V těch prvých, snivých jara dnech,

V těch prvých, snivých jara dnech, V těch prvých, snivých jara dnech,
kdy svítí něžnost ve květech, kdy větry z dálky pozdravem ve vznosných šumí topolech, vítajíce tak naši zem – já cítím mocněj’ v srdci svém, a v smyslech všech a v nervech všech, jak rád mám Duši ve věcech! Ne pojem jen, ne ideu, leč, co se zjevuje jen snu, když ponoří se v Přírodu, v tajemný svět plynulých změn – ten tajný každé věci sen po Sjednocení ve Věčnu, blaženství nejvyššího sen, jenž v teskně šťastném toužení, chtěje být láskou objeven, jak úsměvem se dívá z ní, úsměvem, v němž je tolik něh – tu Duši, Krásu ve věcech! V těch prvých, slavných jara dnech, kdy září láska ve květech, kdy větry ve všech vrcholech zdají se z jarní dálky nést nějakou slavnou blahověst – já cítím, jako hlaholem, 169 jímž ke mně volá Vyšší Zem, jak Duši Přírody mám rád, a jak bych rád svůj splnil sen: Ji malovat, Ji zpívat, hrát, všem bytostem Ji prožít dát tak plně, mocně, vnitřně tak, jak vidí Ji můj vnitřní zrak v takový krásný jarní den – tak plnou světla, lásky, něh, toužení z hmoty poroby po Říši Blahé Svobody, co Skrytou Duši ve věcech, co Tvůrčí Radost přírody! V těch prvých, teskných jara dnech, kdy v barvách, vůních, ve tvarech všech květů, stromů, věcí všech taková síla něhy sní, že svádí, v blaha tušení, celý Svět Něžných k Lásky Snům – v těch prvých, slavných jara dnech, kdy na dalekých obzorech taková síla slávy sní, že vábí, v blaha tušení, celý Svět Zbožných k Nebesům – v těch prvých, velkých jara dnech 170 kdy Nekonečna mocný dech celý Svět Slabých, jako v snách, přemlouvá Všeduši se vzdát, a v dálky, výše, jako v snách, dát vědomí jich uplývat, tak v touhy blahu bezmezném se ztrácet, v šíři rozplývat – – v těch prvých, velkých jara dnech já cítím mocně v srdci svém, jak z dáli jdoucím hlaholem: Že duch můj je jak Lohengrin Vzdálené, Vyšší Pláně syn, s Ní provždy původem svým spiat, jí poslán Vlast svou zvěstovat. A všude, kde se setká s Ní, na zemi, v tajném tušení, že nemá se Jí trpně vzdát – ale svým vyšším uměním, dědictvím dálné Vlasti svým, Ji lidem země zjevovat, tak Její Vnitřní Království na hmotné zemi zmnožovat! 171 OBSAH:
PROLOG.
NOSTALGIE, SMUTKY, NĚHY A NADŠENÍ
I.
Fantom. Adagio srdce My. Nocí mír se s nebes chýlí... Jaro a Věčno. Velikonoční. Jde jarem hudba závratná... V dalekých obzorech. Stromoví šumí v nekonečnou dáli... Noční život. Daleké království. Labutě tesknily... První podzim. Touha po fialkách na podzim. Spleeny. I. II. III. Vzdech. Nálada resignace. Touha znavené duše. [173] Písně večera. I. II. III. IV. V. VI. Notturno.
II. Jasmíny. Hymna Dionysovi. Vánoční. Slavnost jara. Sen umělce-sensitiva. Blahověst jara. Krásná chvíle.
SYMBOLY A ADORACE.
I. Modrá květina. Čarovný pták. Gustav Flaubert. Země Illusí. Mag Valčík. Undina. Na květiny. Tragika víl. Loreley. [174] Krása vadnutí. Smutná duše – večer hvězdnatý... Hudba ženy. Na Lunu.
II. Utišení. Nálada. Žluté měsíčky. Letní večer. Kaleidoskop. Jakobsen u moře. Lamartine. Novalis na podzim. Modrý panoš z Jakobsena. H. Vogeler. Sny – Balony. Břízy a básník. Stilisované květiny H. Vogelera. Jarní metamorfosa. Pod Vogelerovu „Lásku“. Květiny a ženy. Jarní inspirace. Zpěv ku chvále Jarního Jitra. Na Hvězdy. Zázračná proměna.
EPILOG.
[175] Jan z Wojkowicz: Království Snu. Obálku do linolea vyryl ak. mal. Hanuš Bohman. Vyšlo jako 3. svazek edice Páteční sloupky, Plzeň, Korandova 17, jíž řídí redaktor Vend. Josef Krýsa. Zisk určen strádajícímu a třicet let nemocnému autorovi. Vytiskl Jan Kobes v Plzni z písma Alt Mediaval na imitaci japanu.
E: až; 2004 [176]