Sedí pasák na kurhaně,
na píšťalku píská;
přitulená k vrchů straně
leží rodná víska.
Nad vrchy se mraky honí,
v dole mhy se tlumí;
hoch na prsa hlavu kloní –
z píšťalky to šumí.
Smutně hraje, ani neví,
jaké jsou to zvuky;
s píšťalkou ty staré zpěvy
z dědovy vzal ruky.
Děd od děda... Časy běží –
kde ty jejich stany,
u kdo ti jsou, jižto leží
tady pod kurhany?
Snad ten hošek ani neví,
že ty mlhy šedé
předci jsou, jež těmi zpěvy
touha k němu vede.
Neví snad, že černé mraky,
jež se nebem plazí,
s blesky – s hroty ohnivými –
výbojní jsou vrazi.
Neví, dumá jen a hraje
bloudě snivou duší;
že v kurhanech mrtvým taje
v očích žal, zda tuší?
Že jich ruce meče berou,
tvář že rudne snědá,
a že hrobkou tisícerou
u výš pláň se zvedá.
Že z kurhanů, jež se boří,
stejné znějí zvuky,
až se třesou lodi v moři,
v hradbách vojska pluky.
A hoch neví, že kol všady
z hrobů rek se tyčí;
že se chvějí v městech hrady,
drobné chýše v siči.
A hoch neví, sám že divem
roste v bohatýra;
ve zpěvu že zabrán tklivém
kynžal v pěsti svírá.
A hoch neví, v čarné chvíli
nad hory že roste...
Oj, ký div jste učinily,
zpěvy lidu prosté!