Balady, romance, pověsti a legendy (1843)

Jan z Hvězdy

Diplomatická verze Ediční verze
Zábavné spisy
Jana z Hvězdy.
Svazek I. Ballady a romance.
V Praze. V knihtiskárně a skladu Jar. Pospíšila. 1843.
[II] BALLADY,
ROMANCE, POVĚSTI A LEGENDY
od Jana z Hvězdy.
V Praze. V knihtiskárně a skladu Jar. Pospíšila. 1843.
[III] Vysoce Urozenému Pánu, Panu Vilímovi hraběti Z WURMBRANDU STUPPACHU, Jeho c. k. ap. Majestátu skutečnému komořímu, Pánu na Liblíně, Velkém Ždíkově a t. d.
na důkaz své hluboké úcty a oddanosti
obětuje
skladatel.
[V]
Vám, Pane ctný, buď vděčně věnováno, Vám, Pane ctný, buď vděčně věnováno,
 Co Múzy do ucha mi šeptaly, Když v noci bděl jsem při měsíčné záři A vlny pod nohama šplounaly, Bor šuměl nad hlavou, a zhora mraky Nebeskou rosu na mne ztřásaly; Aneb když v sadě růže zakvítala A po větru mi písně posílala; Co jsem zaslechnul za tajemných nocí, Když tma a jasnota se střídaly, A dcery noci, Víly větronohé Po lučinách ve zborech plesaly! Jich tance kolébavé, skoky pružné Na mysli se mi vezdy míhaly; Leč ruka matně jen a slabě psala, Co mysl rozohněná uzírala. [VII] I pěl jsem slávu vlasti, předků boje, Kterak hrdinsky mečem máchali, A na světlo jsem vyzval citů roje, Kteréž se v hloubi srdce skrývaly; I hříčky lásky, jak je mládec snívá, Do veršů mých se často vmíchaly; Neb pěvci Múza blesk i zoři dala, By slova jeho srdcem otřásala. Nuž, Pane ctný! zde jsou těch snů obrazy, Co duši mou čarovně zajaly! O kéž by Vás, jenž vlast i řeč mou ctíte, Na chvílku aspoň mile poutaly! Hodenť jste Vy, by slavné jméno Vaše Potomkům pozdním zpěvy hlasaly. O přijmětež, co Múza vděčná dala, Vámť z květů různých věnec uchystala. [VIII]
† J. V. Sedláčkovi.
Mistře! víš, jak zlatá lyra zněla Zvukem mocným, z dálky omžené, Jak by v Iípy větvi zelené Filomela po nebesku pěla? O jak v jinochu se duše chvěla, Jak jím hnul zvuk písně vzdálené! Onť si tvořil háje růžené, V nichž ta slavná lyra zníti měla. Aj, tu Tys uzíral touhu žhoucí, Jenž mi v prsech plála sevřených; Tys mi v mysl vkouzlil ráj kvetoucí, Slávu pěvců, vlasti milených! Ach, tu snil jsem blahé, blahé dny, – A zde, mistře, čti ty sladké sny! [1]
Jaromír a Vršovci. Zpěv lyrický.
I. Vyzvání.
Co znamená ten hluk tak časně zrána? To koňstva ržání, štěkot lačných fen? Co již tak záhy otvírá se brána, An růžový teprv svitá se den? To jistě ze spaní vybouří pána – A ten si právě ze zraků mne sen. Vzchopíť se z lůžka hbitě, ven se dívá, A zdola hlasné: „Zdráv buď!“ se ozývá. „Ha zdráv buď Jaromír, náš mocný kníže! Po věky pevně stůj ta skála Vyšehrad! A svazek lásky, jenž nás k tobě víže, Budiž pověčný – co té skály sklad!“ – Tu kníže přikročí již k oknu blíže, Jsa v mysli potěšen, vesel a rád, Rukou svým Čechům pozdravení kyne, A v dík mu vzhůru ples jarý se řine. 2 Tu panoš Hovora již v síni stojí, A pokloniv se slušně, takto dí: „Ten lid, co dole na dvoře se rojí, Vršovci jsou to, pane, druzi zlí; Ti dnes na velký, slavný hon se strojí, A vás prý, kníže, v čele míti chtí; – Radit však smí-li sluha pánu svému, Probůh! nevěřte slovu lákavému!“lákavému! „KochanKochan, jen slyšte, též jest mezi nimi, Dravý ten vlk s člověčí tvářností, Kořist on láká slovy oulisnými, A pak na ni se vrhne s rychlostí. Když tak přichází s hledy laskavými, Tu radno, stříci se potajné lsti!“ – Než s úsměchem milostným vece vládce: „Nedůvěrnýs ty vezdy býval rádce!“rádce! „CoCo může mně se mezi mými státi Na honě, knížecím vyražení? Či mám i stínu svého již se báti A lidského se stříci vzezření? Neroď mi lásku k lidu mému bráti; Nehodnoť vládce jest podezření! Hřivec a ty sedlejte ruče koně, A po boku mi buďte vždy na honě.“ 3 Ze síně Hovora smuten odchází, Myšlénky divné mu hlavu matou; Kde kníže veselí a ples nachází, Vidí on lest a zradu napiatou. Leč Jaromír na sebe rychle hází Lovecký šat a trubici zlatou, A sám mečem se páše nedočkavě, Duchem již pádě s lovci po doubravě. Pak v ložnici spěchá, kde choť mu dřímá, Milostná Stříška, v ranní pohově; Žehná se s ní, a němě ji objímá, A tiše Iíbá usta růžové. Milost ve vazby své ho tak pojímá, Že již mizí mu z mysli lovcové; Tu stříbrný hlas trubky zní za chvíli, A Jaromír se vztrhna na dvůr pílí. II. Lov.
Mrak šedivý luhy, háje pokrývá, Jen čela hor se červenají; Obloha teď se co panna zardívá, Nachem se skví její pokrají. V přírodě ještě ticho všude slavné, Jak by kojil sen i hvozdy dávné. 4 Na východu brána zlatá se otvírá – Slunce velebně vystupuje, Záře rudá se kolem rozestírá, Ouval i hvozd se probuzuje. Jelen parohy své pyšně zdvihá, A laň bělosrstná z houště vybíhá. Ha slyš! – z opodálí ples se ozývá, Pomíšen psů lačných štěkotem, Rohů veselý zvuk již zaznívá, A lovci porůznu jedou klopotem. V jich čele vládce na broni statném, Kochan po levé na vranci obratném. A teď se komonstvo v doubravu pouští, A hlasněji ples divý hlaholí. Vždy hlouběji honba valí se houští, Až skály trnou i oudolí. Zvěř zplašená po hvozdě ubíhá, V patách ji záhuba letmo stíhá. Jelen spanilý sluchy bystře napíná, Pak zdivočen vyrazí z pelechu, Za ním Jaromír koně hnáti počíná, Až pán i kůň skoro bez dechu. Jelen v skoku chrastiny prudce proráží; Leč kníže i hrdla proň se odváží. 5 Letí bažinou, brodí se močály, Jej nestaví ni stráň, ni sluj. „A byťby skály na cestě mi stály, Jelínku, musíš ty býti můj!“ Volá to kníže, a v poskoku valném Dá se za ním i po hřebenu skalném. Jelínku čilý, – tvá záhuba jistá, O, nic tebe více nespasí! Jižtě lovec se k pokřiku chystá, A meč na honosnou ránu tasí. Tu skok jediný – zvěř lovci unáší, Až se za ní květ i déšť rosy práší. I žasne lovec, a do ouvalu zírá, Kam mu kořist bažená zmizela; Oddychá těžce, a pot si utírá, Jenž mu hrčí s plamenného čela; Pak zmožené psy zpět svolává, A znamení na trubku dává. I troubí hlasně, – a kol se ohlídá, Zdaž se druzi z lesa vyskytují; Divý ryk ptactva mu odpovídá, A skály duté hlahol opětují. Kníže tu sám – a kamkoli zírá, Poušť divoká se rozprostírá. 6 Točí koně vratno, a chrastiny husté Mečem si klestě, cválá dubinou, Zdažby se někde v doubravě pusté S poblouzenou setkal družinou. A jakkoli prudce lesem uhání, Po svém se komonstvu darmo shání. Ha, chlum tu Velis k nebi týmě upírá, Co král zeleného vůkolí! Ztad Jaromír nadějně zírá Do omračeného oudolí. I troubí zas, a pozorně zvídá, Zdaž mu rohem kdosi odpovídá. III. Zrada.
