Chodče patř, jak na vysoké skále
Tam do oblak strmí sutiny!
Věz, že tam, kde nyní v noci stále
Kulich z tmavé vyje štěrbiny,
Druhdy hradec ověžený stával,
Jehož bašty obzíraly svět,
V jehož síních Hugo stolovával,
Rytíř statný, mladých ještě let.
Darmo mu ve vlasti dívky krásné
Sladkým usmíváním kynuly;
Jeho modré oči, druhdy jasné,
Ve slzách teď často plynuly.
Tamo, kde se skála hrbí, stával,
Slzu v oku hledě v dálinu,
Dlouho s tajným steskem toužívával
Okem smělým změřit cizinu.
Aj svoláť on many nejsmělejší,
Rozžehná se s hradem otcovským;
Cestou jede s myslí veselejší,
Nebtě smířen teď se srdcem svým.
Jede středem rájské Helvecie,
Pak se mořské svěří hladině,
Až ho posléz dálná Brittanie
K břehu svému šťastně přivine.
A tam dojde cíle tušeného,
Tam mu štěstí věnce uvije;
Neb tam uzří bludné oko jeho
Nejsličnější dceru Anglie.
Blaze jemu! – ne nadarmo plálo
Láskou srdce jeho plamenné:
Děvče citlivé mu rádo přálo
Blaženost milosti odměnné.
Sotva Hymen svazkem svým je spojil,
Hugo již nemá dél stání zde.
Vlast milá, v kteréž se mládec kojil,
S libým k návratu úsměchem zve.
A choť věrná otce, máti drahou
Z lásky k choti ráda ostaví,
V srdci nádějí kojíc se blahou,
Že tu věrnost Hugo oslaví.
Aj, jak plesalo všem srdce v těle,
Jaké city prsa svíraly,
Kdyžto v dálí sídlo osamělé
Na skalině příkré zírali!
Rozčileni blížili se k hoře,
Již i za patami měli les;
Aj tuť ozval se na hradním dvoře
Ze sta hrdel slávohlučný ples.
Jako břehy květnými se vine
Potok stříbrný v své jarosti,
Manželů tak nyní život plyne
Tiše, krásně, v čisté radosti.
Rychlost potoka však znamenala
Brzký odpad slasti měňavé:
Růže lásky brzy opadala,
Zanechavši trní pichlavé.
Ačtě spanilá choť cizokrajná
V manželi jen čila žití slast,
V srdci předce touha plála tajná,
Jednou opět drahou zříti vlast.
Na cimbuří hradu často stála,
Smutně v onu stranu hleděla,
Kde co dítě druhdy v trávě hrála,
Ponejprv kde světlo uzřela.
Ach jen jediný hoch, sluha, z kraje
Jí drahého ještě pozůstal,
Jenž teď právě, síly nabývaje,
V švarného jinocha dorůstal.
Aj což divu, s ním že mluvívala
Nejraděj, co s synem mileným?
S ním že v duchu někdy vracívala
Se do vlasti – k břehům vzdáleným?
Rytíře však první zahoření
Mladé lásky prchem míjelo;
Prsa jeho černé podezření
Hrotem ostrohranným projelo.
A co dříve podezřením bylo,
To v něm zrůstá v strašnou jistotu;
Co mu dříve život osladilo,
Před tím nyní prchá v samotu.
Před hradem kdys jun i ona stáli,
Zírajíce dolů v květnou pláň,
Na pokrají strašnokolmé skály,
Před níž hluboká se šíří stráň.
V dáli slunce krásně zapadalo,
Pozlacujíc hory modravé;
Ve vzduchu se hravě kolébalo
Letních mušek hejno míhavé.
Hugo tu za nima s mračnou tváří,
Divě se mu zraky koulely,
Anoť tito za večerní září
S srdcem roztouženým hleděli.
„O žeť sám a s myslí spokojenou
Mám být svědkem zrády jizlivé!“
Zuří on, – a zlostí nezkrocenou
Svrhne choť svou s výše strašlivé.
„Ha, tak udatně, ty statný reku! –
Zkřikne mládec – vraždíš ženštiny?“
Aj tu vrah v svém nezkroceném vzteku
Jej též vleče na kraj skaliny.
Zoufalství jme oba; rozkaceni
Silou obrovskou se popadnou,
A hle, v zdivočilém zápasení
Oba sletí v propast bezednou.
Mnoho století již uplynulo,
Valný hrad zřítil se v sutiny; –
Co se stalo zde, to nezhynulo,
To ti zdejší poví dívčiny. –
Často z propasti co teskné lkání
V některé stená to hodině,
A když slunce zajde, po klekání,
Vichr strašný hvízdá v skalině.