Jaromír a Vršovci.

Jan z Hvězdy

Jaromír a Vršovci. Zpěv lyrický.
I. Vyzvání.
Co znamená ten hluk tak časně zrána? To koňstva ržání, štěkot lačných fen? Co již tak záhy otvírá se brána, An růžový teprv svitá se den? To jistě ze spaní vybouří pána – A ten si právě ze zraků mne sen. Vzchopíť se z lůžka hbitě, ven se dívá, A zdola hlasné: „Zdráv buď!“ se ozývá. „Ha zdráv buď Jaromír, náš mocný kníže! Po věky pevně stůj ta skála Vyšehrad! A svazek lásky, jenž nás k tobě víže, Budiž pověčný – co té skály sklad!“ – Tu kníže přikročí již k oknu blíže, Jsa v mysli potěšen, vesel a rád, Rukou svým Čechům pozdravení kyne, A v dík mu vzhůru ples jarý se řine. 2 Tu panoš Hovora již v síni stojí, A pokloniv se slušně, takto dí: „Ten lid, co dole na dvoře se rojí, Vršovci jsou to, pane, druzi zlí; Ti dnes na velký, slavný hon se strojí, A vás prý, kníže, v čele míti chtí; – Radit však smí-li sluha pánu svému, Probůh! nevěřte slovu lákavému!“lákavému! „KochanKochan, jen slyšte, též jest mezi nimi, Dravý ten vlk s člověčí tvářností, Kořist on láká slovy oulisnými, A pak na ni se vrhne s rychlostí. Když tak přichází s hledy laskavými, Tu radno, stříci se potajné lsti!“ – Než s úsměchem milostným vece vládce: „Nedůvěrnýs ty vezdy býval rádce!“rádce! „CoCo může mně se mezi mými státi Na honě, knížecím vyražení? Či mám i stínu svého již se báti A lidského se stříci vzezření? Neroď mi lásku k lidu mému bráti; Nehodnoť vládce jest podezření! Hřivec a ty sedlejte ruče koně, A po boku mi buďte vždy na honě.“ 3 Ze síně Hovora smuten odchází, Myšlénky divné mu hlavu matou; Kde kníže veselí a ples nachází, Vidí on lest a zradu napiatou. Leč Jaromír na sebe rychle hází Lovecký šat a trubici zlatou, A sám mečem se páše nedočkavě, Duchem již pádě s lovci po doubravě. Pak v ložnici spěchá, kde choť mu dřímá, Milostná Stříška, v ranní pohově; Žehná se s ní, a němě ji objímá, A tiše Iíbá usta růžové. Milost ve vazby své ho tak pojímá, Že již mizí mu z mysli lovcové; Tu stříbrný hlas trubky zní za chvíli, A Jaromír se vztrhna na dvůr pílí. II. Lov.
Mrak šedivý luhy, háje pokrývá, Jen čela hor se červenají; Obloha teď se co panna zardívá, Nachem se skví její pokrají. V přírodě ještě ticho všude slavné, Jak by kojil sen i hvozdy dávné. 4 Na východu brána zlatá se otvírá – Slunce velebně vystupuje, Záře rudá se kolem rozestírá, Ouval i hvozd se probuzuje. Jelen parohy své pyšně zdvihá, A laň bělosrstná z houště vybíhá. Ha slyš! – z opodálí ples se ozývá, Pomíšen psů lačných štěkotem, Rohů veselý zvuk již zaznívá, A lovci porůznu jedou klopotem. V jich čele vládce na broni statném, Kochan po levé na vranci obratném. A teď se komonstvo v doubravu pouští, A hlasněji ples divý hlaholí. Vždy hlouběji honba valí se houští, Až skály trnou i oudolí. Zvěř zplašená po hvozdě ubíhá, V patách ji záhuba letmo stíhá. Jelen spanilý sluchy bystře napíná, Pak zdivočen vyrazí z pelechu, Za ním Jaromír koně hnáti počíná, Až pán i kůň skoro bez dechu. Jelen v skoku chrastiny prudce proráží; Leč kníže i hrdla proň se odváží. 5 Letí bažinou, brodí se močály, Jej nestaví ni stráň, ni sluj. „A byťby skály na cestě mi stály, Jelínku, musíš ty býti můj!“ Volá to kníže, a v poskoku valném Dá se za ním i po hřebenu skalném. Jelínku čilý, – tvá záhuba jistá, O, nic tebe více nespasí! Jižtě lovec se k pokřiku chystá, A meč na honosnou ránu tasí. Tu skok jediný – zvěř lovci unáší, Až se za ní květ i déšť rosy práší. I žasne lovec, a do ouvalu zírá, Kam mu kořist bažená zmizela; Oddychá těžce, a pot si utírá, Jenž mu hrčí s plamenného čela; Pak zmožené psy zpět svolává, A znamení na trubku dává. I troubí hlasně, – a kol se ohlídá, Zdaž se druzi z lesa vyskytují; Divý ryk ptactva mu odpovídá, A skály duté hlahol opětují. Kníže tu sám – a kamkoli zírá, Poušť divoká se rozprostírá. 