Dnes večer se tak smutně smrákalo,
tak že už všechno, všechno plakalo –
a plakalo to ve mně dlouhým dnem,
dlouhým dnem – –
a žití prázdnotou...
Oblaka po nebi si jednotvárně plují,
kol oken lidé teskně defilují –
a je mi smutno – dlouze – zoufale
věčností monotonní...
Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho,
jak by jinak ani u mě nikdy být už nemělo...
Vše tak staré, zkušené tak – všechno kol tak náhle žal,
jak by na dně všechněch věcí Tíhy Duch se smuten skrýval,
unavenou hlavou kýval, zádumčivou notou zpíval:
„Já to dávno povídal,
dávno, dávno povídal...
Tisíce už říkám let – každé větvi z jara svěží,
každé písni lásky mladé, která věčnost sobě klade,
že je marnost všecko, všecko, bez výjimky všecko, všecko,
že je všecko illuse, že svět jenom k Smrti běží –
že jen klam a žal je všecko:
minulost i přítomnost,
přítomnost i budoucnost,
všechna nenávist i láska,
všechen hřích i všechna ctnost –
všecko, všecko...“
Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho,
jak by ani jinak u mě nikdy být už nemělo...
Všechno v mojí hlavě stůně, vše si stýská, hořkne nudou,
Hudebníci Zmaru v ní jen stále stejnou píseň hudou:
„Marnost všecko, bolest všecko,
šalba zlá a bolest všecko...“
Navečer se vloupal v město, posádkou rozložil stíny:
Vše je jako po zakletí, zmožené a uondané,
plné výčitek a viny –-
ze všeho jen Smutek vane,
vše tak stejné, nikdo jiný;
i ta drožka, která hrčí teskně někde z povzdálečí,
po dláždění, po kamení v monotonním teskném zvuku:
Jak by sobě naříkala, unaveně naříkala
na nudu, a hnus, a spleeny,
na samé jen kocoviny...
Smutno je mi ze všeho, ze všeho, co vidím, slyším;
ze všeho, co myslím, sním,
ze všeho, co cítím, vím,
ze všeho, ach, ze všeho,
jak by u mě ani jinak být už nikdy nemělo...