Ha, tam se řine dolinou Pluk ozbrojených lovců, Kochan s divou to družinou, S rodem zbojných Vršovců. Na chlum ženou se v poskoku, Již knížeti jsou po boku, Jenž z houště se vyplítá, A vesele je vítá. 7 „Aj právě jedete mi v čas, Vy statní vládykové! Jižtě mi v hrdle vázne hlas, A žížní prahnou rtové. Tu sám plazím se po hoře, I bez druha i bez oře, A mním, že již tu zajdu, Druhů-li víc nenajdu.“ Však v odpověd mu řehce zbor Hrubý posměch i lání, A na všech tvářích zírá zpor I zrádné počínání. Tu kníže zpátky pokročí, A přísně zří jim do očí; Když vládce tak pohledne, Mnohý tu zbojník zbledne. Kochan jen sám se v pokřik dá A ruku k meči sází: „Dnes, kníže, zašla hvězda tvá, A hvězda má vychází! Rod můj-tě větev knížecí, A syt již vlády dítěcí; Dnes poroby se sprostí, A z vlády tě vyhostí.“ 8 To řka, chopí se vévody, S ramen mu šarlat strhne, A zemdleným od nehody Na zem nevážně vrhne. Tuť Jaromír u snížení K nebi šle bolné vzezření; Však darmo se ohlíží, Pomoc, ach, se neblíží. Ba Hřivec, sluha milený, Na pána sám se sápe, S Vršovci jsa umluvený, Již provazů se chápe. Co kat se chystá k oběti, A ruce víže knížeti; Jejž druhdy obsluhuje, Teď k dubu přitužuje. V tom hvízdne střela kalená V ocelolomné síle; Ač dobře byla lučena, Chybí se předce cíle. Ba veselo-tě knížeti, Čím víc jich slyší sičeti: Neb vyšší moc jej chrání, A střely pryč zahání. 9 Ba vyšší moc jej chránila, A spásy mu popřáno; Neb každá střela chybila, Co jich tu k němu sláno. On sám pak zírá v tu dobu Nebeskou známou podobu – Patrona, jejžto ctíval I od dětinství vzýval. Milostná zář se rozlila Kolem podoby celé, Nehmotné oudy halila Ve roucho běloskvělé. I zdálo se tu knížeti, An střely slyšel sičeti, Že ta podoba přímá Je v roucho své zajímá. A jakto vládce zdivený Na úkaz ten pohlíží, Panoš tu potem zbrocený Klopotně sem se blíží. I zhlídnou jej zrádci zhora: „Ha, peklo! totě Hovora! Co krkavec přináší, Že nám tu rozkoš plaší?“ 10 Kochan to řve, co lačný lev, Jenž má o lup přijíti; A však i v panoši vře krev, I on svou sílu cítí. A máchne mečem mezi ně, Co blesk ve bouřné hodině, An duby rozvorává A skály rozmetává. Nerovný byl to věru boj, A zkáza reka jistá; Vršovců naň se řítě roj Neslavnou smrt mu chystá. A jakkoliv se namahá, Tuť marná všecka odvaha! Již slabě se potácí A s komoně se kácí. Mžikem na ránu hrotovou Dvě dýky se zablesknou, A nad hlavou jinochovou Nahé se meče lesknou. Kochan však křičí vesele: „Nehodenť tento ocele; Stranou ho jen zaneste A na dubu oběste!“ 11 I kráčí s hlavou sklopenou Již k dubu popravnému, A Hřivec smečkou lýčenou Otáčí hrdlo jemu. Jinoch jarý se nehrozí, Milost si jenom vyprosí, By směl posledníkráte Zatroubit si třikráte. A když mu žádost povolí, Zatroubí – a prodlívá; Tu Hřivec již jej s nevolí Ku pospěchu vyzývá. I troubí hlasně – troubí zas, A rychle míjí lhůty čas; Tu Hřivce hněv pojímá, On sám na roh zahřímá. IV. Vysvobození.
Poboční skála prodlužuje zvuk, A skále sousední donáší; Tu náhle jezdců vyřítí se pluk, Až jiskry od podkov se práší. 12 A jakby táhlo hejno havranů, Ve spolku s holubicí sněžnou, Tak vidno tlupu věrných Pražanů Na chlum s paní se hnáti něžnou. V tom jezdcové se zatočí, A vrahy z boku zaskočí. Zařinčí meče V divém setkání, Vršovci zoufale se brání; Tu krev odpůrci teče, A blah, kdo hrdlo outěkem si chrání! Již zrádcové se svíjí po zemi, Opuštěni od svůdce svého, Jenž zchytrale se promkna houštěmi Vyváznul z boje osudného. I hned tu vazby páně rozlučí, A vládce zdráv před nimi stojí. Letí mu kněžna Stříška v náručí A pevně k srdci jej připojí. Kolem pak kněžny zlekané Pokleknou věrní Pražané, A jednohlasné Manů plesání Jeví se v hlučném díků vzdání, Divem, že v době spasné Prorádcí lestné zmařeno vyzvání. 13 Tuť zástupem se dere v poskoku Jinoch jarý s plamennou tváří, Roh vítězný visí mu po boku, Z očí oheň radosti září; I Iíbá ruce pána zedrané, A tiskne ke rtům, sluha věrný, An opodál druh zrady zpáchané, Hřivec se chvěje licoměrný. Spatřiv jej vládce zaplesá, A z divu chválí nebesa. A kněžna zlatý Řetěz odpíná, A mládenci na krk připíná, Jenž rajskou slastí jatý Na nátisky vystálé zapomíná. I promluví pak kněžna spanilá: „Že nám té slastné doby přáno, Že potřena ta rota zlotřilá, Buď mládče tobě děkováno! – Mé smysly poutal ještě ranní sen, I snila jsem až do svitání; Tu lovců zbor vyjíždí z hradu ven, A plaší z lože mého spaní. Vzchopím se v teskném toužení, Anoť mne trápí tušení, Chci k Bohu vroucí 14 Modlitbu sláti A síly srdci svému dáti; Tu zřím podobu skvoucí V nebeské jasnotě před sebou státi.“státi. „I poznalaI poznala jsem touže podobu, Jenž v kapli stojí na oltáři; Hůl s nápisem, její to ozdobu, Uzírala jsem v růžozáři. Miláček můj to, svatý křtitel Jan Rukou v noc hustých lesů kyne. I zkřiknu: „Běda! choť můj oklamán, Teď jistě zradou lovců hyne! –hyne! –“ A než mine okamžení, Zmizí nebeské vidění. Jen ještě kradě Zásvit se míhá, Tu již na křik čeleď se sbíhá, A na prostranném Vyšehradě Hlahol a nářek smutně se rozlíhá.“rozlíhá. „MžikemMžikem na rozkaz můj se shlukne zbor, Plní se dvůr věrnými many, A letmo sjíždějíce stráň i bor, Křikem voláme na vše strany. 15 Tu Hovora se k nám též přivtělí, Jenž v ouzkosti o pána svého, Zahlídna nás, se náhle zveselí, Řka: Hlas sledujte rohu mého. Až zazní zvučně po třetí, Tu buďte rychle v zápětí! – A než dořekne, Již pryč uhání. Za ním my bařinou i strání, A výpad náš zalekne Prorádce u lotrovském počínání.“ I dopoví, a klesne v objetí Milovanému choti svému, Jenž ji v radostném roznětí Přivine k srdci stísněnému. Kdo výjev tento zdárně vypoví? An zástup sám utichna žasne; Však brzy zas hlahol se obnoví, A k nebi víří plesy hlasné. Co vítěz v slavném průvodu, Jenž války přestál nehodu, Vrací se kníže S kněžnou libostnou, Provázen družinou radostnou, A ku Praze se blíže, Lid věrný žehná s tváří zas milostnou. 16 V. Trest i odplata.
Na Bořině louce za svitání Lid se sbíhá v klopotném spěchání; Kníže sám opouští Vyšehrad; Na louce pak všickni vládykové, Zemané a mocní lopotové Sestaví se do dvou dlouhých řad. Kníže mlčky na stolec zasedne, Mračným, přísným okem kol pohledne, Jako slunce když za mraky dlí; Synové pak rodu Vršovského Sklíčeni stojí před trůnem jeho, Zkad jim výrok smrti takto zní: „Povrhli jste láskou pána svého – Nuž! zakuste tedy hněvu jeho, Přede nímžto zlosynové trnou! Vyhlazeno buď z té svaté země Štírové to odbojníků plémě, Znamenané věčnou poškvrnou!“ Dopoví, a kyne. – Ha tu rázem Hlavy Vršovců padají na zem, Vzhůru stříká odbojníků krev! 17 Než – tu kníže bolně zrak obrátí, Citelnost se v srdce jeho vrátí, V slzách bouřných rozplyne se hněv. Dlouho mlčí v trudném zamyšlení, Až pak povyjasniv mračné zření, Hovoru zahlédne v zástupu: „Sem ty, zvolá, k stolci mému blíže! Kdo se tak odvážil pro své kníže, Volně měj též k němu přístupu.“ I odstoupí vládykové skvělí, A na dvé se zástup rychle dělí, An před trůn poklekne mládenec. Lesní roh mu po boku se třpytí, Ze zraků radost i díky svítí A na lících plane ruměnec. Dí mu kníže: „Stálou na památku Mým ty lovcem sluj, a z mého statku Tré vsí za odměnu služby měj. Rod pak tvůj ve slávě nehynoucí V této zemi po věky budoucí Mezy rody vládyků se skvěj!“skvěj! 18 „NaNa Velis pak rychle buď posláno; Kde mi spásy zázrakem popřáno, Stánek Páně ať se vzhůru pne! Obraz sličný zástupce svatého, Jenž mne chránil od osudu zlého, Lid můj tam ať k pobožnosti zve!“ V hlučném zástupu pak z nenadání Znikne ples i zrůzněné volání, Jako když se bouří zedme vír: „Sláva vlasti po věky kvetoucí, Jížto svítí hvězda víry skvoucí, Jižto řídí zbožný Jaromír!“ 19
Pád rodu Mysironského.
Na Krušově, starém českém hradě, Vládne hrdě zasmušilý Vlach, V zemi cizinec, v císařské radě Mocen, všem domácím na postrach. Pokoj s ním; k poháru kdy zasedne, Tehdáž pros, a snad i obdržíš; Leč kdy zrakem jizlivým pohlédne, No, stěhuj se, sic o zkáze zvíš. Mysironi slul ten Vlach. Choť jeho Češka byla, mladá, spanilá, Jenž co anjel dobrý muže zlého Před bludnými kroky chránila. Marná snaha; něžná slova lásky Neobměkčí srdce kamenné, Stobarevné Hymenovy pásky Slabě víží duše zrůzněné. 20 Jednou seděl rytíř zas při víně, Rozmar v tváři hrál mu růžený, Anť tu sluha vstupuje do síně Zděšený a potem zbrocený: „Pane, ač nedávno pokořena Zběř rolnická – již se zdvíhá zas: Louka lednická jest posečena, Pod Rohami prokopali hráz!“ „Ha, to smělé, selské příkořenství – Zkřikne rytíř – pomstím při sám Bůh! Tak-li směli zrušit člověčenství, Já též s ouroky jim zplatím dluh. Honem koně! Zchystej karabáče, Zahudem jim píseň k hýření! Nechť holota smělá se vyskáče Při veselém svistu řemení!“ To slyšíc paní milostná, zbledne, Zachvěje se hrůzou, ouzkostí, Zraky tiché k manželi pozvedne A prosí s dojemnou snažností: „Nechtějž, pane, nad lidem se mstíti, Jenž své právo hájí domnělé; Lépeť outrpnost nad vinou míti, Než ji trestat v zlosti zkypělé!“ 21 Darmo zrází, darmo slzy rosí, Darmo své děťátko nastaví: Holubice dravce neuprosí, Slzy vášní proud nezastaví. On již letí na divokém koni, Hříva větrem vlaje zdvižená, A paní se smutně z okna kloní, Předtuchou bolestnou trápená. A on jede tryskem, v rozhořčení Až na místo, kde pych zpáchali; Tam stojí sedláci zamračeni, Jakby los svůj očekávali, Vlasy dlouhé větrem pocuchané Vlají v zmatku divném po čele, Ruce zklesly, oči polekané Hledí k zemi tupě, nesměle. „Ha vy lotři! počne rytíř láti: Hlavy tupolebé, Běs do vás! Že jste směli o mé zboží státi, Toho vám se zželí dlouhý čas!“ Leč tu starec stoletý vyvstane A zavrtí hlavou šedivou: „Ne tak! – neračtež se horšit, pane, My jen dědinu hájíme svou.“svou. 22 „CoCo nám předci naši dochovali, To je naše! to nedáme vzít, Oni hrdla svá nasazovali – Nám nezdá se jinák učinit!“ Místo odpovědi rytíř v zlosti Šlehne starci přímo do očí, Až mu, běda! z jamek hlubokosti Zrak drahý s slzami vyskočí. Starec svíjí se – a však nepiskne; Leč syn jeho zaň se osmělí: Vyňav z ňader zbraň ukrytou, stiskne A rytíři prsa prostřelí. – Nikdo vraha smělého nestíhá, Kůň poděšen cválá k domovu, Třesa hřívou po lukách ubíhá – Na hřbetě mrtvolu pánovu. Hlava dolů visí, poklepává, Nohy ztuhlé váznou ve třmenech, A kůň pádě frká, oddychává, Zbarven krví teplou po plecech. Běží jako jelen chrty štvaný Hustým mlázím, strání, doubravou, Až pak všecek blátem ucákaný Před hradem zadupe podkovou. 23 Na pavlanu hradu Krušovského Stojí paní – obraz anjela, Na rukou drží synáčka svého, Očekává návrat manžela. Přes zábradlí toužebně se kloní A hledí do lesních temností, Z oka slza předtuchy se roní, Srdce tluče tajnou ouzkostí. V tom zařehce kůň, – a jedno zření Jí tu hrůzu všecku odhalí, Leknutím již sebe mocna není, Upustí děťátko – v ouskalí. Dědic Mysironů rozbil oudy O pokrají hradu starého, A sedláci řekli: „Boží soudy!“ – Toť pád rodu Mysironského. 24
Muromská korouhev.