6 Točí koně vratno, a chrastiny husté Mečem si klestě, cválá dubinou, Zdažby se někde v doubravě pusté S poblouzenou setkal družinou. A jakkoli prudce lesem uhání, Po svém se komonstvu darmo shání. Ha, chlum tu Velis k nebi týmě upírá, Co král zeleného vůkolí! Ztad Jaromír nadějně zírá Do omračeného oudolí. I troubí zas, a pozorně zvídá, Zdaž mu rohem kdosi odpovídá. III. Zrada.
Ha, tam se řine dolinou Pluk ozbrojených lovců, Kochan s divou to družinou, S rodem zbojných Vršovců. Na chlum ženou se v poskoku, Již knížeti jsou po boku, Jenž z houště se vyplítá, A vesele je vítá. 7 „Aj právě jedete mi v čas, Vy statní vládykové! Jižtě mi v hrdle vázne hlas, A žížní prahnou rtové. Tu sám plazím se po hoře, I bez druha i bez oře, A mním, že již tu zajdu, Druhů-li víc nenajdu.“ Však v odpověd mu řehce zbor Hrubý posměch i lání, A na všech tvářích zírá zpor I zrádné počínání. Tu kníže zpátky pokročí, A přísně zří jim do očí; Když vládce tak pohledne, Mnohý tu zbojník zbledne. Kochan jen sám se v pokřik dá A ruku k meči sází: „Dnes, kníže, zašla hvězda tvá, A hvězda má vychází! Rod můj-tě větev knížecí, A syt již vlády dítěcí; Dnes poroby se sprostí, A z vlády tě vyhostí.“ 8 To řka, chopí se vévody, S ramen mu šarlat strhne, A zemdleným od nehody Na zem nevážně vrhne. Tuť Jaromír u snížení K nebi šle bolné vzezření; Však darmo se ohlíží, Pomoc, ach, se neblíží. Ba Hřivec, sluha milený, Na pána sám se sápe, S Vršovci jsa umluvený, Již provazů se chápe. Co kat se chystá k oběti, A ruce víže knížeti; Jejž druhdy obsluhuje, Teď k dubu přitužuje. V tom hvízdne střela kalená V ocelolomné síle; Ač dobře byla lučena, Chybí se předce cíle. Ba veselo-tě knížeti, Čím víc jich slyší sičeti: Neb vyšší moc jej chrání, A střely pryč zahání. 9 Ba vyšší moc jej chránila, A spásy mu popřáno; Neb každá střela chybila, Co jich tu k němu sláno. On sám pak zírá v tu dobu Nebeskou známou podobu – Patrona, jejžto ctíval I od dětinství vzýval. Milostná zář se rozlila Kolem podoby celé, Nehmotné oudy halila Ve roucho běloskvělé. I zdálo se tu knížeti, An střely slyšel sičeti, Že ta podoba přímá Je v roucho své zajímá. A jakto vládce zdivený Na úkaz ten pohlíží, Panoš tu potem zbrocený Klopotně sem se blíží. I zhlídnou jej zrádci zhora: „Ha, peklo! totě Hovora! Co krkavec přináší, Že nám tu rozkoš plaší?“ 10 Kochan to řve, co lačný lev, Jenž má o lup přijíti; A však i v panoši vře krev, I on svou sílu cítí. A máchne mečem mezi ně, Co blesk ve bouřné hodině, An duby rozvorává A skály rozmetává. Nerovný byl to věru boj, A zkáza reka jistá; Vršovců naň se řítě roj Neslavnou smrt mu chystá. A jakkoliv se namahá, Tuť marná všecka odvaha! Již slabě se potácí A s komoně se kácí. Mžikem na ránu hrotovou Dvě dýky se zablesknou, A nad hlavou jinochovou Nahé se meče lesknou. Kochan však křičí vesele: „Nehodenť tento ocele; Stranou ho jen zaneste A na dubu oběste!“ 11 I kráčí s hlavou sklopenou Již k dubu popravnému, A Hřivec smečkou lýčenou Otáčí hrdlo jemu. Jinoch jarý se nehrozí, Milost si jenom vyprosí, By směl posledníkráte Zatroubit si třikráte. A když mu žádost povolí, Zatroubí – a prodlívá; Tu Hřivec již jej s nevolí Ku pospěchu vyzývá. I troubí hlasně – troubí zas, A rychle míjí lhůty čas; Tu Hřivce hněv pojímá, On sám na roh zahřímá. IV. Vysvobození.
