STROM ŽIVOTA.
I.
I.
Ty zlatý, zelený můj Strome Života,
Ty v sadě Božím nejkrásnější Strome –
jak že to nekonečně sladce šepotá
v Tvé šumné koruně pro Tvého miláčka –
jak nekonečně teskně šumí to v ní pro mě!
Vy krásná, zlatá, sladká jablka,
jak teskná byla jste vždy mému snu!
Vy, která s díkůvzdáním na rtech trhala
tak četná pokolení Ev a Adamů!
Vy, jež jste uprostřed všech světa drah a cest,
všech poutí, bloudění i scestí důvod sám,
vždy s výše kynula, podobna sirénám,
jejichž zjev vábnější než každý maják jest
všem světa poutníkům!
Oh, všecky cesty světa povždy vedly k Vám!
II.
II.
Tak pod Tebou dnes. Strome velebný,
troubadour teskný, vroucně rozjímám:
Jak malý, nicotný, jak strašně smrtelný
si vůči Tobě, Věčný, připadám,
když zrakem ve výších Tvé širé koruny,
21
svou myslí pohroužený v Nekonečna sny.
Tvou mocnou šíř, Tvou vznosnou, přímou výš
pohledem zbožným v lásce objímám!
Tvé plody houpají se vábně nade mnou,
Ty ke mně vaneš s výší báječný svůj šum –
svůj šum, svou odevěčnou hymnu velebnou,
jež od Země až někam k Nebesům,
od Bytí Kořenů až k dálným ku Hvězdám
hlaholí vítězně Tvou širou korunou...
Dnes tomu šumu zbožně naslouchám:
Je sladký, moudrý Nekonečností –
zpívá, že všechno mimo Něj je klam,
On jediný že nikdy nepřelstí,
On jediný, jenž Hlubin Tajemství
vítězně donáší až samým ku Hvězdám!
Zpívá, že On jediný hymnu zpívat smí,
On jediný, On Vládce jediný –
On jediný, jenž z všech zde na zemi
nad všemi proti Sobě vyslanými sny,
lidskými všemi nad chimerami,
vždy v posled zahlaholil, šumný, vítězný!
III.
III.
Ty zlatý, zelený můj Strome Života,
Ty v sadě Božím Strome nejkrásnější –
22
jak dnes, kdy vím, že v Tobě pravda zní,
kterou hlas žádný, žádný nepřezní:
mi tesknou ozvěnou, již nic už nezkonejší.
Tvůj šum, jak z dálky, v srdci šumotá!
Jak všechněch ztracených těch chvil dnes lituju,
kdy před Tebou jsem, vzdychající, stál,
a bázní chvěje se, a touhou chvěje se, jsem po Tvém jablku
jen jako zloděj ruku vztahoval!
Oh, proč čím plodu blíž, tím víc jsem se vždy chvěl?
Proč, čím víc chtěl, tím víc vždy utrhnout se bál?
Jak často zatím plod tak mocně toužený
mnou neužit na Stromě uvadal!
Jak často poutník, nemýlený sny,
píseň jak šum. Tvůj hvízdaje si v dál,
přicházel, stanul, a hned plnou náruč
Tvých právě nejlepších si plodů natrhal!
Tak teskně jsem ho vždycky sledoval,
jak se mi s kořistí svou ztrácel v širou dál –
co já jsem pod Tebou, bláhový, plachý snílek,
okraden, hladov, těžce zklamán stál –
já, který jsem Tě nejvíc miloval! –
Dnes pod Tebou už pozdě naslouchámnaslouchám,
jak v jara jiných hlaholí Tvůj šum –
23
dnes pozdě, s bolestí jen poznávám
veliký, hříšný žití svého klam,
že vzýval jsem Tě příliš oddán snům!
Dnes, kdy už celých pokolení plody,
jež moh’ jsem trhat rukou hladovou,
uvadly netrhány mnou, uvadly oplakány mnou,
se Tobě pozdě, pozdě vyznávám –
dnes rozhřešení Tvého pozdě, pozdě ždám!
IV.
IV.
A přec: Ó krásný Strome Života,
když beztrestně z Tvých větví trhat smí
i člověk hrubých smyslů, ducha helota,
i pustý srdce cynik – odpusť mi!
Vždyť nenávistný nebyl asketa,
jen snílek byl já, plachý, bláhový,
jenž tajně zbožňoval Tvá zlatá jablka!
O plody Tvé mě neošidila
nenávist k Tobě – ale velká láska!
Ta láska milenců, jež je tak veliká,
že jejich nedotknutelná a krásná Milenka,
jak v závoj zabalený obraz Tanitin,
s nímž styk je jako samo žití sázka,
jim připadá!
24
Vždyť ten, kdo pod Tebou dnes v pozdní chvíli lká,
byl někdo, kdo jen v příliš mocném ždání,
až v příliš svatém Tebe zbožňování,
netrhal z bázně, že jak svatokrádce
ho plod Tvůj, dotknutý, mystickou mocí raní...
V.
V.
Ó kdybys lépe, lépe rozuměl,
mě volil bys svou láskou mezi všemi!
Milence pravého, jenž trhat neuměl,
poněvadž miloval Tě nejvíc mezi všemi!
