Pěvkyně.
„Hrůzno jesti v hvozdě hustém,
Listí hrozí tajným šustem
Strašnou smrt ti, pěvkyně!
Nebeř se tam hvozdem tmavým,
Bys nepřišla v ruce dravým
Zákeřníkům, nevíně!“
Leč nedá si radit děva,
Do hustého předce dřeva
Jede směle, dál a dál.
Držíc v ruce loutnu hlasnou,
Do strun pěje píseň krásnou,
Až hlas slyšet ode skal.
Chladný větřík lesem věje –
Děva pořád cestou pěje,
Týká strun se uměle.
Divně lesem zpěvy její,
Divně loutny struny znějí,
Truchlivě a vesele.
95
„Děvo, děvo, jedeš k smrti!
Zachvátí tě zlata chrti,
Zbarví půdu krví tvou!
Prozradí tě, děvo krásná,
Písně zvučné, loutna hlásná;
Zpátky obrať ryzku svou!“
Ale děva tíhne dále,
Až pak z houští nenadále
Zákeřníci vyrazí.
Strhnou s ryzky děvu krásnou,
Rozdrtí i loutnu hlasnou,
Hlavu zpěvnou rozrazí. –
Umlknouť tu písně v lese;
Hrůzou se to listí třese,
Pod nímž zbledla pěvkyně.
Hrůzno jesti v hvozdě pustém,
A list jeví tajným šustem,
Že v něm zbledlo nevíně.
96