Slepého krále smrt.
Bojovný král Čechů Jan seděl ve stanu svém,
Kol něho čeští páni v rouše ocelovém.
Slyšeltě král z podálí zbraní ohromný třesk,
Slyšel mečů setkání, nezíral však jich blesk.
Uchem poslouchal bystrým, divý jak bouří boj,
Nepřítel vítězí-li, či statných Čechů roj?
I zatruchlil nemálo slepý kmet v srdci svém,
Že jemu též nedáno klesnout na loži ctném.
Ha, tuť v uších mu zazní divý nepřátel ples,
Dupotem se ozývá planina, stráň i les,
A vezdy blíž a blíže valí se rázná seč; –
Tuť král vzchopiv se, váží v ruce svůj pádný meč.
A každý, kdož u krále, pobízí k prchnutí,
Anť ze všech stran nemylné hrozí zahynutí;
A však jakým to hněvem královská tvář se rdí?
I táže se: „Kdo jsou ti, jenž takto mi radí?“radí?
42
„PotomstvoPotomstvo má-liž říci: Hle, statný Čechů král,
Pověstný rek to druhdy, jsa stár umřít se bál?
Kdo z vás volí padnouti společně s pánem svým,
Nuž svažte poutem pevným své koně s hřebcem mým.“
Poslušni krále svého rytíři vše plní
A tam vedou slepého, kde bitva se vlní.
Tisícové tu klesnou pod mečem královým,
I klesne kmet slepý též – a čeští páni s ním.
43