Větérci jitřní vanuli Přes šíré u Kulevdže pláně, A vzešlým jitrem zplanuly Kolkolem pole, hory, stráně; I sám ten Balkan sinavý, Jenž hrdě do oblak se dívá, Dnes setřesa plášť mlhavý Své skraně růžemi odívá. To vzešlé slunce zbudilo Vojínů ruských na tisíce, A leskem svým ozářilo I moslemínské půlměsíce. Přichystaná na prudký boj Dvě vojska proti sobě stála; Osmanské pluky – jako roj, A pluky ruské – jako skála. 25 I rozjedou se Turkové Co vzteklí po rozlehlé pláni, Jako když hustí mrakové Se honí po nebeské báni. „Allah, Allah!“ zní ze všech stran, Déšť koulí srší v ruské pluky, A krev se prýští z četných ran, Mnohý Rus vydá slední zvuky. A však tu prudkost outoku Udatnost ruská odrazila A nad vzteklostí otroků Statečnost mužná zvítězila; Již ruská děla hřímají Nesouce smrt v ty řady zpupné, A Osmané se skrývají Za hory příkré, nepřístupné. „Ha teď, mé děti, teď je čas, By seznal Osman mužnost vaši! Ten vrch tam – než se vrátí zas, Musí již býti v moci naší! Muromský pluk, jenž povždy jen Po oslavě vojenské touží, K velkému činu vyvolen Nový nechť věnec si zaslouží!“ 26 Tak vůdce svých vojínů krev K činům odvážným rozpaluje – A již Muromská korouhev Vesele větrem poletuje. Jonáci švarní chvátali, Kam kynul vůdce s koně svého – Již přes potok se dostali – Již jsou u cíle značeného. Ha tuť se Iítých Turků roj Vyřítí kvapně, nenadále Ze zálohy – nebyl to boj, Než vraždění to bylo stálé; Neb kde Rus jeden bojoval, Deset ho Turků oblétalo, A čím víc zrůstal vrahů val, Tím víc Muromců ubývalo. Však ještě svatá korouhev Vesele větrem poletuje; Ač kolkolem se prýští krev, Reků ji hrstka obstupuje; To hrstka mládců raněných, Jenž věrni jí až do skonání, Nehájí dél životů svých, Leč jen ten svatý klenot chrání. 27 I ta korouhev svěcená – O bída! – k siré zemi klesla, Nebť již ta ruka zdrcena, Jenž do bitvy ji směle nesla. Leč jinoch ruský přiskočí A s žerdi klenot vzácný strhne, Kol pásu si jej obtočí A pak sebou zas k zemi vrhne. Přes tělo jeho koňstva dav V divokém tanci dál se žene, Až on, čas pravý uhlídav, Se vzchopí z trávy pokrvené; A k lesu rychle utíká, On neběží, on větrem letí, Za ním pak hrůza všeliká A na sta kulek ve zápětí. Ach, jinoch na půl cestě skles! Krev teče z rány otevřené; Vzchopí se zas – a tuť již les Nad ním svou hustou střechu klene, Pod tímto krovem zeleným Dobrému mládci krev ubíhá, A před zrakem zakaleným V obrazech černých smrt se míhá. 28 Leč ještě jednou povstane! Procitna ze sna smrtelného Mne sobě zraky ztrhané – Co vidí ze zákrytu svého? O přežalostné patření! Vidíť on Rusy na outěku, A Turky v divém nadšení Co vítěze v nelidském vzteku. Tu projal mládce zármutek; On nezpomíná na své strasti, Ba ani na svůj mladý věk, Leč jenom na čest drahé vlasti, A do díla se rychle dá, Vyhrabav hrůbek – v lůně jeho S žalostí hořkou pochová Korouhev pluku Muromského. A bitva se zas valila Lesem, polem a šírou plání; Hra krvavá se končila, Nepřítel za hory uhání; Jej v pilném chvatu stíhají Obratní jezdcové – Kozáci, A drahou kořist zbírají Co odměnu po těžké práci. 29 Co se to tamo měnivě Z hustého křoví projevuje? Toť Rus! – a ještě na živě, Neb k zemi prstem ukazuje. Hle! zem nedávno zkypřená – Snad skryl zde kořist drahé ceny? Ach toť korouhev svěcená, Orel to ruský zkrvavený! Zavýskneť carská družina, A bojovníka půlmrtvého Vloživše na ramena svá Nesou před vůdce mileného, Kdež kořist četná složena: Turecká děla, půlměsíce, Zbraň perlami posázená A jiných ozdob na tisíce. I zhlédne Děbič, vůdce ctný, Ten průvod, an se s drahou tíží – Na žerdi prapor zkrvený – Upřímo k stanu jeho blíží. I ptá se, co to znamená? A uslyšev podivnou zprávu, Radostí v tváři zčervená, Velebě ruskou čest a slávu. 30
Stará věž.
V staré věži slyšet Ikání Jako větrů tichý dech; Do temného naříkání Tajně šepce mrtvý mech. Kde hrad stojí osamělý, Kde teď hnízdí lesní zvěř, Bydlel druhdy rytíř smělý A překrásná jeho dceř. V celém vůkolí se skvěla Jako růže spanilá, Cnotou srdce, krásou těla Mnoho mládců ranila. Ač se uzavříti zdála Srdce jemné milosti, Předce k panošovi plála Láskou vřelou – v tajnosti. 31 Nesmělť stařec znamenati, Kdo milostí k dceři vřel; Neb jen rovnorodý státi K pravé slečny krásné měl. Předce však se scházívali V blízkém háji, pod hradem, Věrnost sobě slibovali Při měsíčku stříbrném. O jak blahými se mněli Při svých slibech milosti! Ubozí! – ach nepomněli Na budoucí žalosti! Leč nedlouho skryta byla Milujících náklonnost, Samať sebe prozradila, A vybídla zuřivost. Když se jednou lesem pustým Starý rytíř z lovu bral, V háji mezi křovím hustým Tajný ráj jich vypátralvypátral. 32 Jak když udeřením hromu Blesk za bleskem pospíchá, Když zasáhne vrchol stromu, Listí jeho usychá. Tak se kmet zňal v Iítém hněvu, Jinocha hned v hlavu ťal, Chladně však ubohou děvu K mukám větším zachoval. Do věže ji nejtemnější Kázal rychle vrhnouti, Z níž by muž i nejsmělejší Nebyl mohl prchnouti. Tam procitne v zoufalosti Děva z mrákotného sna; Štírové jsou její hosti, Společnice její – tma. Vzchopíť se a k mříži běží: Aj tu zpěv jí k uším zní; Dole, pode černou věží Kráčí průvod pohřební. 33 Hle na rakvi z rozmaríny Věnec panenský se skví; A však místo Adelíny Nesou k hrobu – kamení. „Aj v mladistva něžném květu Svadla růže spanilá, Výhost davši zlému světu Ctnou hlavinku sklonila.“ Tak za rakví smutně pěli Muži v černém oděvu, Až pak v dálí oněměly Táhlé tóny nápěvu. Tu to děvou bolně trhnetrhne, Leč nadarmo běduje, Darmo sebou na zem vrhne A bol stěnám žaluje. Tak se trápí ve dne, v noci, Aniž jaká náděje, Nikdo děvu z kruté moci Vysvobodit nespěje. – 34 Teď již šest set jar tam pláče, Vzdychá truchlivě a lká; Zděšené tam odtud ptáče V letu rychlém pospíchá. Každé noci slyšet lkání, Jako větru tichý dech; Do temného naříkání Tajně šepce mrtvý mech. Podnes ta věž ještě stojí – Adelínin smutný byt; Kde se břečtan s mřížkou pojí, Vidět v noci bledý svit. 35
Vodníkova nevěsta.
