Větýrek teplý vane dolinami,
Hle jak se outlé břízy kývají!
Pochotnou vůni luka dýchají
A všecky stráně slynou květinami.
Slunéčko mocné jasně zasvítilo
A z vod podivnou chasu vyvábilo.
Tam na pobřeží ve vysoké trávě
Hry, tance vedou nahé dívčiny;
Obsypaly se nimi lučiny,
I po vrbách kolébají se hravě.
Jich zpěvy, řekbys, kvítků povzdychání,
A tance – frašné větrů potýkání.
Jitrem žhavým planou jich mladé Iíce,
An větry s vlasy si pohrávají;
Tu jedny perly z rosy zbírají,
Na pavučiny je navlíkajíce,
Jiné zas z kvítí pel hebounký metou
A do vlasů jej za okrasu pletou.
Ach běda tomu, kdoby v této chvíli
Z pozemčanů se vmísil mezi ně,
A buďto náhodou, neb bezvinně
Rušit chtěl blahou jejich kratochvíli!
Rusalky zlou by nad ním pomstu vzaly,
Do smrti by ho s smíchem ulechtaly. –
Děvčátko sličné – dítě osiřelé –
Šlo navštivit bratříčka v nemoci,
A jakby větry bralo k pomoci,
Pospíchalo po louce osamělé.
Tuť radovánky Rusalek uzírá,
Žasem i leknutím div neumírá.
Běží, utíká – neb v uších jí zněly
Pověsti hrůzné, často slýchané;
Obrazy ve snách druhdy vídané
Zde těla nabyly a oživěly.
Běží, utíká, svět se před ní míhá,
An jedna z Rusalek v patách ji stíhá.
„Pusť mne, ach pusť mne, bratr mi umírá,
A nikdo při něm k věrným obsluhám!
Nechť mu posloužím, sama Iíky dám,
Nechť ruka má pot smrtelný mu stírá.“
Běží dívčina, – svět se před ní kmitá,
Rusalka ji za bílé ruce chytá.
„Poslechni děvče, milé, hezké dítě!
Pohádky pěkné a nesnadné znám;
Uhodneš li je, propuštění dám,
Neuhodneš-li, ulechtám tě hbitě.
Nuž! napni rozum, bys vše rozeznala
A pravdy světlo ze tmy vyčerpala.
Pověz, co roste a to bez kořene?
Co běží beze všeho puzení?
Které as divohojné koření
Bez květu květe, nikdy nesečené?
Nuž! napni rozum, ať se ti otvírá,
Sic oko tvé bratříčka neuzírá!“ –
„Pohádka tvá rozum mi neuhněte!
Bez kořene rosteť jen kamení,
A voda vždy běží bez puzení;
Bez květu kapradí na stráni květe.“ –
Ubohá dívka! – smyslu neseznala,
Rusalka ji se smíchem ulechtala.