej s ní tažně celý kraj,
vše přezpívej, co smuší,
slasť vyzpívej a naděj rozehraj.“
Hoch Dragan dumně vece:
„„Žel! abych zpíval v jarou veselost,
tvých písní k tomu přece
ni javorových guslí není dost.
„„Bych neoněměl tísní,
když hlavy rubá Turků běsný rej,
k svým guslím a k své písni
mi obě ty své shaslé oči dej.““
„Své slepé oči obě,“
děd guslar vece, „nemohu ti dát;
ty vyplakal jsem sobě
ach, příliš draze, oslzev již mlád.
„A zoufalostí muže
i hořem starce jsem jich vydobyl,
zmar dítek i mé druže,
pláč vlasti cenou za jich temno byl.
„Ne, nikdy nevyzískej
tak drahocenný a tak těžký skvost!
Ty jasným okem blýskej,
můj sokolíku, v boj a v budoucnost.
„Chci, by tvá píseň slunně
mi zajiskřila v temnou zraku sluj, –
hoj! k starých guslí struně,
že svítá volnost, tak mi zanotuj!“
Dí slepý guslar vnuku Draganu:
„Co vidíš, hochu, v jihu na Balkáně?“
– „„Hoj, vidím hory v bílém turbanu
a nocí blýskat ledovité stráně,
a vidím chmury halit nebes líc
a vražený v nich svítit půlměsíc““
„Co, Dragančíku, vidíš k půlnoci?“
– „„Hoj, vidím severní se valit záři,
jak tryskem oři vichru divocí
ji v slávě vezou jako purpur cáří,
noc temná v její dráze krvácí, –
hoj sever, otče, sever burácí!““
„A cože vidíš, hochu, na východ?“
„„– Tam se to hvězdí v nebes čarokráse,
a z modrosvitu jako maják z vod
hled jitřeny tam luzně usmívá se;
tam čelem ověnčeným růžemi
se slunko božské vznáší nad zemi!““
„A jaký div ti na západě vzplál?“
– „„Tamť noc jen pustá, stín tam přehluboký,
jen mžikem oživí se temná dál
tam bledých bludic mámivými skoky;
pak hasne vše a splývá v chladný mrak, –
ó, tmí se západ jako slepý zrak.““
„Hoj, nechť si, hochu! Světla přece víc,
a nebeskou v něm věštbu lze mi chápat:
zář severní – ta ztopí půlměsíc,
a slunko božské samo půjde v západ;
náš Hospodin tak světlem blýskne v kříž
a požehná jím slovanskou si říš!
„Veď do ciziny děda guslara,
můj hochu! tys můj zrak.
Jsem na vždy vyhnán, ty až do jara.
„Boj vyzuří se v našich dědinách,
v kraj volný vrať se pak, –
já zůstanu zde ve svých šedinách.“ –
„„A nenavrátíš též se v domov zpět?
Což netoužíš tam zas?
Chceš zanořit svůj život v pustý svět?““ –
„Můj hochu, což mně starci život již!
Jen ty svůj mladý spas, –
já zůstanu již, – ty se navrátiž.“ –
„„A nechceš vítat osvobozenou
tu domovinku již,
tu k velkým činům znovuzrozenou?
„„A nechceš se zpěvnými guslemi
jít v šťastnou lidu chýž
a poznat, jak je krásně na zemi?
„„A nechceš slyšet jásot svobody,
ni v ples jí housti sám,
ni mladé slávě jíti na hody?
„„Z těch nechceš býti, již je uhostí,
až zavítají k nám
mír, sláva, volnost s rojem radostí?““ –
Tu z očí slepých děda guslara
se řine perel proud.
„To bude, hochu, všecko do jara?
„To jaro uzřít, – blaze Draganu!
Mne zve již boží soud, –
zrak slepý zavru blažen, – zůstanu.“
„Hej, sovo slepá, divně hráš!
To není k zpěvu ani skoku;
toť jako popův otčenáš,
když kráčel, skuhral po mém boku,
kdy k šibenici na sto kroků – – –
Pryč! co nám kazíš rozmar náš!“
I padly slepci gusle níž,
a Dragan ustál v smutném zpěvu;
děd slzu vtlačil v zraku skrýš,
hled hochův sálal bleskem hněvu:
bylť z hloubi zpíval o výjevu,
jak padl národ, nesa kříž...
„Sem, cigáňata! rychle, hej!“
Jak vřískly housle při cimbále,
jak zahrál cigán čaroděj!
„Hoj, jaká hudba! dál jen, dále!“
A není konce zpěvu, chvále,
až zazněl čardáš, divý rej.
Jak planou líce snědých krás,
jak rozpoutaný vrkoč lítá!
Ba rozkoš sotva cítí hráz,
když s ramenem se rámě splítá.
