Po zpustlých břehách Labe ztraceného,
ve vírech jeho zkrvavených vln,
a v houšti svatoháje skáceného,
dychtivý života i strachu pln,
jevil se krásný jelen, boží tvor,
a za ním v patách psů i lovců sbor.
Dostihli jelena – ten sklopil hlavu;
spanilým tělem zmítal děsný dech –
obklopen křikem vítězného davu,
umdlenou nohou klesl v kluzký mech;
teď vzepnul šíji, sklonil parohy
a čeká smrtnou ránu – nebohý!
Nedávno ještě tomu, co jej ruka
nejspanilejší víly hladila; –
kam prchla ona píseň čarozvuká,
jež tehdy po všech nivách bloudila?
Svěcený šíp, jenž prolíť slávský ráj,
uhranul vílu, zpěv i svatoháj!
Tam v čele lovců jeden s koně skočí
a tasí jedovatě břitký nůž:
„Podivné zvíře! jaké to máš oči –
což pak jsem žena? – nejsem král a muž?
Zhrdáš svým životem, že sám svou hruď
mi nastavuješ? – Dobrá! živ mi buď. –
A běda, kletba tomu, kdo ho střelí!
Vrzte mu pouto na krk s jmenem mým,
a pamatujte co vám cæsar velí:
Jelena toho smrť životem svým
zplatíte! – Poskoč zvíře – dej se v cvál
a zanes kletbu moji k bratrům v dál!“
Poskočil jelen, s chvějícím se tělem
přijal to pouto s kletbou Karlovou,
a roznes oboje po světě celém
za sebou plouže sudbu krvavou.
Půl věku štván a nikdy nedobit,
bylo mu souzeno vždy žít a mřít!
Po čtyrstu letech zas ho jednou štvali,
a v čele lovců skvěl se Jindřich Lev.
Za kým se ženou, běda nepoznali,
jen po stopách to zří, že tratí krev.
I psi i lovci již již staví běh,
zůstavíc pánu svému volný spěch.
A kníže letí jakby kletbou štvaný –
pomíjí hory, doly, stráň i poušť,
až rázem s koně skočí polekaný –
blesk náhlý rozpoltil tam temnou houšť:
tam spěl umírat štvaný boží tvor
a nad ním kvílí slávských duchů sbor.
A sbor ten hrozí: „Není, není volno
každému vítězi; doštval si nás. –
Aj, lovče, proč ti teskno – proč ti bolno?“
Neslyší blízkých rohů vábný hlas –
V tom jelena již stihla smrtná tíž,
však na čele má zato zlatý kříž! –