Poezie (1900)

Zikmund Winter

Diplomatická verze Ediční verze
JAN Z WOJKOWICZ:
POESIE.
V PRAZE TISKL ALOIS WIESNER. – NÁKLADEM VLASTNÍM. 1900.
[1] PŘEDMLUVA.
Považuji básnění v literatuře za sortiment nejvíce luxusní. Něco, co umělec nepěstí účelně, ale cestou, z náhlého momentáního popudu duše. Je to zazpívání srdce, obklopeného náhle tesklivou náladou, melancholickou myšlénkou, nebo nadšeného mezi hvozdy velikostí koncepce Vesmíru a Člověka. Jsou okamžiky, kdy uspokojí jen rytmus, v sebe ponořená melodie... Proto také naskýtaly se mi obtíže dáti perspektivní jméno této sbírce, neznačící mi nic určitého a určitě sepjatého v duši. Je poesií, ničím více. Není žádným schodem na řebříku evolučním, má cenu jen co expresse určitých jednotlivých nálad nebo ideí spějící v bouři v jediný, často hymnický výslední akkord. Chronologicky a tím také dle příbuzné jich intonace rozdělil jsem je ve tři oddíly: 1. Housle v duši, 2. Reflexe, 3. Myšlénky a Hymny. „Housle v duši“ jsou výborem ze silné produkce básní kdysi určených pro samostatnou sbírku pod názvem „Lampiony z ostrova“. Jsou to jen trosky onoho vnitřního bohatství nálad a duševního žilobití, jakým jsem se cítil neustále zahrnut a opojován před 2 – 3 lety. Je z něho vyvážen jen tento výbor a pak silná korespondence. Tak [3] jenom „Přítel Podzim“ psaný v Kolíně na podzim r. 1896 měl 6 oddílů a byl toho času mými literárními přátely považován za nejurčitější znak mého literárního charakteru. Zde co propracovaný destilat ztrácí. Bylo v něm hlavně ono kouzlo subtilního, v pianissimo laděných akkordech, pojetí života, teskné melodie marnosti a křehké passivity. Jako passus ze IV.
„A bylo mi tak líto všech, kdo trpí a s rozkoší své síly oslabují, a ženští věčně, věčně dráždí nervy ty drahé milce fantomů, snů milce delikátní... A věčně vysilují stesky své, jak jemný umělec nejvyšší tóny houslí, a bloudí jimi šílenými nocí... A dráždí jimi duše zpříbuznělé ty měkké, jemné, delikátní, teskné, kdy v městě lucerny a dívky usínají...“
Parfum ležel na onom vracení se představ dívky s nekonečně dlouhýma, bílýma a studenýma rukama. A tak také ony jarní básně, psané v jediném dechu inspirace, inspirace zázračné jako šumění tisíci hvozdů a vůně zámořských větrů. A tak i letní a příští podzimní. „Reflexe“ je oddíl nejvíce pomíšený, nejméně sepjatý; je tam ona část básní, která se nehodila vzdor své náladovosti (jako „Nálady I. a II.,“ „Spleen“) ani do prvého oddílu, kde je uzavřena tradice určitých let, ani svým spíše meditativně do sebe vnořeným naladěním nebyla způsobilá pro oddíl poslední. „Myšlénky a Hymny“ je cyklus poesie, v němž hraje báseň roli co idea-hymna, confiteor-modlitba. Vím velmi dobře, jak je obtížným úkol dnešního básníka, který už téměř nemůže výše po takové velikosti kon- 4 čepce ideové, nebo strojů tak jemné stylisace hudební a náladové jako jsou: Faust, Hugovy básnické světelné meteory, Baudelairův „Spleen et ideal“, poesie Březinova, Sovova „Zlomená duše“. Dál nežli do závrati v poesii už nemůžeme, zde přejímá na sebe všechny povinnosti i práva prosa, jíž patří budoucnost. Ale tolik jsem si vědom, že báseň musí být melodická skutečný zpěv srdce, musí mít náladový nebo myšlenkový relief. Jsouc perlou náhle a darem se utvořivší v srdci umělcově, musí mít všechno kouzlo spontánnosti, bez komentáře a jakéhokoli jiného nerytmického žvástu. Má být extraktem básníkova cítění nebo myšlení, nesouc už ve své povaze půvab skondensovanosti. Lépe výbor než nechutná monotonie, co román omluví, tok života, neomluví báseň. Poesie je hudba, v duši, ne barbarské invektivy, dokonce snad v špatně rytmované prose, nebo časové rakety ad vocem politika, nová zpěvačka etc. Poesie není denník, je sváteční šťastná příhoda a příležitostným v čestném toho slova smyslu může se zvát jen onen básník, jehož veškery nálady nejsou než sonatami, veškery řetězy myšlenkové symfoniemi a náboženstvím tanec a krásný rytmus.
