NOCI MÍR SE S NEBES CHÝLÍ...
Noci mír se s nebes chýlí
do krajiny pouspané;
s dálných výší, z širých mílí
závan tajemný jen vane,
přes utichlá širá lada
sotva snivě zaševelí...
Všechno tichne v této chvíli...
Na obzoru velká lůna
stoupá jako leknín bílý.
Smutek a s ním utišení
zvolna stříbrem z luny kane,
v srdce lidská teskně padá...
Je to jedna z oněch chvílí,
kdy se unavená hlava,
jako maně,
poznenáhlu dolů chýlí,
klade do sklamané dlaně.
A v té ticha zbožné chvíli,
po tom všem, co nám zde vzalo
k vášnivému žití síly,
31
meditujem’ zadumaně:
Proč jsme vlastně vůbec žili.
Marně žili, marně snili...
Snění krásné, snění svaté,
hýčkalo nás v loktech bílých,
na dosah co ruky bylo,
ukázalo v dálných mílích:
Obraz z lidství očištěný,
Obraz Ideální Ženy.
A tak, bychom nyní žili,
tak, bychom se ukojili,
příliš jsme se svojím sněním
rozhýčkali, vytříbili.
Ženskost, jež svou vůni ptýlí
nekonečně odstíněnou,
slabé Elsy, útlé Víly,
fantom krásnější a bílý,
fantom jmenujeme ženou...
Noci mír se s nebes chýlí
do krajiny pouspané...
Vzduchem, jako z dálných mílí,
32
přes uspaná širá lada
utišení smírné vane,
v srdce mé se němě vkrádá...
Všechno mlčí v této chvíli.
Velká lůna na obzoru
stojí jako leknín bílý...
33