Tragedie Duše.
Je prostor nekonečný,
kol Duše zeje tma –
nevíneví, odkud jde,
proč je a co je,
co z ní bude, zde až nebude.
Je světlo nekonečné,
kol Duše zeje tma
a silně vyvinuto
tajemné její „Já!“
V pralesu věčných snění
pol ve snu a pol v bdění
zří světla plápolení –
však kolem zeje tma.
„Čím jsem, proč jsem?
Opravdu? – Snem?
Ale když jsem?“
Blouzní v ní bludička „Já!“
„Mám vůli svou, svůj cit,
kol děsná tma, chci světlo mít!“
Je plamen hrůzy věčný,
jež divě kol ní plá,
kol tma a tma a tma –
a prostor nekonečný.
[50]
A je jich k nespočtení
pol ve snu a pol v bdění,
v pralesích k zabloudění,
bludiček „Já“.
A tma, již kolem vidí,
let jejich zoufanlivý,
sen světla který shání,
divné jich vlastní plání,
pud sebezachování –
děs oka hrůzou divý,
je největší
a nejtemnější
Duše Tragedií.
51