Nymburk, říjen 1899.
Autor.
5 HOUSLE V DUŠI
1896 - 1897.
[7]
Housle v duši.
Svou hudbu ve svém nitru uzavru a v tónech houslí mezi břízami na stesku duše své ji budu měkce hrát... Já měkký houslista, já jemný ciseleur. Ať blouzní po volnějších obzorech, ať smutkem pokusí se roztát v nekonečnost: Chci dát své touze v houslích sordinu – a bude jemnější co snění, tesknější... Co smutek duše mi? Co věčnost stesku? Vše smutky duše své v kov hudby rozestomím, stesk věčný k ženskosti si v rytmy vyšílím, beznaděj zdusenou do vonných písní vleji: Já měkký houslista, já jemný ciseleur... Co smutek duše mi? Co věčnost stesku? Co teskná marnost snu, jež z dálek, v nich se ztrácí? Tu hudbu jarních míz a slunce v jeseni vytříbím k pláči melodických slok, z rýmů si v zvoncích věčnost vyvoním, zazvoním, zpláču – jemný ciseleur... [9]
Přítel Podzim.
Sní Podzim nad krajem a dýchá sametově, tesknými, měkce hladícími tóny, s rozkoší snílka těká po akkordech – – zas prchá v dál – zas vrací se a touží... Ohřátý trochu sluncem jemně vlažným, ohřátý Podzim s jemnou duší snílka: Teskní a nevíneví, po čem teskní v dálce, jen bojácně své akkordy si mazlí a smutkem snílka sametově pláče... Přítelka Slunce umdlenými smutky vinice hladí hladko-hebkou dlaní, vše otepluje unaveným vlažnem. Pod její něhou sní se to tak měkce, pod rukou malou, pohladivší teskně snem uslzené hlavy snivých aster... Má duše tichounce své šepce stesky, Podzimem sněné, vytoužené tóny... Po dlouhých, dlouhých nocích snů tak vlažných, při hebkém přástvu měsícových smutků, v besedách s přítelem má duše pláče... V dálku či zpět? – – Ah, finissimo plakat! [10] A co se večer tulí svojí vůní, subtilní duší snivě vyssávanou, a co rtuť luny chladných na mramorech terassů v parcích chvěje se a teskní, co kdesi v Norsku na šumících fjordech tamějších děvčat hedváb duší svítí – My v sladké touze ručky sametové, jež vlas by pohladila rozechvěný za vlídných měsícových vigilií naslouchat budem’ rozechvělým houslím – – a cosi nekonečně sametného, a cosi jemně snivého, až mdlivo nám bude hráti v okouzleném srdci: A tehda náhle tak nám přijde všeho líto – viď, příteli, my oba duše snílků vypláčem svoje stesky sametové... 11
Komtessy.
