Jezd pro nevěstu.
Jede hrabě lesem, jede
Na koníku vesele:
„Co se rdí ty hory šedé?
Co mi mráz jde po těle?
Aj koníku,
Můj vraníku,
Co jedeš tak nesměle?“
A rytíř po celou cestu
Bádá zvíře milené:
„Dnes mi poneseš nevěstu
Tam z té tvrze červené.
Aj v okénci
Po milenci
Zírá děvče růžené!“
Ale vraník hlavu věší,
Jak by mu cos scházelo,
A rytíř se z toho zděsí,
Není mu víc veselo:
47
„Co se v lese
Listí třese,
Jak by jezd mi zrázelo?“
I pobodne zvíře věrné,
Pobodne je v slabiny;
Aj jak mizí houště černé,
Aj jak mizí hájiny!
V hrůze tejné
Z čarodějné
Letí v spěchu krajiny.
A když na pláň povyjede,
Všecko se tu zelená;
Tamo s hory temnošedé
Hrad milý se červená.
„Jeď koníku,
Můj vraníku!
Čeká děva růžená.“
Již dojíždí v hradní bránu,
Aj tu smutek uzírá!
Otázka: „Kdo zesnul v Pánu?“
Na rtech jemu umírá.
Tvář se mění,
V předcítění
Slzu s oka utírá.
48
A když v černou kobku vkročí,
Hle, tu rakev zastřená!
Strhne víko – ach co zočí!
Nevěsta to milená!
„Ach, mé zdání!
Zvolá v lkání –
Nyní vímvím, co znamená!“
A němě na rakev černou
Oči kalné upírá,
Její lůno děvu věrnou,
Štěstí lásky zavírá.
„V onom světě
Blaho květe!“
Vzdychne si – a umírá.
49