Rusalka.*)

Rusalka.*)
Větýrek teplý vane dolinami, Hle jak se outlé břízy kývají! Pochotnou vůni luka dýchají A všecky stráně slynou květinami. Slunéčko mocné jasně zasvítilo A z vod podivnou chasu vyvábilo. Tam na pobřeží ve vysoké trávě Hry, tance vedou nahé dívčiny; Obsypaly se nimi lučiny, I po vrbách kolébají se hravě. Jich zpěvy, řekbys, kvítků povzdychání, A tance – frašné větrů potýkání. Jitrem žhavým planou jich mladé Iíce, An větry s vlasy si pohrávají; Tu jedny perly z rosy zbírají, ——— *) O Rusalkách viz páně Šafaříkovo pojednání v Časopisu musejním na r. 1833 str. 257. 39 Na pavučiny je navlíkajíce, Jiné zas z kvítí pel hebounký metou A do vlasů jej za okrasu pletou. Ach běda tomu, kdoby v této chvíli Z pozemčanů se vmísil mezi ně, A buďto náhodou, neb bezvinně Rušit chtěl blahou jejich kratochvíli! Rusalky zlou by nad ním pomstu vzaly, Do smrti by ho s smíchem ulechtaly. – Děvčátko sličné – dítě osiřelé – Šlo navštivit bratříčka v nemoci, A jakby větry bralo k pomoci, Pospíchalo po louce osamělé. Tuť radovánky Rusalek uzírá, Žasem i leknutím div neumírá. Běží, utíká – neb v uších jí zněly Pověsti hrůzné, často slýchané; Obrazy ve snách druhdy vídané Zde těla nabyly a oživěly. Běží, utíká, svět se před ní míhá, An jedna z Rusalek v patách ji stíhá. „Pusť mne, ach pusť mne, bratr mi umírá, A nikdo při něm k věrným obsluhám! Nechť mu posloužím, sama Iíky dám, 40 Nechť ruka má pot smrtelný mu stírá.“ Běží dívčina, – svět se před ní kmitá, Rusalka ji za bílé ruce chytá. „Poslechni děvče, milé, hezké dítě! Pohádky pěkné a nesnadné znám; Uhodneš li je, propuštění dám, Neuhodneš-li, ulechtám tě hbitě. Nuž! napni rozum, bys vše rozeznala A pravdy světlo ze tmy vyčerpala.“vyčerpala. „PovězPověz, co roste a to bez kořene? Co běží beze všeho puzení? Které as divohojné koření Bez květu květe, nikdy nesečené? Nuž! napni rozum, ať se ti otvírá, Sic oko tvé bratříčka neuzírá!“ – „Pohádka tvá rozum mi neuhněte! Bez kořene rosteť jen kamení, A voda vždy běží bez puzení; Bez květu kapradí na stráni květe.“ – Ubohá dívka! – smyslu neseznala, Rusalka ji se smíchem ulechtala. 41