To obzor temnil již mlhami zastřen celý a slunko splývalo zteskněně za lesy, kdy s kroužky, tyčemi se v smíchu navracely z pokraje lesa bledé komtessy. Tuberos parfumy jim sákly toillety, unyle smál se v nich jich profil ubledlý – – po louce zmizené své rozházely květy a v máku krvavém si teskně usedly... Teď jedna do dálky si zrakem zatesknila a chrta hladila svou ručkou nervosní, v srst delikátně prsty ponořila a ukrutně se zamyslila v ní. Vím, ona snila zas o jeho tvářích bledých, při rytmu závratném valčíků pomalých, jak chladné budou zas ho bodat její oči a věčně týrat ho ten hrozný její smích. Vím, ona snila zas o jeho měkké touze, s rozkoší snila zas, jak bude se k ní chvít – tu chrtu štíhlému, jenž laskal se k ní dlouze nechala k nohám svým se blíže přitulit... [12]
Jaro.
U otevřených oken budu snít, chtít sebe jarem v touze roztesknit... A věčná píseň jara bude to, co bude v duši moji rozchvěto, a co se rozčeřeno bude chvít a neustále chtít mě roztesknit – tím čerstvým závanem a vůní z modřínů, jehličím ze smrčin – a já se přivinu, k těm snům se přivinu a jako v opojení v doprovod k jaru si zazpívám zvuk aspoň jediný z těch sonat jeho snění... [13]
Slavnost jara.
Dnes jarem ovoněné se rozhoupaly zas, rodného kraje zvony se rozhoupaly zas, do dálek, do snů to hlaholil, to plesal, plakal velebný jich hlas! A já jsem zajásal! A já jsem osvěžil! A v daleké se hory rozesnil, a v daleká se moře rozesnil, a v daleké se světy rozesnil – – o věčném rozesnil se přelévání míz, o touze, o lásce a oddanosti čís’, o přástvu měsíce a vlasů rozčesávání – – – A bylo mi tak smutno jarním snem, jak růžím, které příliš krásně voní, a bylo tolik jara v srdci mém, co plachty rozpjaté ho nesou oceánem – a volal jsem: Ó všechny touhy mé a všechna lásko, kterou jsem kdy cítil, a všechno nadšení, jímž se kdy duch můj třpytil – Ó k hymně jaru největší mně dneska, vraťte se, ó vraťte se! [14]
Prší... (Déšť v dubnu.)
Je mi tak smutně a malátně, jak déšť drobně studený padá, zdá sese, že hladit mě znenáhla přestala ruka, jež hladila ráda... Je mi tak čisto, tak do pláče, to sen dávný klavírem zvoní – – – zas plakal bych po těch ručinkách běloučkých, jako jsem plakával loni... To bylo taky tak do písní, kdy puky snů mízení věští – a smutek po slunci taky tak v něze chřad’ u plačícím, tesklivém dešti... [15]
Jarní déšť. (Déšť v květnu.)
Tichý jarní deštík šumí krajinou, pláčí touhy delikátní duší mou... Zvuky smutků nejtišších si jaro šumně vyprší a já tóny nejšťastnější vysílím si na duši... [16]
Nálady.
I. I.
 Chtěl melodií utichavě dlouhou, chtěl nedosněným snem jsem se to zpít, utesknit duši v moře sladkou touhou a mazlivou ji láskou vyslabit – pak houslí stonem pomalu ji tavě tak usínat pod rukou bílých snů, hladící lkavě, nekonečně lkavě s mazlivou vášní, sněním fantomů... [17] II. II.
 Miluju duše snivě zbožňující, tulivě slabé, teplých intimit, miluju moře bezebřežně snící, tesknící po tom, co chce rozvlnit... Miluju tóny houslí naříkavých, zahřál bych jejich nářky polibky, miluju kouzlo naivně bílých lásek, mateřsky šeptné kyvy kolíbky... Miluju duše jezer zelenavých halených v kouzlo jemných závojů, ty duše měkké, zoufalé a teskné bolestně tulnou láskou miluju... [18] III.
(Kaleidoskop.)
