DOJEM.

DOJEM. Památce Karla Kamínka.
Ještěrka by se v slunci protáhla. Dnes jako včera hoří vše a svítí. Nad vodou těla žárem osmahlá zdají se volat: je to rozkoš žíti! Vidíte plynout loďku obratnou. Tam u břehu si nohy máchá děcko. Proráží tunel skálu památnou. Buďte jen klidni: člověk může všecko. Dva milenci se k sobě přitisknou a dvoje oči do sebe se hrouží. Ty dvoje oči jedním zablýsknou: Bez konce láska. Touha nedotouží. Dům vyzdobený květy. Nemluví veselá okna o přízraku skonu. 41 Zde dobře je jak děcku u chůvy. Jas, klid je ve všem: v barvách jako tónu. Vstup jako jindy. Jdete po schodech. Celkový obraz k idylle je mělký. Neslyšet výkřik, nezarazí vzdech. Bílé a klidné ošetřovatelky. Chodba jak jindy. Plna světla je. A plno slunce. Chvíle je to řídká. Pastýřská chvíle: zvučte, šalmaje! Hledíte maně prázdná na nosítka... Ticho jak jindy. Vše věc nevinná. Ni maličkost se v kosmu nepohnula. Zrak od čísla se k číslu upíná. Hledáte maně: čtyři, šest a nula! Jste u cíle. Tu náhle zamrazí. Smrt jako by to ruku na Vás kladla. Z dveří, v něž jdete, ženy vychází a zkrvácená nesou prostěradla. 42 A není třeba slov ni výkladu k té výmluvné, snad tím, že němé scéně. Hledal jste druha, našel záhadu. O smutek více. O život je méně. 43