Pěvkyně.

Pěvkyně.
„Hrůzno jesti v hvozdě hustém, Listí hrozí tajným šustem Strašnou smrt ti, pěvkyně! Nebeř se tam hvozdem tmavým, Bys nepřišla v ruce dravým Zákeřníkům, nevíně!“ Leč nedá si radit děva, Do hustého předce dřeva Jede směle, dál a dál. Držíc v ruce loutnu hlasnou, Do strun pěje píseň krásnou, Až hlas slyšet ode skal. Chladný větřík lesem věje – Děva pořád cestou pěje, Týká strun se uměle. Divně lesem zpěvy její, Divně loutny struny znějí, Truchlivě a vesele. 95 „Děvo, děvo, jedeš k smrti! Zachvátí tě zlata chrti, Zbarví půdu krví tvou! Prozradí tě, děvo krásná, Písně zvučné, loutna hlásná; Zpátky obrať ryzku svou!“ Ale děva tíhne dále, Až pak z houští nenadále Zákeřníci vyrazí. Strhnou s ryzky děvu krásnou, Rozdrtí i loutnu hlasnou, Hlavu zpěvnou rozrazí. – Umlknouť tu písně v lese; Hrůzou se to listí třese, Pod nímž zbledla pěvkyně. Hrůzno jesti v hvozdě pustém, A list jeví tajným šustem, Že v něm zbledlo nevíně. 96