Seděla dívka z večera Na květném břehu jezera, A kvítí smutná trhala, Vlnám je do lůna metala. „Vy vlnky přijměte lásky květ, A neste ho rychle v jinší svět; Mne svět hořejší netěší, Kde láska vždy cos pohřeší.“pohřeší. „TatíčekTatíček dobrý v hrobě spí, Macecha laje a zlořečí; I družka zlá mne zklamala, Milého mi z náruče vydrala.“ Tak dívka lká i běduje, Vlnám svůj nářek svěřuje, A vlnky křepké podtají Důvěrně jí cos šeptají. – 36 Co děva v srdci tajila, To vlna vlně zradila. Zaslechna Vodník pláč děví, Na hladině vod se objeví. Tvář bledá, vlasy zelené, Na hrdle perly hlazené, Korály vzácné u pasu Množí vodníkovu okrasu. Kloníť se k dívce, lahodí, A slova sladká prohodí: „Ty děvo sličná, pojď a pojď, V palác tichý mne doprovoď!“doprovoď! „PalácPalác můj jasný, průhledný Na křišťalových sloupech ční, V něm lahoda i pohova, Jak jen pomyslíš, hotova.“hotova. „TamTam družky najdeš laskavé A hračky skvostné, blýskavé; Ku hrám i rychlým posluhám Na sta děvic po vůli mám.“ 37 Posloucháť děva svodný hlas, Zpomínajíc na lásky čas, I dí na mysli zmámená: „Ty můj jsi – já nevěsta tvá!“ A řkouc to, milému vstříc letí, Držíť ji vodník v objetí, A voda, když to uzřela, Nad nima se rychle zavřela. 38
Rusalka.*)
Větýrek teplý vane dolinami, Hle jak se outlé břízy kývají! Pochotnou vůni luka dýchají A všecky stráně slynou květinami. Slunéčko mocné jasně zasvítilo A z vod podivnou chasu vyvábilo. Tam na pobřeží ve vysoké trávě Hry, tance vedou nahé dívčiny; Obsypaly se nimi lučiny, I po vrbách kolébají se hravě. Jich zpěvy, řekbys, kvítků povzdychání, A tance – frašné větrů potýkání. Jitrem žhavým planou jich mladé Iíce, An větry s vlasy si pohrávají; Tu jedny perly z rosy zbírají, ——— *) O Rusalkách viz páně Šafaříkovo pojednání v Časopisu musejním na r. 1833 str. 257. 39 Na pavučiny je navlíkajíce, Jiné zas z kvítí pel hebounký metou A do vlasů jej za okrasu pletou. Ach běda tomu, kdoby v této chvíli Z pozemčanů se vmísil mezi ně, A buďto náhodou, neb bezvinně Rušit chtěl blahou jejich kratochvíli! Rusalky zlou by nad ním pomstu vzaly, Do smrti by ho s smíchem ulechtaly. – Děvčátko sličné – dítě osiřelé – Šlo navštivit bratříčka v nemoci, A jakby větry bralo k pomoci, Pospíchalo po louce osamělé. Tuť radovánky Rusalek uzírá, Žasem i leknutím div neumírá. Běží, utíká – neb v uších jí zněly Pověsti hrůzné, často slýchané; Obrazy ve snách druhdy vídané Zde těla nabyly a oživěly. Běží, utíká, svět se před ní míhá, An jedna z Rusalek v patách ji stíhá. „Pusť mne, ach pusť mne, bratr mi umírá, A nikdo při něm k věrným obsluhám! Nechť mu posloužím, sama Iíky dám, 40 Nechť ruka má pot smrtelný mu stírá.“ Běží dívčina, – svět se před ní kmitá, Rusalka ji za bílé ruce chytá. „Poslechni děvče, milé, hezké dítě! Pohádky pěkné a nesnadné znám; Uhodneš li je, propuštění dám, Neuhodneš-li, ulechtám tě hbitě. Nuž! napni rozum, bys vše rozeznala A pravdy světlo ze tmy vyčerpala.“vyčerpala. „PovězPověz, co roste a to bez kořene? Co běží beze všeho puzení? Které as divohojné koření Bez květu květe, nikdy nesečené? Nuž! napni rozum, ať se ti otvírá, Sic oko tvé bratříčka neuzírá!“ – „Pohádka tvá rozum mi neuhněte! Bez kořene rosteť jen kamení, A voda vždy běží bez puzení; Bez květu kapradí na stráni květe.“ – Ubohá dívka! – smyslu neseznala, Rusalka ji se smíchem ulechtala. 41
Slepého krále smrt.
Bojovný král Čechů Jan seděl ve stanu svém, Kol něho čeští páni v rouše ocelovém. Slyšeltě král z podálí zbraní ohromný třesk, Slyšel mečů setkání, nezíral však jich blesk. Uchem poslouchal bystrým, divý jak bouří boj, Nepřítel vítězí-li, či statných Čechů roj? I zatruchlil nemálo slepý kmet v srdci svém, Že jemu též nedáno klesnout na loži ctném. Ha, tuť v uších mu zazní divý nepřátel ples, Dupotem se ozývá planina, stráň i les, A vezdy blíž a blíže valí se rázná seč; – Tuť král vzchopiv se, váží v ruce svůj pádný meč. A každý, kdož u krále, pobízí k prchnutí, Anť ze všech stran nemylné hrozí zahynutí; A však jakým to hněvem královská tvář se rdí? I táže se: „Kdo jsou ti, jenž takto mi radí?“radí? 42 „PotomstvoPotomstvo má-liž říci: Hle, statný Čechů král, Pověstný rek to druhdy, jsa stár umřít se bál? Kdo z vás volí padnouti společně s pánem svým, Nuž svažte poutem pevným své koně s hřebcem mým.“ Poslušni krále svého rytíři vše plní A tam vedou slepého, kde bitva se vlní. Tisícové tu klesnou pod mečem královým, I klesne kmet slepý též – a čeští páni s ním. 43
Horymírův skok.
Co lid všecken spěchá k Vyšehradu? Co ten četný shon as znamená? „Rytíř jeden, zpáchav hroznou zradu, Mečem skončiti dnes život má.“ Tak ode rtů ke rtům hlasno znělo, Opustivše rychle chýše své Všecko tamo k Vyšehradu spělo. A hle, na prostoře hradu svého V středu seděl kníže povýšen; Lopotové, leši vůkol něho, Prestol vládykami obklíčen. Němo bylo: – aj tu kynul kníže, A i hned tmavého sklepení Praskotem se otevřely mříže. Vyjdeť jinoch švarný; poklid jemu Zřejmě z modrojasných očí plál, Pokloniv se slušně soudci svému, S pokorou teď před knížetem stál. 44 A lid trne – podivení nové Pojme jej; z ust stera: Milost! zní; Pomstu! hulákají kovkopové. „Poslyš, z čeho tebe lid můj viní, Počne přísně Křezomysl kněz; Pakli myslíš, že ti křivdu činí, Směle na žaloby odpověz!“ A jak valná řeka s jezu hučí, Takým vztekem hlasy kovkopů V jedno: „Žhář a zrádce jesti!“ zvučí. „Tresci smrtí jej, o mocný kníže! Kopaniny naše zavalil, Všecko zhubil, nad hlavami chýže Včerejší nám noci zapálil.“ Načež kníže: „Umřeš práva mocí; Neb jsi spících bratří nešetřil, Zničiv dlouhou práci jednou nocí.nocí.“ I dí jinoch: „Chciť dle slova tvého Výroku se volně podrobit; Než však poslední života mého Neslavně pohasne svit, Dovol, bych jen ještě jedenkráte Na svém oři projeti se směl, Jenž mne k slávě nosil tolikráte!“ 45 Usmál kníže se, řka: „Má se státi, Bychom však se kratochvílí tvou Zrady jakés neměli co báti, Všechny brány nechť se uzavrou!“ S knížecím teď rytíř povolením Hbitě osedlal si milý kůň, Lichotě mu jemným lahoděním. Na oři když Horymír již seděl, Třikrát vesele si zavýskal: „Vzhůru Šemíku!“ a oř s ním sletěl Jedním skokem s vyšehradských skal. „Ha, tenť jistě pohřben v chladném klínu!“ Zvolá kníže; – však když dolů zří, Spatří letěti ho k Radotínu. 46
Jezd pro nevěstu.
Jede hrabě lesem, jede Na koníku vesele: „Co se rdí ty hory šedé? Co mi mráz jde po těle? Aj koníku, Můj vraníku, Co jedeš tak nesměle?“ A rytíř po celou cestu Bádá zvíře milené: „Dnes mi poneseš nevěstu Tam z té tvrze červené. Aj v okénci Po milenci Zírá děvče růžené!“ Ale vraník hlavu věší, Jak by mu cos scházelo, A rytíř se z toho zděsí, Není mu víc veselo: 47 „Co se v lese Listí třese, Jak by jezd mi zrázelo?“ I pobodne zvíře věrné, Pobodne je v slabiny; Aj jak mizí houště černé, Aj jak mizí hájiny! V hrůze tejné Z čarodějné Letí v spěchu krajiny. A když na pláň povyjede, Všecko se tu zelená; Tamo s hory temnošedé Hrad milý se červená. „Jeď koníku, Můj vraníku! Čeká děva růžená.“ Již dojíždí v hradní bránu, Aj tu smutek uzírá! Otázka: „Kdo zesnul v Pánu?“ Na rtech jemu umírá. Tvář se mění, V předcítění Slzu s oka utírá. 48 A když v černou kobku vkročí, Hle, tu rakev zastřená! Strhne víko – ach co zočí! Nevěsta to milená! „Ach, mé zdání! Zvolá v lkání – Nyní vímvím, co znamená!“ A němě na rakev černou Oči kalné upírá, Její lůno děvu věrnou, Štěstí lásky zavírá. „V onom světě Blaho květe!“ Vzdychne si – a umírá. 49
Hněvsa i Míra.
