Vodníkova nevěsta.
Seděla dívka z večera
Na květném břehu jezera,
A kvítí smutná trhala,
Vlnám je do lůna metala.
„Vy vlnky přijměte lásky květ,
A neste ho rychle v jinší svět;
Mne svět hořejší netěší,
Kde láska vždy cos pohřeší.“pohřeší.
„TatíčekTatíček dobrý v hrobě spí,
Macecha laje a zlořečí;
I družka zlá mne zklamala,
Milého mi z náruče vydrala.“
Tak dívka lká i běduje,
Vlnám svůj nářek svěřuje,
A vlnky křepké podtají
Důvěrně jí cos šeptají. –
36
Co děva v srdci tajila,
To vlna vlně zradila.
Zaslechna Vodník pláč děví,
Na hladině vod se objeví.
Tvář bledá, vlasy zelené,
Na hrdle perly hlazené,
Korály vzácné u pasu
Množí vodníkovu okrasu.
Kloníť se k dívce, lahodí,
A slova sladká prohodí:
„Ty děvo sličná, pojď a pojď,
V palác tichý mne doprovoď!“doprovoď!
„PalácPalác můj jasný, průhledný
Na křišťalových sloupech ční,
V něm lahoda i pohova,
Jak jen pomyslíš, hotova.“hotova.
„TamTam družky najdeš laskavé
A hračky skvostné, blýskavé;
Ku hrám i rychlým posluhám
Na sta děvic po vůli mám.“
37
Posloucháť děva svodný hlas,
Zpomínajíc na lásky čas,
I dí na mysli zmámená:
„Ty můj jsi – já nevěsta tvá!“
A řkouc to, milému vstříc letí,
Držíť ji vodník v objetí,
A voda, když to uzřela,
Nad nima se rychle zavřela.
38