Toulá se vlk v žírných polích
hledající tučný plen,
bloudí Aldan po oudolích,
v kterých sedí starý Klen.
Stojí Klenov u Radbuzy,
hvozdy šumí dokola
a v ně Klen i jeho druzi
hledí zraky sokola.
Co tu pije rudá vína,
co tu jídá bílý chléb,
kolem srubů jeho týna
zabělal se mnohý leb. –
V zamyšlení, v zadumání
pustil uzdu myšlénkám,
smutně sivou hlavu sklání.
„Jsem tu nyní, jsem tu sám.
Odumřeli druzi mládí,
opustili otčinu;
čas jak vichr divý pádí.
Kdy já v rově spočinu?
Již mohyla Popelova
mizí v bujném kapradí;
zda se splní jeho slova:
Rov můj tvým se nahradí?“ –
Hledí starec v modré luhy,
hledí okem bedlivým,
přivolává věrné druhy
vida stoupat šedý dým.
„Kokrhá, to z našich chatek
rudý kohout našich střech?
Neslyšíte žen a matek
zoufanlivý pláč a vzdech?
Nezdá se vám, jak by šakal
zavyl v šerý, tmavý les?
jak by chudý rolník plakal
opouštěje rodnou ves?
Obětují Perunovi
Bavoráci cizí dar,
podpalují bílé krovy,
na vsi vedou černý zmar!
Živě v obět velkolepou
pálí klasy na luze,
krvavými meči tepou
v svatých stromů haluze!
V doubravinách temných plaší
ostrozobé krahuje
a co najde v zemi naší,
do své Bavor stahuje.
Vyjeli si Bavoráci,
spolehli se na oře,
ale rolník při své práci
kosti jejich zaoře !“ –
Tasí meč a zbraně ryzí,
přes kamenný letí most. –
Přivítati hosty cizí,
svatá Čechův povinnost!
Jsou to mraky na nebesích,
je to blesků rudých let?
Jako mraky jedou v lesích,
jako blesk se míhá kmet.
Řeky bouří, lesy hučí,
echo lkaje v lůně hor.
S větry letí koně ručí,
s větry letí Klenův sbor.
Rozhledá se v širých polích
sivobradý starý Klen,
kde vlk bloudí po oudolích
a kde hledá tučný plen.
Ajta! Tamo Perunovi
obětují cizí dar,
podpalují bílé krovy
na vsi vedou černý zmar!
Živě v obět velkolepou
pálí klasy na luze,
krvavými meči tepou
v svatých stromů haluze!
Tamo loupí, hubí, kradou,
netuší zlou kvapit seč.
Potřásá Klen sivou bradou,
vzduchem sviští nahý meč.
Jako letní krupobití
dopadává na sta ran,
křik a pláč a vlčí vytí
ozývá se se všech stran.
Jako řekou kane krve
blesky září mečů kmit.
Jásá teď, kdo plakal prve,
bije nyní, kdo byl bit.
Již noc letí s horských štítův
jako tmavoperý pták.
Dál chví se meč Svantovítův,
dosud prchá Bavorák.
Natahuje líné klouby,
odhazuje velký plen.
Jako ručej v lesa hloubi
za ním bouří sivý Klen.
Jezdce honí, hlavy rubá,
honí, rubá napořád.
Klesá Aldan jako hrubá
skála v hněvný vodopád.
Tu a tam se jezdec kmitá – –
i dí Klen: „Dost boje buď“
a než dořek’, střela lítá
zaryla se v jeho hruď.
Bujná větev žití zvadá,
kterou ranil kalný šíp.
Klen v Mořeny náruč padá
v stínu věkovitých lip.
„Pozdravujte moje syny,
které hostí Vyšehrad,
ať jsou štítem domoviny,
kdyby k nám zas Bavor vpad’.
Ověnčete ještě, bratří,
choti mojí milý rov,
kterou v návi oko spatří – –“
a ztich’ šepot jeho slov.
Pochovali popel kostí
pod velebnou Šumavou,
Šumava mu do věčnosti
pěje píseň dumavou.