Lesem divokým, strašlivou pouští Béře se Míra spanilá; Vždy hloub se zaplítá v černé houští, A dívka bledá se i listu leká; Okem zplašeným se v háji ozírá, A bázeň outlé srdce sevírá. Co Hněvsa jarý v daleké dlí vlasti, Chvíle utěšené více nemá, S ním uprchly milosti slasti, A Míra na návrat darmo čeká. Zdálo se jí, že pad v seči zrádné; Od té chvíle nemá těchy žádné. U skály stane tmavém ve stínu, Na hřbet mechový zatluče zděšena: I praskne skála – a z černa klínu Vyjde babička shrbená. Hladí pobledlé tváře děvince, A s smíchem uvádí Míru do sínce. 50 „Jistě panenku láska souží, Starou že babičku v skále hledá? Po milenci jistě nadarmo touží, Oč že milost jí spáti nedá? – Nekvěl, uhlídáš Hněvsu svého Mocí čárnou ze zrcadla mého.“ A tím za sebou slečinku táhne, Potichmo slova mluví tajená, Pak ze zrcadla roušku stáhne, A Míra se lekne co laň zplašená: Vidí v boji Hněvsu, jak se potácí, I jak bez vlády s koně se kácí. Jiný tu obraz! – Miláček věrný Ve vlastní krvi něm se brodí; Při umírajecím klečí mnich černý, A kolkol vojíni smutni hledí. – Míjí zjevení; – teď v stinném houští Družina Hněvsu do hrobu spouští. Tu klesne děva v mdloby lůno temné, Vlásky jejími větérky vějí. Co lilie zblednou Iíce jemné, A bez ducha jesti tílko její. Procitne a kol zraky v háj upírá – Ni jeskyni však, ni babičku nezírá. 51 Vzchopíť se děva v bolestném Ikání, Z háje prchá, rozumu zbavena. Po hradě mutné zní bědování: „Naděje má zmařena – zmařena!“ Vyjde měsíček, a z okénka Hledí děva bolně, divě do venka. Hledí, hledí; ale hvězda žádná Utěchy jí ubohé nepodá. Smutno kolkol a temnota zrádná, V háji slavíček neklokotá. A hle, z pověstné skály klínu Jakby tisícero táhlo stínů. Ha slyš, tu dusot na hradním mostě A hlas: „Otevři, milenko drahá! Vracímť se z krvavé války pozdě, A venku to na mne hrůzně sahá!“ „Otevři, otevři!“ volá to stále; Na hradě však je slov na mále. Zahřmíť to na bránu – a brána vzlítne: „Mluv panoši, zdali slečna bdí, Či sen ji kojí? O nechť procitne, A vstříc milenci svému letí!“ Tak Hněvsa jarý, a panoš prst vztáhne: „Tam ve komůrce milostí prahne!“ 52 Vrazíť do komnaty mládce věrný, Hledí na lůže – a trhne sebou: „Co to? – zda pravda či mam je černý? – Pozdvihni milenko hlavu svěšenou! Mlčíš? – Neznáš milence svého, Milence dávno oplakaného?“ I obejme milenku, hladí jí Iíce, Hřeje na srdci tělo studené. O darmo! život se nevrátí více! Co v říši Morany, toť ztracené. – Zhaslatě Míra, co jasná svíce, A Hněvsu neuzřel nikdo více. 53
Svatba na Slavětíně. Tré romancí.
l.
Aj, na hradě Slavětíně Bolné rozléhá se Ikání; Táhne se skrz dlouhé síně Od večera do svitání. Slečna Mína to běduje Plačíc pro milence svého, Že se dlouho nevracuje Zpátky z boje krvavého. Dávnoť již se milovaly Srdce jejich láskou věrnou; Ale mraky stahovaly Se nad nima v bouři černou. 54 Žádná jiskra nesvítila Naděje jim ku spojení; Ale láska posvětila Srdce v svatém zalíbení. – Hynek odjel s myslí temnou V boj do dálné Palestiny; Aj tuť tekly přes tvář jemnou Hojné slzy sličné Míny. Od té doby pláče vezdy Od večera do svitání, Patříc na nebeské hvězdy Hledá u nich smilování. II.
Hlučno v síni starodávné, Hlučno po celém jest hradě: Viz ty radovánky slavné, Viz ty hosti v dlouhé řadě! V středu dívek lepotvárných Viz nevěstu s tváří bledou, Jak ji dva z paniců švárných Slavně k ženichovi vedou! 55 Ale Mína ověnčenou Hlavu smutně k zemi kloní, A přes tvář jí uslzenou Slza za slzou se roní. Vůkol zírá hrůzy temné, A nadarmo smutek tají: Aj tu v síni k písni jemné Struny smutně zachvívají. Děva slouchá smutné písni; A jak mile pěvce zhledne, Přemožena citů tísní V okamžení k smrti zbledne. III.
Aj, na hradě Slavětíně Jak se všecko proměnilo! Prázné jsou hodovní síně, Kde se panstvo veselilo. Slyš, jak temnosmutně znějí Zvony s slavětínských věží! Dole v hradní kapli pějí Černé zbory vážných kněží. 56 A hle, v středu rakev černá Květověnci ověšena; V ní leží nevěsta věrná, Chladné smrti zasnoubena. Slavné ticho v kapli temné; Tajné slyšeti vzdychání; – Aj tu z dáli truchlojemné Struny znějí v tichém lkání. Pěvec Hynek s harfou hlasnou Hřmotně do svatyně vkročí; – Odvrhneť ji, jak jen krásnou Mínu bez života zočí. Struny prasknou. – Pěvec Míně Tiché, zbožné vzdechy světí; Pak se vzchopiv, ze svatyně Smrti vstříc do boje letí. 57
Andělská hora. (Zříceniny v Loketsku.)
Chodče patř, jak na vysoké skále Tam do oblak strmí sutiny! Věz, že tam, kde nyní v noci stále Kulich z tmavé vyje štěrbiny, Druhdy hradec ověžený stával, Jehož bašty obzíraly svět, V jehož síních Hugo stolovával, Rytíř statný, mladých ještě let. Darmo mu ve vlasti dívky krásné Sladkým usmíváním kynuly; Jeho modré oči, druhdy jasné, Ve slzách teď často plynuly. Tamo, kde se skála hrbí, stával, Slzu v oku hledě v dálinu, Dlouho s tajným steskem toužívával Okem smělým změřit cizinu. 58 Aj svoláť on many nejsmělejší, Rozžehná se s hradem otcovským; Cestou jede s myslí veselejší, Nebtě smířen teď se srdcem svým. Jede středem rájské Helvecie, Pak se mořské svěří hladině, Až ho posléz dálná Brittanie K břehu svému šťastně přivine. A tam dojde cíle tušeného, Tam mu štěstí věnce uvije; Neb tam uzří bludné oko jeho Nejsličnější dceru Anglie. Blaze jemu! – ne nadarmo plálo Láskou srdce jeho plamenné: Děvče citlivé mu rádo přálo Blaženost milosti odměnné. Sotva Hymen svazkem svým je spojil, Hugo již nemá dél stání zde. Vlast milá, v kteréž se mládec kojil, S libým k návratu úsměchem zve. A choť věrná otce, máti drahou Z lásky k choti ráda ostaví, V srdci nádějí kojíc se blahou, Že tu věrnost Hugo oslaví. 59 Aj, jak plesalo všem srdce v těle, Jaké city prsa svíraly, Kdyžto v dálí sídlo osamělé Na skalině příkré zírali! Rozčileni blížili se k hoře, Již i za patami měli les; Aj tuť ozval se na hradním dvoře Ze sta hrdel slávohlučný ples. Jako břehy květnými se vine Potok stříbrný v své jarosti, Manželů tak nyní život plyne Tiše, krásně, v čisté radosti. Rychlost potoka však znamenala Brzký odpad slasti měňavé: Růže lásky brzy opadala, Zanechavši trní pichlavé. Ačtě spanilá choť cizokrajná V manželi jen čila žití slast, V srdci předce touha plála tajná, Jednou opět drahou zříti vlast. Na cimbuří hradu často stála, Smutně v onu stranu hleděla, Kde co dítě druhdy v trávě hrála, Ponejprv kde světlo uzřela. 60 Ach jen jediný hoch, sluha, z kraje Jí drahého ještě pozůstal, Jenž teď právě, síly nabývaje, V švarného jinocha dorůstal. Aj což divu, s ním že mluvívala Nejraděj, co s synem mileným? S ním že v duchu někdy vracívala Se do vlasti – k břehům vzdáleným? Rytíře však první zahoření Mladé lásky prchem míjelo; Prsa jeho černé podezření Hrotem ostrohranným projelo. A co dříve podezřením bylo, To v něm zrůstá v strašnou jistotu; Co mu dříve život osladilo, Před tím nyní prchá v samotu. Před hradem kdys jun i ona stáli, Zírajíce dolů v květnou pláni, Na pokrají strašnokolmé skály, Před níž hluboká se šíří stráň. V dáli slunce krásně zapadalo, Pozlacujíc hory modravé; Ve vzduchu se hravě kolébalo Letních mušek hejno míhavé. 61 Hugo tu za nima s mračnou tváří, Divě se mu zraky koulely, Anoť tito za večerní září S srdcem roztouženým hleděli. „O žeť sám a s myslí spokojenou Mám být svědkem zrády jizlivé!“ Zuří on, – a zlostí nezkrocenou Svrhne choť svou s výše strašlivé. „Ha, tak udatně, ty statný reku! – Zkřikne mládec – vraždíš ženštiny?“ Aj tu vrah v svém nezkroceném vzteku Jej též vleče na kraj skaliny. Zoufalství jme oba; rozkaceni Silou obrovskou se popadnou, A hle, v zdivočilém zápasení Oba sletí v propast bezednou. Mnoho století již uplynulo, Valný hrad zřítil se v sutiny; – Co se stalo zde, to nezhynulo, To ti zdejší poví dívčiny. – Často z propasti co teskné lkání V některé stená to hodině, A když slunce zajde, po klekání, Vichr strašný hvízdá v skalině. 62
Umrlčí věnec.
Ha vojsko vrací se, ha vojsko je zde! Ta zpráva kolem po městě jde. Sličné dítky Vonné kvítky Vítězům sypou na cestu. „O prchněte strasti a srdce se těš, A vstříc ty milenko milenci spěš! K lásky slasti V lůno vlasti Jaromír tvůj se v slávě vrátil!“ Takto slečinka čilá v spěchu dí, V rytírstvo bojovné rychle letí. V různé kráse Kolébá se Jí kadeř po sněžné šíji. 63 Letí děva v před i letí děva v zad, Neví však o něm tu nižádný řad. Ach tu jasné Očko hasne, Zdenka krásná co stín zbledne. „Kdež ach Jaromíre, milý druhu dlíš? V lokty milé své proč neletíš? Či tvé kosti V neznámosti, V zemi dálné práchnivějí?“práchnivějí? „KdožKdož, ach, mi věnec teď k svadbě podá, Když mi uprchla blahost jediná? Služky věrné, V roucho černé Včil nevěstu oblékejte!“ Takto žalostně celý den lká; Nastane noc – vše na lůžko se dá; Bolné lkání, Bědování Slečninu plní komnatku. Hučí jedenáctá, – slečna bdí A lká potichmo a hořce slzí. 64 Sejček vyje, Půlnoc bije, Korouhvičky strašně vrznou. Ha slyš, kdo po sínci tak pozdě to jde? Krok hřmotný se blížiti jme: V hrůzném třesku, V modrém blesku Dvéře od komnatky vzlítnou. Ha tamto popatř, jak v blesku zvně, Hu! brněná ruka hrůzně se pne, A povděčně Siré slečně Věncem umrlčím pokývne. Zbudíť z mdloby dívku valný ráz, A v hrůze obejde ji chladný mráz. Vínek zhledne, K smrti zbledne; Pak z ruky příšerné ho přijme. A jak ho dosáhne, je divno jí, Kol sebe práznou spoustu vidí: Děvče věrné V lůno černé Mrákota věčná pojímá. 65
Založení kláštera Vyšebrodského. (Dle Karolíny Pichlerové.)