Poboční skála prodlužuje zvuk, A skále sousední donáší; Tu náhle jezdců vyřítí se pluk, Až jiskry od podkov se práší. 12 A jakby táhlo hejno havranů, Ve spolku s holubicí sněžnou, Tak vidno tlupu věrných Pražanů Na chlum s paní se hnáti něžnou. V tom jezdcové se zatočí, A vrahy z boku zaskočí. Zařinčí meče V divém setkání, Vršovci zoufale se brání; Tu krev odpůrci teče, A blah, kdo hrdlo outěkem si chrání! Již zrádcové se svíjí po zemi, Opuštěni od svůdce svého, Jenž zchytrale se promkna houštěmi Vyváznul z boje osudného. I hned tu vazby páně rozlučí, A vládce zdráv před nimi stojí. Letí mu kněžna Stříška v náručí A pevně k srdci jej připojí. Kolem pak kněžny zlekané Pokleknou věrní Pražané, A jednohlasné Manů plesání Jeví se v hlučném díků vzdání, Divem, že v době spasné Prorádcí lestné zmařeno vyzvání. 13 Tuť zástupem se dere v poskoku Jinoch jarý s plamennou tváří, Roh vítězný visí mu po boku, Z očí oheň radosti září; I Iíbá ruce pána zedrané, A tiskne ke rtům, sluha věrný, An opodál druh zrady zpáchané, Hřivec se chvěje licoměrný. Spatřiv jej vládce zaplesá, A z divu chválí nebesa. A kněžna zlatý Řetěz odpíná, A mládenci na krk připíná, Jenž rajskou slastí jatý Na nátisky vystálé zapomíná. I promluví pak kněžna spanilá: „Že nám té slastné doby přáno, Že potřena ta rota zlotřilá, Buď mládče tobě děkováno! – Mé smysly poutal ještě ranní sen, I snila jsem až do svitání; Tu lovců zbor vyjíždí z hradu ven, A plaší z lože mého spaní. Vzchopím se v teskném toužení, Anoť mne trápí tušení, Chci k Bohu vroucí 14 Modlitbu sláti A síly srdci svému dáti; Tu zřím podobu skvoucí V nebeské jasnotě před sebou státi.“státi. „I poznalaI poznala jsem touže podobu, Jenž v kapli stojí na oltáři; Hůl s nápisem, její to ozdobu, Uzírala jsem v růžozáři. Miláček můj to, svatý křtitel Jan Rukou v noc hustých lesů kyne. I zkřiknu: „Běda! choť můj oklamán, Teď jistě zradou lovců hyne! –hyne! –“ A než mine okamžení, Zmizí nebeské vidění. Jen ještě kradě Zásvit se míhá, Tu již na křik čeleď se sbíhá, A na prostranném Vyšehradě Hlahol a nářek smutně se rozlíhá.“rozlíhá. „MžikemMžikem na rozkaz můj se shlukne zbor, Plní se dvůr věrnými many, A letmo sjíždějíce stráň i bor, Křikem voláme na vše strany. 15 Tu Hovora se k nám též přivtělí, Jenž v ouzkosti o pána svého, Zahlídna nás, se náhle zveselí, Řka: Hlas sledujte rohu mého. Až zazní zvučně po třetí, Tu buďte rychle v zápětí! – A než dořekne, Již pryč uhání. Za ním my bařinou i strání, A výpad náš zalekne Prorádce u lotrovském počínání.“ I dopoví, a klesne v objetí Milovanému choti svému, Jenž ji v radostném roznětí Přivine k srdci stísněnému. Kdo výjev tento zdárně vypoví? An zástup sám utichna žasne; Však brzy zas hlahol se obnoví, A k nebi víří plesy hlasné. Co vítěz v slavném průvodu, Jenž války přestál nehodu, Vrací se kníže S kněžnou libostnou, Provázen družinou radostnou, A ku Praze se blíže, Lid věrný žehná s tváří zas milostnou. 16 V. Trest i odplata.
