Tak ocit’ jsem se promenující,
v podvečer na osvětlené, podzimní ulici –
na kopci pole pak, jež holé, v šíři, šeru,
podzimem dýchá v snivém podvečeru,
táhnouc se, tiché, k světlům nádražním...
Já zvolna promenující,
snivý a mlčící,
o časech minulých, náladách dávných sním...
Jak tehda bylo to, když – před tolika už lety! –
jsem mladík sotva sedmnáctiletý
zde stál, o zájmech lásky snil,
o sterých drobnostech, tak vážných mně v té době,
teď vzdálených mi na tisíce mil!
Jak tehdy bylo to, když v této ulici,
kde ještě dnes ty osvětlené krámy
tak snivě milostnými svítí vzpomínkami –
jsme zpola jinoši a zpola hošíci
v světlech a stínech tudy chodili –
co v našich hlavách sny se rodily
o kouzlu umění, a toilett, a žen,
obrazy plné kouzla jeseně,
barev a světel, stesku po ženě...
Tak jsme se s druhem, v paždí vodili –
a vzpomínky, a stesk, a zvuky, nejvíc ale světla
z těch luceren,
nám v duši v obrazy a v metafory vzkvetla,
co v srdci verše zvonily – jak sen...
S vědomím umělců a vyšších lidí v zraku,
v snech, kterak dobudem’ svou slávou domovinu,
tak chodívali jsme, podobni Rastignaku,
s nadšenou pohrdou kol městských lidí stínů –
a každý člověk, dvorek, dům a krám
nám byl tak mile z minulosti znám!
Dnes jdu zde v šeru, snivý cizinec,
mlčící mezi stíny, sám co teskný stín –
co večer snáší se do stromů, do křovin,
tak jdu zde, sotva zpozorován kým.
Jen, jak když větvemi se mihne netopýr,
šelestě v temnu – co kol dýchá mír –
tu dítě pohlédne, tu ohlédne se žena
mým náhlým zjevem divně vyrušena...
To nejsou lidé, jež jsem vídal kdysi,
chůzí svou, rysy,
známí, blízcí tak!
To život, jenž zde býval mezi stíny,
už není...
Jiný, zcela jiný,
je život zde teď, a mně cizí tak!
Tak zdá se mi, jak zatím s hlučným ruchem,
co život kolem spěchal stále dál,
co druh, co známý, smysly, srdcem, duchem,
vždy víc se uplatňoval, víc se vyžíval –
až zašel kams; co zatím jinak rostší,
z těch, jež jsem znal co děti, povstával
svět mladý, nový – jiný ideál
v hlavě i v srdci bouřně rozzpívaný,
než jaký já jsem kdysi vyznával –
k životu poměr zářivější, prostší:
Já zatím, nepostrádaný zde, mládím nevšímaný,
jsem stranou, zapomenutý i nepoznaný, stál.
Jak v oné pohádce ten stoletý,
jenž z viny neznámé byl zaklet před lety,
teď procit’ najednou, své oči otevírá –
a náhle v nový, mocnější svět zírá,
jenž více hlučí kol a dál se rozprostírá,
než když, co jinoch, on zde naposledy stál;
diví se, nevěří, své oči si protírá –
až zvídá: že co vývoj stoletý
zde kolem burácel a stavěl výš a dál,
vždy větší vůle vzmach v snů smělé rozlety;
co život-hudec hrál, a osud-vítr vál,
a osudu i žití milovník
na větru nejprudším nejvíce tancoval;
co dělník ruky své i mozku každý sval
napínal, pracoval –
zde z viny neznámé na sto let zakletý,
on spal a spal, tak marně spal a spal,
teď neznámý zde už a všemi zapomenutý...
tak já čas přežil svůj.
Dnes lidem zde jsem cizí,
co město, luka, bolí vzpomínkami...
Stromy a stíny, jak mi v šeru mizí,
vše jen jak šeptalo by: Sami, sami, sami...
Ba sami, sami... Věky v stromech šumí,
věž kostelní se věky vzhůru tyčí –
Leč lidé? Plémě časné, trpasličí,
tak jako v podzimkový podvečer ta pole,
přes která vítr jako Osud fičí,
vždy svoji víc, a sami, srdce smutné, holé,
pustnou a chladnou, spřádají své dumy,
až druhu druh už více nerozumí...
Ty dívky, druzi, známí, s mládím snů svých, plánů –
Kde že dnes jsou? Kde jsou?
Ty Osud odvál někam v tuto stranu,
a ty zas na druhou –
ta dávno provdaná, ta svobodná zde žije,
ten dávno vyměnil vysněnou dráhu svou,
ten zemřel, onen zdatný pracovník je
veřejně známý – a jak myslí jdou,
já vím, že každý z nich, ať zde či onde žije,
ať žena, muž – pro svoji minulost
jen sobě sám svým teskným druhem je,
a v chvílích jak teď já, po holém, suchém lánu,
jenž sluje Minulost,
se v snění prochází, počítá ztráty své,
je vzdechem provází, a v tichém větru vanu
schoulený v sebe sám své léčí melancholie...
Ba sami, sami... Všechno uplynulo,
ba roztálo před vlastním srdcem v nic;
co krásný dlouhý sen se v bdění rozplynulo,
sen, jenž se znovu zdát nebude nikdy víc.
Jak tolik vichřic přes to žití dulo:
To vyvrátilo, to zas rozvanulo –
jen těmi mrtvými tam dole nepohnulo...
Má duše, viď! Teď zbyli jsme zde sami
se svými prohrami, se svými vzpomínkami...