Jak palčivé zem parno tíží, Jak trudná vzduchu tíhota! Vždy víc a víc se mračna níží, A pustá všudy samota. Ni vánek listím nezavěje, Vltava s proudem si nehrá, Ni ptáček v křoví nezapěje, Vše před parnem se krýti zdá. „Ha slyš – jak dav se hromů valí Tam od těch tmavošedých hor, A hluk ten hrůzonosný v dálí Již opětuje skalný bor! Vždy víc a víc se mračna blíží Hrozíce zkázou bouřlivou, A blesky po nebi se kříží, Noc zjasňujíce strašlivoustrašlivou. 66 „ToTo bude bouře neslýchaná – Kýž Bůh nám mocný přispěje A mračna zkázou obtěžkaná Všech do čtyr větrů rozvěje! Já musím navzdor všemu hřmění Dnes ještě k skalní kapličce; Neb slibu zve mne vyplnění Tam k čisté Boží Rodičce.“ Tak dí Vok Růžohorský v spěchu, A panoš oře přivede, A hrabě, silnou v srdci těchu, Ven z hradní brány vyjede. Tu visí mračna rozprostřená, A sotva sjede vládyka, Již vichřice tam rozkacená Se s svršky jedlí potýká. A vždycky hůře třeští hřmění, Tok ječí, bor se zachvívá, Kolem pak teskné sezvánění S věží vesnických zaznívá, Ha blesk a rána! – Mračna trhnou, S oblak srší převalný mok, A jak když hráze se protrhnou, Tak divoký pění se tok. 67 I stojí na pobřeží řeky Teď s podivením vládyka, A patří, jakými proud vzteky Vždy výš a výše natýká. „Předc musím skrz to rozvodnění – Dí Vok – tam kaple milosti!“ I vžene vrance, kde se pění Tok v umenšené divosti. Oř dělí vlny rozkacené A pracně kvapí přes vodu; Však brzy proud ho vzteklý žene Vždy hloub – a stranou od brodu. Tok burácí a blesky planou, A zhluboka to strašně hřmí, Jak by již s hrůzou nevídanou Dnes blížil se den poslední. Však marnéť vrance potýkání! Vln val se přes něj přeleje, A hrabě darmo život chrání, Tesklivě k Bohu zavzeje: „O Pane! chceš-lichceš-li, bych zde zašel A zhynul v řece bouřlivé: Dejž aspoň, tam bych milost našel A duši zavdal v ruce tvé!“ 68 A an tak prosí – tam se svítá, Svit v šedivu se zatřpytí, Mha ustupuje mrakovitá, A blesk zlatý luh osvítí. I zří s radostí skrze mraky Vok blesk planouti zářivý; Neví však, zdali vlastní zraky, Či mam ho šálí klamlivý. Neb v středu jasna vystupuje Podoba s duhou růženou; – Toť anjel, jenžto pozlacuje Vše vůkol září plamennou. Ten vztáhlou pravicí mu kyne Dál k hořejšímu pobřezí, A kam prst kývne, voda mine A dráha hned se umezí. I seznav Vok kýv Bohem daný, Veženeť vrance do brodu, Kdež anjel s nebe vyžádaný Zlou poodvrátil nehodu; Leč an tak pracně kvapě k předu Zem vítá v slastném pocitu, Zří, jak též anjel mizí v šedu A rozplývá se v zásvitu. 69 Pln pokory teď skočí s vrance, A kde ten úkaz zmizel v mhu, Poklekna vzývá svého chrance A vroucnou koná modlitbu. Před Bohem svým koří se v prachu, V obět mu klada srdce své, Jenž z hrůzného vytrh jej strachu I zastínil tak podivně. Leč svatovřelé jeho díky I potomkové mají zřít, A pozdní uplynulé věky Té věci na svědectví být; Neb kde mu bylo uviděti Ochrance v jasnu božského, Tam chrám chce skvostný vystavěti Ke cti věčné Boha velkého. „Tu v svatyni ať sídlo mají Vždy zbožní Boží sluhové, A k slávě jeho rozléhají Se vroucí chvalozpěvové! Takť vnukové i v budoucnosti Moc Boží vroucně budou ctít, A odplacené důvěrnosti Zde důkaz na odivu mít!“ 70 Tak Vyšší Brod sklenul své stěny, Jež podnes v slavné skvostnosti Vnuk obdivuje vytržený, Co důkaz staré zbožnosti. Památkať to onoho věku, Kdy zbožnost v světě sídlila, Jenž výhost davši světa těku Po blahu věčném toužila. 71
Drahomíra.
„Ven na lov, ven! – Jak v hradě těsno! Síněmi táhne se černý stín, A v duši mé tak bědno i děsno! V prostoru ven – v chladný lesa klín; Ať se prázdnoty mysli sprostím, A trud i strast ze srdce vyhostím!“vyhostím! „SluhoSluho, vyveď mi vrance mého, Ať vychvátím sílu jarou! Zamnou, kdož srdce zmužilého, V hájů temno, na poušť divokou!“ Takto volá Drahomíra kníně, A hned naplní se dvořany síně. „Ha vítejtež mi Čechové zdární! K bohům, jimž láska v srdci hoří! Nechť klesnou vytrženci marní, Ješto cizímu bohu se koří! 72 Dříve nepozbudu mysli děsné, Dokud to cizinstvo v prach neklesne!“neklesne! „VečeremVečerem na to myslím, mním na to ráno, A zraky mé vidí jen – krev! Neníť sladkého mi oddechu přáno, Dokud nevyvře z duše žhoucí hněv. Tedy zavzněte vesele rohové hlasní! Na lov! ať krev zraky mé vyjasní!“ Zvoláť to kněžna – a z hradu valný Ven vyřítí se lovců zbor. Rykem poozývá se hvozd dálný, Zvěř zděšená pádí do hor; Za ní Drahomíra lesem i pouští V nejhlubší se ubírá houští. Ha slyš! z daleka zpěvy slavnotemné, Nezračných co písně duchů, Budí Drahomíru nepříjemně Ze zábavy sladké – z krvavých snů. Zděsíť se kněžna, a vrance dohání, Zkad zbožné zní prozpěvování. A hle, v středu háje, v zákrytu hustém, Chrámek Páně na chlumci stojí, 73 Kde hrstka věřících na místě pustém S zpěvem modlitby vroucně pojí. Pneť zhůru se obět k blankytu čistá – Jsouť to novotní ctitelé Krista. Kněz právě lid žehná znamením kříže, A lid na tvář pokorně padá. Jednota všecky co bratry víže, Jim utěchu víra i láska dá. – Vztekem tu zkřikne pohanská kníně, Až pysky brodí se ve modré píně: „Ha čáry a mam! – O plémě nehodné! V prach s tebou i bohem cizím!“ To řkouc oře svého vztekle pobodne, I vrazí na pahor skokem drzím; „Zamnou, kdož srdce zmužilého!“ – Leč nikdo se nehne z místa svého. Tu kněz vysoko k nebi kříž pozdvihne, A v tichu slavném všecko dlí; Pohanku však to co blesk zastihne, Z očí jí chrámek i háj mizí; – Neb náhle se zem pode ní rozstoupí, A z hloubi černé to řehce i oupí. 74 Aj jak tu druzí pohané zblednou, Kněžnu s ořem když důl pohltí! V bezdnu zařehce to ještě jednou, A v praskotu zavře se zem nad ní. Kolem pekelná lůza se míhá, Že i křesťany věrné hrůza stíhá. – Zas ticho vůkol v háji, co v hrobě, K nebi křesťanstvo vděčně hledí; Pohanstvo se Kristu koří v té době, A slzy kajicné hojně cedí. Všecky tu spojilo božství kříže, A jednota opět bratry víže. 75
Rajská pělka.
V divotvorném dobrodružstva věku Druhdy v krásném dolu klášter stál; V předu stínilo jej čtvero břeků, Vzadu z šera dubů prohlídal. Háj utěšený, Pilně šetřený Šedou svatyni kolem obroubil, Kdež si mnohý mnich besídku zvroubil. V témže klášteře, jak kniha praví, Mnich jakýsi světu odumřel, Anť s patrnou ztrátou svého zdraví Vždy pobožně na modlitbách bděl. Těla trýzněním, Stálým modlením Jméno muže svatého si dobyl, Jímžto klášter víc než klenot zdobil. 76 Jednou ztráviv noc ve zbožném bdění, Z jitra opět časně procitne; Rudá oken skla se v slunci mění, Tmavá chýže zoří osvitne. Z lože mnich skočí, K oknu přikročí, V tom na něho touha jakás přijde, Že hned v zorné jitro ven si vyjde. Aj hle, divadlo to čarokrásné! Jako v zlatě celý dóm se skví, A slyš! – z blízka zvuky jemnohlasné Pohnutlivě k uším mnicha zní. Ptáček spanilý, Oku přemilý, Před brankou si drobná zrnka sbírá, A svým hláskem mnichu srdce svírá. Ten, pojat jsa řídkou krásou jeho, Blíže v sladkém chvátá roznětí; Ale ptáček seznav cíle svého, Švižně v hájek blízký uletí. Vábný, sladký zpěv Jako rajský zjev Z čarovného hrdélka se line, Že mnich všecek v slzách splyne. 77 A vždy sladší ptáčkovo pění, Cherubu se rovná jeho hlas, A mnich zbožný v svatém vytržení Necítí ni sebe – ani čas. Dál a dále jde, Kam ho píseň zve, Jenž ho mocně k nebesům až táhne, Že duch jeho svatou tužbou práhne. Temně zní zpěv ptence nebeského, Až pak jako v dálí zalítne, A mnich zbožný ze sna Iíbezného Protrhna se, sladce procitne. „Aj, že pak to jen Blažený byl sen!“ Vzdychne si, a z lesa hlubokého Zpátky spěchá do kláštera svého. Tam však přijda – všecko jiné najde: Bílý dóm své věže k nebi pne, A když s spěchem k známé brance zajde, Jiný klíčník otevřít mu jde; Ale v ouzkosti, V matné spěšnosti Svatým žehná se znamením kříže, A pak rychle zaskočí za mříže. 78 Vážným nahoru jde krokem, Kde hodinky bratří zpívají, Jenž spatřivše jej, též rychlým skokem V kouty bázlivě se skrývají; Jen opat stojí, Takto řeč strojí: „Vážný duchu z temné brány hrobu! Co ruší pokoj tvůj v tuto dobu?“ Načež stařec slovo přejme hlasně: „Bratří! vás neb mne cos zmámilo! Včera v hájek jsem si vyšel časně, Kde však spaní se mne zmocnilo. Den a noc tam spím; Když se probudím, Spěchem do svého zpět bytu vcházím, – Leč tu všecko změněné nacházím.“ Tuť opat se na jmě jeho táže, A když stařec mu je zvěstuje, Pamětní přinesti knihu káže, Jenž o něm ta slova zjevuje: Že to tři sta let, Co se tentýž kmet Léta Páně dvě stě tisícího Divem ztratil z bytu klášterního. 79 Všickni zprásknou ruce v podivení, An klesaje svatý zvolá kmet: „Aj já slyšel rajské pělky pění A bratří necítil tři sta let!“ * * * Když byl pochován, Ten mu nápis dán: „Ero spí zde, jenž u vytržení Tři sta let poslouchal rajské pění.“ 80
Sv. Václav.