Milence, který pod Tebou se chvěl,
jen že tak příliš vzhůru pohlížel,
zmíraje touhou Tvými pod větvemi!
Oh, kdybys lépe, lépe rozuměl,
tak teskně by Tvůj šum dnes s výše nešuměl mi!
Víc bylo by Ti srdce mého žel!
Vždyť, košatý můj Strome zelený,
tak šťastně rozkvetlý nad celou širou zemí,
Tys celý jediná má pravá Milenka!
Na světe nikde není jedné ženy,
jíž celé srdce své bych byl kdy daroval:
Ty celý jsi mou láskou vyvolený,
Tys celý srdce moje zaujal –
25
Ty, jehož šum mi s výší do mých snění,
jak pozdrav z dálných, zaslíbených zemí,
zvoní a zvoní,
jak v dětství čítaná o Zvonu pohádka!
Ted zvadneš-li mi a Tvá jablka
nebudou na mě kývat pod větvemi:
Svět změní se mi v širý, pustý kraj,
kam větrem od šťastnějších krajin donášený
mi bude z dálky doznívat Tvůj šum,
jak ve vyhnanství Praprarodičům
šumíval do snů Ztracený jich Ráj...
VI.
VI.
Ty širý, zelený můj Strome Života,
Ty v sadě Božím nejkrásnější Strome,
jaký že dnes, kdy táhne nad Zemí
zas nový jara dech se svými písněmi,
to skýtáš pohled ve svých výších pro mě.
kde na Tvých větvích už to rozkvétá
novými sliby zas pro Tvého miláčka,
pro nové mládí – ne však, žel, již pro mě!
Mých snění roj Tvé květy oblétá,
med nadějí z nich ssát však dnes už nelze mi –
tak v úlu srdce svého stesk jen ukládám...
A přec – s jak velkou láskou, Strome velebný,
se všemi smysly Tobě poddávám!
26
Když větru van hne Tvými větvemi:
Jakou to hudbou dálnou, báječnou,
až někam k nebetyčným končinám,
Tvou celou bytostí to zachví, zašumí!
Jak když se hráze moří protrhnou
a zabučí to nekonečností:
Tak velebné přes všecky ohrady,
vstříc krásným větrům každé Náhody,
všem volným hrám,
to s výsostí Tvých valnou prostorou
se po vší zemi rozehlaholí –
veliká hymna říše Svobody,
v níž širé srdce samé Přírody
posílá pozdrav dálným Výšinám!
Jak hudba Tvá je drahá mladým snům!
Jich pažím rozpjatým, jich smělým pohledům!
Jen pokyneš jim svými větvemi
k neznámých dálav širým prostorám:
Hned jako polnicí to pro ně zašumí –
hned píseň, jak Tvůj šum, tak jarou, svobodnou,
si zpívajíce v pochod do dáli,
pro dary Tvé si za Tvým hlasem jdou,
až kdo ví kam!
Vždyť rytmem mízy Tvé v jich cévách krev jim víří
a v tužbách jich a snech to zní tak Tvůj jak šum –
27
hruď jich se ve větru, jak větví Tvojich šíří:
Ty zpíváš: A hlas Tvůj tak přemocně jim zní,
tak známě promlouvá k jich podvědomým snům,
jak pištce kouzelníka píseň vábení,
jež k dálným, neznámým je láká obzorům...
Vím, mnohé jablko tak smutně mimo padne!
Vím, mnohé, odhozeno, marně v trávě zvadne!
Než lze jich milencům Tvým příliš želeti?
Vždyť tak je učíš Ty svým hlasem staletí:
že ne ten, kdo se vpřed na povely Tvé vrhá,
ni ten, kdo bez váhání plody Tvoje trhá,
leč ten, kdo otálí, propadá prokletí.
VII.
VII.
Mystický, zelený Ty Strome Života,
Ty v sadě Božím nejmocnější Strome,
Ty, v jehož grandiosní Velepísně
velebném, vznosném taktu kolotá
sám celý Vesmír, v kruhy spoutaný
přitahující mocí Erota,
takže Tvůj šum Tvé k Hvězdám vzneslé témě
slyší, jak ještě v jiných světech zní,
jen v jiném přepisu a jiném ladění –-
Ty Strome svatý, Strome velebný,
jenž v Středu Bytí, kříž a prapor Země,
vaneš a vláš a vládneš nad zemí:
28
Pro Lásky klamy. Lásky bloudění,
pro Lásky moc, již mají Její sny,
má bloudění, mé bludy odpusť mi –
odpusť a posečkej – nevadni ještě pro mě!
Vždyť, co že dnes víc ještě činit mám,
než že se Tobě z hříchu zpovídám,
že Tobě pokorně dnes vyznávám
osudný žití, lásky svojí klam:
Že vzýval jsem Tě oddán příliš snům!
Když kveteš jiným, krásně zelený,
když s Tebe nejkrásnější jablka
i člověk hrubých smyslů, ducha helota
i cynik srdce volně trhat smí –
chtěl odpírat bys je svým pravým milencům?
S křečí bolestné lásky Tebe objímám,
o kmen Tvůj bytost svou jak břečtan opínám –
tak oběh žití svého Tvému ke kmeni
osudně vážu – sečkej, nevadni!
29