Květ ve vlasech a fábor u zástěrky,
kol hrdla páska jasných korálů
a za živůtkem růže v brčálu:
jak zdobí krásu děv ty skromné šperky!
Leč krásněji než kytka z lučiny,
než kment, jenž září barvou neviny,
než sama krása cosi kráse svědčí;
toť nade šperky nádhernější skvost,
v němž vládne půvab neskonale větší;
ach, ozařte jím svoji spanilosť,
ó zdobte, děvy, mateřskou se řečí!
Ó věřte, perlami jsou její slova
i skvěle ohnivými granáty,
v dech její lilie jsou naváty
a v její šepot vůně fialková;
zvuk její růže vašich rtíků šlechtí, –
ať vadnou ústa, jež ji znáti nechtí!
Když ona upřímně vám plyne z duší,
hned hasne přelud planých, cizích krás
a leposť vyšší zkvétá, aniž tuší,
co ví, kdo roznícené slyšel vás:
jak vám, ó děvy, rodná mluva sluší!
Ať žertem hraje, jako na vrkoči
vám v tanci vlaje stužka červená,
ať z vroucích duše hlubin roněná
vám paprskem i perlou krášlí oči;
ať pravdou sladkou cit vám jímá vzňatý,
vás jemně zdobíc, jak ten kroužek zlatý,
jejž na prst navlékl vám vyvolenec;
ať něžnou důstojností ostychu
jak bílý závoj mží vám na ruměnec,
v němž děva stoupá po bok ženichu:
řeč rodná ctí vás jak váš čerstvý věnec!
Vždyť bohem vrozena vám řeč ta ryzí
jak vaše nevina, jak duše skvost!
Jeť v rodné řeči, děvy, vaše cnost!
Ret, jenž chce šálit, mluvy hledá cizí,
a bílé hrdlo nezná nežli lháti,
tu zapřelo-li mluvu, v nížto máti
svou láskou svatou v žití pozdravila
dech jeho prvý, prvou oček zář!
Svou moudrostí řeč rodná roznítila
vám v srdce k dobru vznět jak na oltář;
cti vaší matkou rodná mluva byla!
A která zhrdne jí, té všecka krása
již nikdy pravé něhy nevrátí!
Jak mráz kdy kvítka vesny zachvátí,
jak vichr jemný pel kdy s růží střásá:
tak dívčí půvab s bezeskvrnnou vnadou
tlí jak by kletbou, rodné řeči zradou!
Ať zrak jim zhyzdí zpupnosť odrodilá,
ať křivé vyznání jim zkřiví ret,
ať čelo svraští mysl potměšilá,
ať falší zesiná jim lící květ,
těm, cizota jimž nad řeč rodnou milá!
A která ctí řeč rodnou neskonale
a za svůj klenot má ji nejdražší,
ta ještě v šedinách buď nejkrasší,
až bude písním učit vnučky malé,
těm písním ukochaným, přelahodným,
jež posvěcují ústa zvukem rodným!
Ó která ctí řeč rodnou, budiž ctěna,
buď milována, jež ji miluje!
A štěstí zkvétej z toho lásky věna,
kde drahým svým řeč rodnou vštěpuje
a rodnou řečí žehná statná žena!