Slyš, jak strašně duté štíty znějí! Nepřátelské prapory se chvějí, Již zdaleka hrotů blesk Vyzrazuje četné, branné zbory, Smrtonosných zbraní třesk Rozléhá se přes doly a hory. Hrdý Radislav v jich čele jede, Proti Václavovi pluky vede. Vstaneť rovněž Václav míružádný, Vlast by hájil a čin ztrestal zrádný; V nutný, spravedlivý boj Velebystrou myslí chrabrých Čechů Valný jej provází roj, Věrných jemu do posledních vzdechů; A však s očí jeho mír se směje, V ruce bílý praporec se chvěje. 81 Utkajíť se vojska – Obé strojí K hrůznému se, krvavému boji: Aj tu na běloni svém Vyjede kněz Václav z vojska středu. Kyne klidno tam i sem, Vážně stane, jako vůdce, v předu; Mečem kyne knězi kouřímskému, Sám by boj podstoupil proti němu. „Námť jen sluší měřiti se v boji, V pokoji nechť aspoň manstvo stojí!“ Ha, tu Radislav co mrak Hrdě vyjede na černém oři; Povznesa však výše zrak – – Padne k zemi a v prachu se koří. Ten, jenž prv počínal tak si směle, Nyní po celém se třese těle. Netroufá si zhůru zraky vznésti, Zářného nemoha blesku snésti; Neb hle, v rouchu nebeském Skví se slavně kníže Václav svatý; Na čele mu vznešeném V zářném svitu kříž se leskne zlatý; Vedle něho anjelé se skvějí, S hrozící jej zbraní provázejí. 82 A v nebeské této záři, slávě Laskavě a co cheruba právě Takto Václavův hlas zněl: „Bratře, na vlastním měj dosti jmění, Horšího bys nedošel Trestu za podobné provinění!“ A Radislav vlídná slyše slova, Pokleknul – o milost prose znova. 83
Sv. Ivan.
Aj, z hor den zavítal růžojasný! Živo v hájích, živo na prostoře, Aj živo i na Tetínském dvoře; Slyš ten hlahol lovců mnohohlasný! – Již se řítí z brány smělý roj, A v jich čele – kníže Bořivoj. Na plecech mu šípy v toulu chřestí, Stříbrný roh visí mu po boku, Bujný broň ho nese v rychlém skoku, Za ním zbor si houštím dráhu klestí. Zavzníť hájinou roh stříbrný, A k svým lovcům kníže takto dí: „Nuže, druzi, pobodnětež oře, Ať nás nesou v houště tmavých lesů, Rychlým letem k divokému plesu; Tamo k příkré obraťme se hoře!“ 84 A až od podkov se jiskřilo, Klopotem za ním vše pádilo. Hle tu laň šedá vyskočí z houští, Běží přímo k blízkému potoku; Lovci v patách za ní v divém skoku, Až se octnou na divoké poušti. Aj tu kolmá pne se vzhůru stráň, Před ní klesne uchvácená laň. Laňku knížecí proklane střela; Aj tu vyjde kmet ze skály klínu, Vetchý, stříbrovlasý, roveň stínu; Z jeho ust však řeč věhlasná zněla, Cizí sic, a předce známá všem, Jakby předků mluvil jazykem. „Proč jsi usmrtil mi zvíře milé, Které živilo mne drahná léta, Když jsem na poušť zašel z těku světa, V jaře věku, v mládenecké síle? Dávaloť mi mléko vlažící, Snášelo kořínky léčící.“ Načež velevlídně vece kníže: „Jáť chci sám ti sloužit v každé době; 85 Neb že křesťana jsem shledal v tobě, Svědčí tvář mi tvá – i ten znak kříže. Pročež rci, o starče, která vlast Vypudila tebe v tuto strast?“ „Blaho mé, dí kmet, nazýváš strastí? Aj což může sladšího zde býti, Nežli o samotě Kristu žíti, Všech pozemských odříci se slastí? Co mi žezlo zlaté pomůže, Když mi víru dáti nemůže?“nemůže? „JáJá též jsem se zrodil k panování, Žezlo zlaté souzeno mi bylo; Ale temno bludů ještě krylo Zem Horvatskou, mou kolébku ranní; Mně však zář blahá již svítila, Duše má se Kristu kořila.“kořila. „KdyžKdyž ve snách slyším anjely pěti, Aj tu dí mi jeden v říze zlaté: Prchni tam, kde též se brzy svaté Náboženství bude rozvíjeti. Ží tak dlouho v pusté samotě, Až tě hlas můj zbudí k jasnotě!“jasnotě! 86 „PoslušenPoslušen jsa hlasu anjelského Vzchopím se a prchnu v cizinu. Anjel uvedl mne v pustinu, V skalní skrýš, u toku bublavého, Ozbrojil též proti duchům zlým Tímto svatým kříže znamením.“ Načež kníže vece k starci ctnému: „Semnou budeš bydlet na Tetíně, Skvostně dám ti vyzdobiti síně, Příslušné knížeti horvatskému; A choť má, jenž vřele Krista ctí, Mile obstará tě, starče ctný!“ „O nech zde mne umřít v skály klínu!“ Vece kmet; leč kníže lovcům káže: „Vložte zvolna jej na silné páže A pozorně neste ku Tetínu!“ – Aj u brány kněžna Ludmila Vstříc panošům věrným kročila. Políbivši kmeta v bledé čelo, Žádá jej o svaté požehnání, A pak lůžko přichystá mu k spaní V kobce, kde se zlatem všecko skvělo. 87 Ivanu však se tu těsno zdá, On před očma jen svou skálu má. Tělo jeho slábne víc a více, Smrt se blíží na perutích míru; Aj tu kmet, jenž bojoval pro víru, Zhasíná co dohořelá svíce; Usta ještě jen zašeptnou mdle: „Pohřběte mne tam u skály mé!“ Všecko v zbožném smutku dlí u lůže, Líbá s uctivostí tělo svaté, Kteréž uloženo v rakvi zlaté Vonné kryjí lilie a růže; Ozdoba však těla svatého Kříž jest – místo žezla zlatého. Aj jaký to z hradu průvod slavný, Jaké množství manstva knížecího, I žákovstva žalmy pějícího – Skoro prázden jest hrad starodávný! Podle řeky Mízy kráčí zbor, Kde se táhne řada kolmých hor. Stanuvším u skály vráskočelé Vážně kyne Lidumila kníně, 88 A lid spouští zvolna do jeskyně Tělo Ivanovo růžoskvělé. Vůní, jenž kolem se rozleje, Každý z lidu divně okřeje. Bořivoj pak káže vystavěti Chrámek Páně pod vrchem té hory, Kdež by klidně mohly vážné zbory Mnichů ctných o slávě Boží pěti. A tu vznesla hned se svatyně, Již v té podnes uzříš krajině. 89
Marinčin pohřeb.
Slyš, jak smutnotemným zvukem znějí Zvonky z Liblínského oudolí! Marince ty zvonky vyzvánějí, Marince – již nic víc nebolí. Jak zde slavně leží okrášlena! Vlásky svinuté má u věnec; Obrázky a kvítím obložena, V bledých rukou kříž a růženec. Všecko slzí. – On jen němě stojí, Hledě na ni okem upřeným. Bolest jeho slza neukojí, Prsům neodlehčí sevřeným. Ach, toť Václav, druh její mladosti, Zde stojí nad rakví květnatou; 90 Bol a žel a ztráta blaženosti Trýzní mysl jeho přepiatou. Ani vyplakat se není přáno Ubohému – onť nemá slzí, Blaho jeho jesti pochováno, V těsné rakvi věčný spánek spí. A teď švarní mládci přicházejí, S nimi vesničanky milostné; Školní pěvci temným hláskem pějí Nade rakví písně žalostné. Již jde průvod. – Motavě a zdlouha Bledý Václav s nimi klopotá; V jeho srdci mocná bouří touha, Duše za ní k rájům zalétá. Nyní došli. – Po provazech tiše V hrob tmavý spouštějí Marinku; Tíže nyní každá děva dýše, Každá věnuje jí slzinku. Na to jí do hrobu naházejí Hrstku prsti a své kytičky; 91 Modlí se – a pak se rozcházejí S těžkým srdcem od své družičky. Jenom Václav v tiché pobožnosti Dlouho ještě klečí na rovu, A když jitro vlhne, s ochotností Smutně putuje zas k hřbitovu. Dlouho, dlouho takto putovával, Z očí slzy se mu ronily; Na zeleném rovu sedávával, – Až se jich dušinky spojily. 92
Děva v zoufání.
