Aj, z hor den zavítal růžojasný!
Živo v hájích, živo na prostoře,
Aj živo i na Tetínském dvoře;
Slyš ten hlahol lovců mnohohlasný! –
Již se řítí z brány smělý roj,
A v jich čele – kníže Bořivoj.
Na plecech mu šípy v toulu chřestí,
Stříbrný roh visí mu po boku,
Bujný broň ho nese v rychlém skoku,
Za ním zbor si houštím dráhu klestí.
Zavzníť hájinou roh stříbrný,
A k svým lovcům kníže takto dí:
„Nuže, druzi, pobodnětež oře,
Ať nás nesou v houště tmavých lesů,
Rychlým letem k divokému plesu;
Tamo k příkré obraťme se hoře!“
A až od podkov se jiskřilo,
Klopotem za ním vše pádilo.
Hle tu laň šedá vyskočí z houští,
Běží přímo k blízkému potoku;
Lovci v patách za ní v divém skoku,
Až se octnou na divoké poušti.
Aj tu kolmá pne se vzhůru stráň,
Před ní klesne uchvácená laň.
Laňku knížecí proklane střela;
Aj tu vyjde kmet ze skály klínu,
Vetchý, stříbrovlasý, roveň stínu;
Z jeho ust však řeč věhlasná zněla,
Cizí sic, a předce známá všem,
Jakby předků mluvil jazykem.
„Proč jsi usmrtil mi zvíře milé,
Které živilo mne drahná léta,
Když jsem na poušť zašel z těku světa,
V jaře věku, v mládenecké síle?
Dávaloť mi mléko vlažící,
Snášelo kořínky léčící.“
Načež velevlídně vece kníže:
„Jáť chci sám ti sloužit v každé době;
Neb že křesťana jsem shledal v tobě,
Svědčí tvář mi tvá – i ten znak kříže.
Pročež rci, o starče, která vlast
Vypudila tebe v tuto strast?“
„Blaho mé, dí kmet, nazýváš strastí?
Aj což může sladšího zde býti,
Nežli o samotě Kristu žíti,
Všech pozemských odříci se slastí?
Co mi žezlo zlaté pomůže,
Když mi víru dáti nemůže?
Já též jsem se zrodil k panování,
Žezlo zlaté souzeno mi bylo;
Ale temno bludů ještě krylo
Zem Horvatskou, mou kolébku ranní;
Mně však zář blahá již svítila,
Duše má se Kristu kořila.
Když ve snách slyším anjely pěti,
Aj tu dí mi jeden v říze zlaté:
Prchni tam, kde též se brzy svaté
Náboženství bude rozvíjeti.
Ží tak dlouho v pusté samotě,
Až tě hlas můj zbudí k jasnotě!
Poslušen jsa hlasu anjelského
Vzchopím se a prchnu v cizinu.
Anjel uvedl mne v pustinu,
V skalní skrýš, u toku bublavého,
Ozbrojil též proti duchům zlým
Tímto svatým kříže znamením.“
Načež kníže vece k starci ctnému:
„Semnou budeš bydlet na Tetíně,
Skvostně dám ti vyzdobiti síně,
Příslušné knížeti horvatskému;
A choť má, jenž vřele Krista ctí,
Mile obstará tě, starče ctný!“
„O nech zde mne umřít v skály klínu!“
Vece kmet; leč kníže lovcům káže:
„Vložte zvolna jej na silné páže
A pozorně neste ku Tetínu!“ –
Aj u brány kněžna Ludmila
Vstříc panošům věrným kročila.
Políbivši kmeta v bledé čelo,
Žádá jej o svaté požehnání,
A pak lůžko přichystá mu k spaní
V kobce, kde se zlatem všecko skvělo.
Ivanu však se tu těsno zdá,
On před očma jen svou skálu má.
Tělo jeho slábne víc a více,
Smrt se blíží na perutích míru;
Aj tu kmet, jenž bojoval pro víru,
Zhasíná co dohořelá svíce;
Usta ještě jen zašeptnou mdle:
„Pohřběte mne tam u skály mé!“
Všecko v zbožném smutku dlí u lůže,
Líbá s uctivostí tělo svaté,
Kteréž uloženo v rakvi zlaté
Vonné kryjí lilie a růže;
Ozdoba však těla svatého
Kříž jest – místo žezla zlatého.
Aj jaký to z hradu průvod slavný,
Jaké množství manstva knížecího,
I žákovstva žalmy pějícího –
Skoro prázden jest hrad starodávný!
Podle řeky Mízy kráčí zbor,
Kde se táhne řada kolmých hor.
Stanuvším u skály vráskočelé
Vážně kyne Lidumila kníně,
A lid spouští zvolna do jeskyně
Tělo Ivanovo růžoskvělé.
Vůní, jenž kolem se rozleje,
Každý z lidu divně okřeje.
Bořivoj pak káže vystavěti
Chrámek Páně pod vrchem té hory,
Kdež by klidně mohly vážné zbory
Mnichů ctných o slávě Boží pěti.
A tu vznesla hned se svatyně,
Již v té podnes uzříš krajině.