„Hoj, takou hudbu srdce vítá,
však ze tvé vanul smrti mráz!“
Tu vpadl guslar v bujný ples,
i skříply gusle hrozným jekem,
jak kdyby rval z nich duši běs.
Vše tichne, zajíká se vztekem
a guslar při nápěvu měkkém
teď novou píseň volně vznes!
I zalkal slova úchvatná:
„Jak řinčí chechtem vaše píseň,
v níž kypí rozkoš závratná!
Hoj, žárem plýtvat, zmámit tíseň
a vášní spálit duše plíseň
zná hudce ruka úplatná!
„Nechť krví hudba kolotá,
nechť jako zpilý vírem vděků
v ní slavík lásky klokotá,
nechť hýří volnost v bujném vzkřeku,
a tam, – těm řadám padlých reků,
těm nechť si havran skřehotá!
„Což vám jest po tom vraždění,
kde hynou vášní blaženosti?
Vás nudí pláč a kvílení!
Lid mučenníků zem-li hostí,
což vám jest po jich velebnosti
a smrtivzdorném nadšení?
„Svou huďte rozkoš nejprudčí,
nechť jiných rozkoš zkrvavělá
kdes národ bratří umučí...
Což by tam u nich píseň chtěla?
Vždyť havran klove jejich těla,
však on jim také zaskučí – –“
Tu zvedl bělmo zraků svých
i ruku k výši rozechvělou,
a na všech tvářích tuhne smích
v směs divných citů zkamenělou;
a guslar v tichost oněmělou
jen zaštkal, schýliv hlavy sníh.
V chudém loži dřímá guslar v půdě cizí,
nedopěv se vesny, nedotouživ těchy!
V závěj sněžnou jeho nízký růvek mizí,
k němuž teskně bloudí Draganovy vzdechy.
Zavál sníh to srdce truchlé, hlavu šedou,
zavála je věčnost! Hořké rozloučení!
Jen ty gusle, ty si jeho píseň vedou,
v nížto pláče všecko vlasti utrpení.
Cizinec tak bolně hocha slyší hráti,
slouchá temnozvukých guslí truchlozpěvu,
oko se mu rosí, duši soucit chvátí, –
víť on Draganovi radu pro úlevu:
„V požehnaných luzích v Banátě zde žírném
Černá bara plyne z bažinného lože,
zapomnění nese ve svém doušku smírném, –
ó dej zapomínat, milosrdný Bože!
„Mezi zlatem úrod černé vlny vine,
zrcadlem svým chladným v líci tobě zvídá;
napij se jí, hochu! Z mysli pak ti mine
siré domoviny krvavá ta bída...
„Poutník, byť mu doma rajské sady zrály,
sotva Černé bary jedním ločkem zkusí,
hned, jak by mu vichry paměť z duše svály,
na otčinu krásnou zapomenout musí.
„Nejzazší nechť světa konec jemu vlastí,
za vodou nechť zrozen v chatě v nedaleku,
když mu Černá bara kapkou žízeň častí,
zabude svůj domov na věčnosti věků!
„Zašli v žírný Banát i ti nejbědnější,
zřevší krev se proudit na Kosovu poli;
Černá bara též snad tobě ukonejší
umučené vlasti v srdci žhoucí boly.
„Černá bara v ráj ti luzně začaruje
kraj ten, v nějž tu kolem oko tvé se hrouží,
zlatým poutem k němu srdce tobě skuje,
že již nikdy, nikdy odtud nezatouží.
„Zabudeš tak sladce jako v dětském snění,
z jehož blaženosti stesk tě nevyruší!
Hleď, tu Černá bara vlny svoje pění, –
napij se jí, hochu! Okřídlíš svou duši!“
Žíznivo jest mladé srdce Draganovo
po krůpěji těchy, naděje a blaha,
kouzelně jej vábí lichotné to slovo, –
hle, již chvělou dlaní v chladnou vlnu sahá –
Již ji nese k ústům, zprahlým rtem ji loká,
sladkou cítí závrať, v divné klesá snění;
kolem Černá bara šumíc, rychlotoká,
kolébavku bublá, píseň zapomnění...
Z krásných snů se vzbudil s duší proměněnou,
cizí úsměv jemu slunně v líci hraje,
hle – a v blankyt zlaté obláčky se klenou,
vše to dýše vesnou, vše to plá i taje...
Zda to sen či pravda, Dragan sotva jímá,
neví, co to žalost, cítí krev tak jarou;
hruď chce sobě výsknout, ruka gusle třímá,
Dragan v strunu sáhnuv – slyší píseň starou.
Ach ty mutné gusle nezapomínají,
nedají mu zabyt! Nemá Dragan stání;
s touhou svatou spěchá k otcovskému kraji,
v guslích jeho píseň, v srdci jeho lkání.