Anebo na vše vzpomenu si.
Na palouk jakýs zelený.
Na kejhající na něm husy,
na potoky a prameny.
Na šelest lesa, vůni trávy,
na vlnící se obilí.
Na louce pasoucí se krávy
jakoby tiše zdravily:
Přijď, brachu, blíže. Jsi tu doma.
Pojď, čeká teplé náručí.
Horkýma domov líbá rtoma.
– A krávy vlídně zabučí.
Lákavě voní do tmy jetel.
A smysly tvé noc opojí.
V chalupách ještě něco světel.
Jsi doma. Domov vyhojí.
A trochu naivní erotiky
se v mladistvé sny přimísí.
Je slyšet zvuky harmoniky.
A v touze stesk je jakýsi.
A kolem mrtvých kráčíš kradí.
Stkví jména jich se pod kříži.
Zapomenutí kamarádi
– a každý v tvář ti pohlíží.
„Bloudil jsi dlouho po všem míru
a my jsme dlouho čekali.
Přicházíš kouřit dýmku míru,
statečné oko Pardalí?
Bloudil jsi zemi po neznámé.
A my jsme dlouho čekali.
Či tomahawk snad vykopáme,
statečné oko Pardalí?
Zda za vší tiskařskou tou černí
měl stejnou myšlenku jsi, cíl?
Ležíme. Zůstali jsme věrni.
Zůstal jsi věrný, jenž jsi žil?
Bývalo nebe rozzářené
a touha létla do šíra.
Je možno, že se zapomene,
je možno, že se zapírá?
Bývalo nebe rozzářené
a touha spěla do výší.
Je možno, že se zapomene,
je možno, že se neslyší?
Bývala láska v přešlou dobu
a víra k všemu hotová.
Je možno, že by mluvčí hrobů
stál náhle něm a bez slova?“
Anebo na vše vzpomenu si,
když z mráčků měsíc vyplove.
Z kroniky mrtvých slyším kusy.
Můj domove, můj domove!
Noc vážná táhne po rovině,
noc bolestí a osudů.
Dluhuji tolik domovině.
Ať dlužníkem už nebudu.
Neslyšně, volně teče Labe.
A mluví mladé srdce mé.
Potěšit smutné, vzpřímit slabé.
A promluviti za němé.
Zachytit neřečená slova,
dát výraz němým tradicím,
dát mluvit mrtvým ze hřbitova,
dát mluvit mrtvým žijícím.
A vyloviti z řeky hlubin
po přešlém stopy takové:
cos jako perlu, cos jak rubín.
Můj domove, můj domove!
Tak slavně všechno dýchá vůkol.
Mohla bys lháti, zášklebo,
veliké touhy, veliký úkol?
Mohla bys lháti? – Anebo – – ?