PRO KOHO JINÉHO?
Ty krásná ženo, pro koho tě šlechtím?
Pro koho ztrácím tě svou velkou upřímností,
osudem nemoci své, svého vězení,
mužných let znavenosti své, i svojí citlivostí?
Oh, krásná ženo, žijeme jen jednou,
a žití může být přec tolik jasné, krásné,
pro toho, kdo je zdráv, a silen, mlád,
a, hlavně, volný: bez úkolu, cíle, bez povinností vně a bez skrupulí vnitř,
pro toho, kdo je mužem života,
tak kvasící, tak mladě přizpůsobivý, tak milující změnu –
jak on, jak život!
Ty’s mládí a ty’s život! Ve své vášni k lásce,
v své romantické touze, v rozpuštěných vlasech,
v svém zoufalství a stesku hledání,
v záhadných očích svých, svých slzách, polibcích –
ty’s mládí a ty’s život!
Já však jsem jiný tebe, starší, sušší tebe:
Muž nemoci, muž bázně, únavy,
muž snění, skrupulí, muž myšlenky a pravdy –
ne však muž života a jeho živelnosti,
a jeho bengálových illusí.
144
A tak tedy snad o vše přicházím,
já, který téměř ani nežil jsem –
pro užitečný květ snad ztrácím orchidej,
pro živný pokrm snad tak strašně sladký jed!
Jsou v žití chvíle věčné v letech všedních tak!
Žel, jsou i chvíle tragické prostřed let bezvýznamných!
Má krásná ženo, pro koho tě šlechtím?
Pro koho ztrácím tě svou velkou upřímností,
osudem nemoci své, svého vězení,
mužných let znavenosti své, i svojí citlivostí?
Jsouc jednou na cestě, u koho zastavíš?
Komu že Náhodnému a snad Ničemnému
popřeje Náhoda (a tou je Vzrušení i Nuda),
že v hodině své lásky v jeho náruči
slavně a nesmrtelně zaškytáš?
Má krásná ženo, dítě Náhody!
Mé sladké dítě, na něž Náhoda
svou připravila past, co nutný osud –
pro koho ztrácím tě svým smutným osudem?
Pro koho ztrácet musím tě, ó Osude, rci, proč?
Ach, krásná ženo, pro mě nezrála’s!
Ach, krásná ženo, já tě utrhnul –
já pěstuji tě – a přece ne mně
svou vůni dáš v mé žití zahradě!
145