ANEBO – –

ANEBO – –
Anebo všeho zapomenu. Den chlácholí a konejší. Neslyšet kvilu ani stenu a všechno nějak klidnější. Myšlenek nerušeni rojem my procházíme tichý les. Reprodukujme starý dojem: jsme narozeni právě dnes. Kraj, kterým kráčím, je-li známý? Přede mnou mha a za mnou mha. Nač zabývat se vidinami? Žijeme. Věc to příjemná. A klidně složím svoje ruce. Nic nedráždí, nic neláká. Nebije srdce moje prudce a vrána teskně nekráká. 89 Lze na drn klidně složit hlavu. Na nebi bílí beránci. Zní uspávávě rytmus splavu. A říká cos jak romanci o rytíři, jenž zabil draka a dobyl svojí princezny. – – Ne, vrána nikde nezakráká, klid nesmírný je, bezmezný. Vzpomínka bledne. Němě bledne, jak hvězdy k ránu poblednou. Jak noci sen, na který ve dne zapomeneme pojednou. A den – což není? Ne dost dojmů? Dost hluku ne? Dost otřesů? Dost nových snů? Dost nových pojmů? A nový svět čas od času? Je advent. Čekej; co lze robit? Noc; září světla Betlému. 90 Je nutno vždycky přizpůsobit svět starý světu novému. Přítomnost! Hleďme pouze na ni! Veletok roste z praménku. Nač sníti touhu rodných strání, když mají jinou myšlenku? Nač zadumán být a nač upat? Nač reflexy ty jalové? Je možno za hvězdami cupat. Dar nesou už tři králové. Kadidlo nesou. Uhni! Vari! Je chvíle dávno čekaná. Zapomeň na víc pro dne dary. A Mesiáši Hosanna! 91 II. II.
Anebo na vše vzpomenu si. Na palouk jakýs zelený. Na kejhající na něm husy, na potoky a prameny. Na šelest lesa, vůni trávytrávy, na vlnící se obilí. Na louce pasoucí se krávy jakoby tiše zdravily: Přijď, brachu, blíže. Jsi tu doma. Pojď, čeká teplé náručí. Horkýma domov líbá rtoma. – A krávy vlídně zabučí. Lákavě voní do tmy jetel. A smysly tvé noc opojí. V chalupách ještě něco světel. Jsi doma. Domov vyhojí. 92 A trochu naivní erotiky se v mladistvé sny přimísí. Je slyšet zvuky harmoniky. A v touze stesk je jakýsi. A kolem mrtvých kráčíš kradí. Stkví jména jich se pod kříži. Zapomenutí kamarádi – a každý v tvář ti pohlíží. „Bloudil jsi dlouho po všem míru a my jsme dlouho čekali. Přicházíš kouřit dýmku míru, statečné oko Pardalí? Bloudil jsi zemi po neznámé. A my jsme dlouho čekali. Či tomahawk snad vykopáme, statečné oko Pardalí? Zda za vší tiskařskou tou černí měl stejnou myšlenku jsi, cíl? 93 Ležíme. Zůstali jsme věrni. Zůstal jsi věrný, jenž jsi žil? Bývalo nebe rozzářené a touha létla do šíra. Je možno, že se zapomene, je možno, že se zapírá? Bývalo nebe rozzářené a touha spěla do výší. Je možno, že se zapomene, je možno, že se neslyší? Bývala láska v přešlou dobu a víra k všemu hotová. Je možno, že by mluvčí hrobů stál náhle něm a bez slova?slova?“ Anebo na vše vzpomenu si, když z mráčků měsíc vyplove. Z kroniky mrtvých slyším kusy. Můj domove, můj domove! 94 Noc vážná táhne po roviněrovině, noc bolestí a osudů. Dluhuji tolik domovině. Ať dlužníkem už nebudu. Neslyšně, volně teče Labe. A mluví mladé srdce mé. Potěšit smutné, vzpřímit slabé. A promluviti za němé. Zachytit neřečená slova, dát výraz němým tradicím, dát mluvit mrtvým ze hřbitovahřbitova, dát mluvit mrtvým žijícím. A vyloviti z řeky hlubin po přešlém stopy takové: cos jako perlu, cos jak rubín. Můj domove, můj domove! Tak slavně všechno dýchá vůkol. Mohla bys lháti, zášklebo, 95 veliké touhy, veliký úkol? Mohla bys lháti? – Anebo – – ? 96