Na Bořině louce za svitání Lid se sbíhá v klopotném spěchání; Kníže sám opouští Vyšehrad; Na louce pak všickni vládykové, Zemané a mocní lopotové Sestaví se do dvou dlouhých řad. Kníže mlčky na stolec zasedne, Mračným, přísným okem kol pohledne, Jako slunce když za mraky dlí; Synové pak rodu Vršovského Sklíčeni stojí před trůnem jeho, Zkad jim výrok smrti takto zní: „Povrhli jste láskou pána svého – Nuž! zakuste tedy hněvu jeho, Přede nímžto zlosynové trnou! Vyhlazeno buď z té svaté země Štírové to odbojníků plémě, Znamenané věčnou poškvrnou!“ Dopoví, a kyne. – Ha tu rázem Hlavy Vršovců padají na zem, Vzhůru stříká odbojníků krev! 17 Než – tu kníže bolně zrak obrátí, Citelnost se v srdce jeho vrátí, V slzách bouřných rozplyne se hněv. Dlouho mlčí v trudném zamyšlení, Až pak povyjasniv mračné zření, Hovoru zahlédne v zástupu: „Sem ty, zvolá, k stolci mému blíže! Kdo se tak odvážil pro své kníže, Volně měj též k němu přístupu.“ I odstoupí vládykové skvělí, A na dvé se zástup rychle dělí, An před trůn poklekne mládenec. Lesní roh mu po boku se třpytí, Ze zraků radost i díky svítí A na lících plane ruměnec. Dí mu kníže: „Stálou na památku Mým ty lovcem sluj, a z mého statku Tré vsí za odměnu služby měj. Rod pak tvůj ve slávě nehynoucí V této zemi po věky budoucí Mezy rody vládyků se skvěj!“skvěj! 18 „NaNa Velis pak rychle buď posláno; Kde mi spásy zázrakem popřáno, Stánek Páně ať se vzhůru pne! Obraz sličný zástupce svatého, Jenž mne chránil od osudu zlého, Lid můj tam ať k pobožnosti zve!“ V hlučném zástupu pak z nenadání Znikne ples i zrůzněné volání, Jako když se bouří zedme vír: „Sláva vlasti po věky kvetoucí, Jížto svítí hvězda víry skvoucí, Jižto řídí zbožný Jaromír!“ 19
Básně v knize Balady, romance, pověsti a legendy:
  1. Vám, Pane ctný, buď vděčně věnováno,
  2. † J. V. Sedláčkovi.
  3. Jaromír a Vršovci.
  4. Pád rodu Mysironského.
  5. Muromská korouhev.
  6. Stará věž.
  7. Vodníkova nevěsta.
  8. Rusalka.*)
  9. Slepého krále smrt.
  10. Horymírův skok.
  11. Jezd pro nevěstu.
  12. Hněvsa i Míra.
  13. Svatba na Slavětíně.
  14. Andělská hora.
  15. Umrlčí věnec.
  16. Založení kláštera Vyšebrodského.
  17. Drahomíra.
  18. Rajská pělka.
  19. Sv. Václav.
  20. Sv. Ivan.
  21. Marinčin pohřeb.
  22. Děva v zoufání.
  23. Pěvkyně.
  24. Ubohý pastýř.
  25. Božena.
  26. Návrat z Palestiny.
  27. Pěvec.
  28. Starého pěvce smrt.