Sličná děva na vršíčku Tíše seděla, Slzu v oku, na vesničku, Na vesničku Dolů hleděla. Truchlivě na loutnu hrála, Smutně pěla k ní; Zaplakala, ráda lkala; A když lkala, Bylo volno jí. V temné její naříkání, V bolné kvílení Mísilo se větrů vání, Tiché vání V věrném spojení. 93 A když za les slunce jasné Cestu skončilo, Zněla píseň její hlasně, Zněla hlasně – – Víc jí nebylo. 94
Pěvkyně.
„Hrůzno jesti v hvozdě hustém, Listí hrozí tajným šustem Strašnou smrt ti, pěvkyně! Nebeř se tam hvozdem tmavým, Bys nepřišla v ruce dravým Zákeřníkům, nevíně!“ Leč nedá si radit děva, Do hustého předce dřeva Jede směle, dál a dál. Držíc v ruce loutnu hlasnou, Do strun pěje píseň krásnou, Až hlas slyšet ode skal. Chladný větřík lesem věje – Děva pořád cestou pěje, Týká strun se uměle. Divně lesem zpěvy její, Divně loutny struny znějí, Truchlivě a vesele. 95 „Děvo, děvo, jedeš k smrti! Zachvátí tě zlata chrti, Zbarví půdu krví tvou! Prozradí tě, děvo krásná, Písně zvučné, loutna hlásná; Zpátky obrať ryzku svou!“ Ale děva tíhne dále, Až pak z houští nenadále Zákeřníci vyrazí. Strhnou s ryzky děvu krásnou, Rozdrtí i loutnu hlasnou, Hlavu zpěvnou rozrazí. – Umlknouť tu písně v lese; Hrůzou se to listí třese, Pod nímž zbledla pěvkyně. Hrůzno jesti v hvozdě pustém, A list jeví tajným šustem, Že v něm zbledlo nevíně. 96
Ubohý pastýř.
Na pahorku pastýř seděl Mezi stádem svým; Na oudolí dolů hleděl Okem zkaleným. Druhdy často pěl zde píseň S něžnou čilostí, Neb ho netížila tíseň Strastné milosti. Druhdy, když ho oblažila Dívka milostná, Tuť mu každá chvíle byla Chvíle radostná. O v jak blahé slasti jemu Život uplynul, Kdykoli ji k srdci svému Sladce přivinulpřivinul. 97 Čarokrásným se mu zdálo Být to oudolí; Utěšeně naň se smálo Celé vůkolí. Leč u prostřed blaženosti, V prostřed podletí Pohynuly ty radosti, – Žalost v zápětí! Osud kynul mocí černou, Jíž se koří svět, – A smrt zhltla dívku věrnou, Co mráz Vesny květ. Pak zdobilo hrobku její Vonné myrtoví; Větérkové posud vějí Dech tam ambrový. Mezi slavíkovo pění Zněl hlas smutného, Mísilo se žalostění Mládce věrného. 98 O jak těsný bol ho tížil, S jakou tklivostí Pokaždé se k rovu blížil S zbožnou tichostí! Nedlouho však jemu oužil Prsa trudný cit; Dalť mu osud, po čem toužil, Dal mu – chladný byt. 99
Božena.
Kvete kvítko u potoka, Nevinná to lilie! Kdož as kvítko to utrhne, A do věnce uvije? Aj, vždyť přijde mládenec, Vplete kvítko u věnec. Pere děva u potoka, Krásná jako z růže květ; Děv co spanilých kdy bylo, Krásnější nespatřil svět; Ve vsi je sic zrozena, Ale pro trůn stvořena. A hle, z lesa tam vyjíždí Lovců zbor, vše mládcové, Z nich ze všech je nejšvarnější Ten na brůně sněhové; 100 Oděn krásně, bohatě, Jen se leskne ve zlatě. Všickni napájejí koně Z blizoučkého potoka; Jeden však z těch hochů dívce Hloub nahlédnul do oka. „Děvo krásná, budeš má! Tebe sám mi Pánbůh dá!“ Děva však sklopí očinky, V tváři se začervená: „Já jsem, pane, dívka veská, Říkají mně Božena. Sprosta jsem sic proti vám, Ale šálit se nedám!“ „Aj pro Bůh! – kdož by tě šálil! To na muže nesluší! A já kníže jsem, jenž slovo Dané nikdy neruší. Nechť celý se horší svět, Já slovo nevezmu zpět.“ Rychle sklopí děva zraky K mládenci pozdvižené, 101 A prsami chotě svého Kryje tvaře zarděné. Usta víže stud děví, Oči lásku však jeví. Opodál zbor lovců žasne I plesá v podivení: Kníže Oldřich v šírém poli Své slaví zasnoubení – A choť jeho blažená Je vesňanka Božena. 102
Návrat z Palestiny.
Rytíř se vrátil z Palestiny V chodeckém plášti, chud a stár; V Jordánu smyl své hříšné viny, A smířil srdce svého svár. Klepá na bránu hradu svého, Tluče, volá: „Kde choť je má?“ – Ach, marné jest volání jeho, Cizince nikdo tam nezná. „Vy dolů jděte, kde pro chudé Kaplička jest vystavěna; Volejte tam, a hojná bude Almužna vám udělena.“ 103 Rytíř slzí – a pak ve zlosti Proklíná sluhy – klne svět; Posléz v zoufanlivé žalosti Vrací se z hradu svého zpět. A hle, kaplička dole kyne, S okrouhlé vížky zvonek zní – Odevšad důvěrně se vine Choré chudinstvo k svatyni. A z kaple vyjde anděl vlídný – Bledá paní se objeví; Zplesá nad dárkem žebrák bídný, Jenž nouzi jeho uleví. S povděčnou tváří, a ne v zášti, Žebráci se rozcházejí; Jeden jen ještě v šerém plášti Mešká a dlí u veřejí. Skloní se almužnice k němuněmu: „Zdaž nedostal jsi dárek svůj?“ – „Ach,“ vece poutník, „mně nuznému Paní milostná víc daruj!“ 104 A řka to, plášť shodí a klekne – Poutník se v pána promění. O, jak se choť sirá ulekne, Jak barví Iíce v zardění! Milost po dlouhém rozloučení Dvé věrných srdcí spojuje; – A s hradu trub a bubnů znění Rytířův návrat zvěstuje. 105
Pěvec. (Dle německé básně.)
Když vlast drahá k boji zve, Pěvec směle s vojskem táhne; Milostí však srdce prahne, Takto pěje k harfě své: „Mé rámě drahé vlasti, Mé srdce lásky slasti! Nechť umru nebo zvítězím, Vždy láska bude heslem mým!“ Noc když kojí spánkem vše, A když vyjde luna bledá, On tu smutně stranou jeda Temně pěje k harfě své: „Mé rámě drahé vlasti, Mé srdce lásky slasti! Nechť umru nebo zvítězím, Vždy láska bude heslem mým!“ 106 A krutá kdy počne seč, Nepřátelé naň se rojí, Pěvec jako skála stojí, Větrem fičí jeho meč: „Mé rámě drahé vlasti, Mé srdce lásky slasti! Nechť umru nebo zvítězím, Vždy láska bude heslem mým!“ Dlouho, dlouho bojuje, Darmo, darmo se potácí – Raněn s vraníka se kácí, Chroptě ještě zapěje: „Zde pěvce pochovejte A na hrob nápis dejte: On miloval i bojoval, Však vlasti všecko daroval.“ 107
Starého pěvce smrt.
Chladný vítr věje po hřbitově, Luna z šedivých mraků vyzírá, A starý pěvec sedě na rově Struny harfy zpuchřelé probírá; U radostném vidění Na nebeské sklepení Plaše zraky ztrhané upírá. Hle v očích oheň jarý mu plane, Kdy vzpomíná na mladosti léta, Na své písně lásce věnované, Na radosti, na žalosti světa; Tu se touhou plamennou Pěvci prsa mužská dmou, Po snědém mu Iíci slza kane. Touha ta k bratřím ho dávným táhne, Jenž zde dřímají u věčném míru; 108 Duch po vlasti nad hvězdami práhne, Chtě se mocně vytrhnouti z víru: Aj tu se mu rozední, A on sílu poslední Sbéře a divoce do strun sáhne: „O ty harfo má! jen ještě jednou Zvuk vydej mi Iíbezně plynoucí, Než mi zcela snědé Iíce zblednou, Než uprchne z těla síla mroucí! Tys mé žely slýchala, Když mne zrada stíhala, Tobě touhu svěřil jsem horoucí!“horoucí! „DoprovoďDoprovoď již poslední mou píseň, Věrná přítelkyně losu mého! Toběť známa všecka slast i trýzeň Srdce často bolně zklamaného. Sny milosti blažené, Vzdechy světu tajené, Obojí jsem skryl do lůna tvého.“tvého. „AchAch vy krásné, krásné sny mladosti! Sladké ještě mi ve zpomínání! Jenž jste slouly proudem mé radosti, Příčinou nyní zas mého lkání! 109 Ach ve říši vyšších krás Doufám zas uzříti vás, V růžozáři rajského svitání.“ Chladný vítr věje po hřbitově, Luna z šedivých mraků vyzírá, A starý pěvec sedě na rově, Na hasnoucí hvězdu zrak upírá. Harfa pukne od žele, Prasknou struny zpuchřelé, A starý pěvec v pění umírá. – 110 Obsah.
Stránka J. V. Sedláčkovi1 Jaromír a Vršovci2 Pád rodu Mysironského20 Muromská korouhev25 Stará věž31 Vodníkova nevěsta36 Rusalka39 Slepého krále smrt42 Horymírův skok44 Jezd pro nevěstu47 Hněvsa i Míra50 Svatba na Slavětíně54 Anjelska hora58 Umrlčí věnec63 Založení kláštera Vyšebrodského66 Drahomíra72 Rajská pělka76 Sv. Václav81 Sv. Ivan84 Marinčin pohřeb90 Děva v zoufání93 Pěvkyně95 Ubohý pastýř97 Božena100 Návrat z Palestiny103 Pěvec106 Starého pěvce smrt108
E: av; 2004 [111]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(V knihtiskárně a skladu Jar. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VIII]+111

Věnování: z Wurmbrandu-Stuppachu, Wilhelm
(Vysoce Urozenému Pánu, Panu Vilímovi hraběti z Wurmbrandu Stuppachu, Jeho c. k. ap. Majestátu skutečnému komořímu, Pánu na Liblíně, Velkém Ždíkově a t. d. na důkaz své hluboké úcty a oddanosti obětuje skladatel.)