ŽE NEDŮVĚŘIVÝ JSEM, MOJE MILENKO?

ŽE NEDŮVĚŘIVÝ JSEM, MOJE MILENKO?
Že nedůvěřivý jsem, moje milenko? Oh, tomu nediv se, milenko moje mladá. Kdykoli řekneš mi to známé „Mám Tě ráda!“, tu z minulosti se mi vždy hned vybaví i další budoucnost – a s ní buď zklamání, buď zvšednění, buď zrada – té kletby se už srdce nezbaví. Když člověk dospívá, duch zkušeností zrá a srdce stárne mnohým zklamáním – tak snadno, prostě, se už neoddá žádný z těch tří milostným vyznáním. Vždyť vědí všichni tři, že často tak je náhoda jen lásky mateří, že srdce dívky pudům chvilkovým tak bez váhání často uvěří! A běda milenci, jenž oddal srdce své, a na oltáři srdce ženy dal se uctívat jak Bůh, a žertvy zápalné bez studu, bez hrůzy, ba s láskou přijímal! 157 Čím bude, až duch procitne, a cit vyvane z ženy nitra? Oh, dala vše mu dnes, měl jí dnes Bohem být – jak pomstí se mu za zklamání zítra! A vědí víc, vědí, jak často lze i lásku lhát! – A vědí ještě víc – – – A proto se, milenko moje mladá, když řekneš mi to známé „Mám Tě ráda!“ už mojí nedůvěře nediv nic! Můj duch se ironické nedůvěry té, jak srdce únavy, již asi nezbaví. 158