Padaly hvězdy a padaly v nádherných spadly se tvarechtvarech, v nádherné květy se skládaly v korálných ve krystallech. Zbožňuju krásu mass krystalných v duhových žasnoucí žárech, zbožňuju nános skel nádherných v anticky studených tvarech. [19]
Žluté měsíčky.
Otakaru Theerovi.
Miluju měsíčky žluté a usměvavé měsíčky vůní svou z jiného světa, měsíčky šťastné a hynoucí sněním měsíčky žluté a usměvavé... A snad je miluju pro jejich úsměv, záhadný, důvěrný – mně se v něm zdává, že jsem dřív v dávném už životě jiném takovým opojným měsíčkem býval, o kráse neznámé sníval, k měsíci o lásce subtilní zpíval, v přejemná snění se díval a hynul přílišným steskem... Proto mé srdce je žluté a snící, dobré a úsměvné milující, jako to záhadné měsíčků snění s vůní z jiného světa... [20]
My.
Hyneme neznámým smutkem, v touze po jiných, subtilních světech, vymřeme v úsměvech nevinných, mučících stesků, milenci jara a podzimku. Plujeme na bílých křídlech, cizí zde plujeme se srdcem dětí, které daleko, daleko tuší nemocné dosud Věčnem... Pláčeme v měsíců nitě, pláčeme do dívčích stesků, pláčeme pro útlé ženy, choří, tak choří... Krása nám do věčna stéká, teskně se nuance lomí, milujem’ mollové tóny, raněná srdce... [21]
Bílé srdce.
Na choře bílém oltáři se smály květy z radostných věnců vůně dívčích lásek – mé srdce po vás stůně, krásy mé! Uhynout v jednom bílém políbení na čistý oltář vonný tak a světlý, uhynout v úsměvu těch věnců vlhkých jarem a ulaskat se ručkou, jež je pletla! Mé srdce po vás stůně, krásy mé! [22]
Labutě tesknily..
Lekníny bílé voní, to voní na šero, labutě teskní, teskní, že prší v jezero... Labutě hlavy kloní tak smutně z večera, bílá jich křídla šumí hladinou jezera... To teskní pro dešť vlahý, pro večer tesklivý, že nepřijde princ bledý, ze zámku, tesklivý, princ, jenž je večer hladil, jim mluvil řečí snů – šeptal a lásku tlumil: „Kde já ji naleznu...?“ věděly, že v nich hledal, že mezi nimi hledal zakletou princeznu... [23]
První podzim.
Debutoval přes noc podzim s delikátní melodií, chtěl bych se v ní roztéc’ dlouze, vyjemnit a slabě vymřít... Smutno je mi nevýslovně... Teskno jako starým houslím po letech když začnou lkáti, živé v rukou umělcových, do parku, kde poprchává. Rád jsem, že se loučit musím jako příroda se loučí, jak se všechno loučí nyní... Ach v tom divném velkoměstě bude drobně poprchávat, světla kalně horečková v ulicích kde bedny skřípou, lidé víří, vozy hrají... Mlhy příjdou se sychravem, náhlý, hrozný pláč nám přijde se vzpomínkou až je mdlivo... Budem plakat za večera, kdy se brzy rozsvěcívá... Venku bude poprchávat, monotoně poprchávat... [24]
Touha po fialkách na podzim.
Dneska jsem se ráno vzbudil s neurčitou, sladkou touhou, zvláštní touhou po fialkách... Podzim v parku snivě tesknil, neurčitým tesknil steskem, cítil jsem to jaru cizí, loučící se roztesknění. A já měl tak neúkojnou, bolestivou jednu touhu, sladkou touhu po fialkách... Po té vůni ranní rosy. po tom dechu prvé lásky, kdy se v srdci rozevoní čímsi dětsky zavýsknuvším, šťastným kouzlem ozdravení... podzim počal v parku plakat, beznadějně, usedavě... [25]
REFLEXE.
[27]
Nálady.
I. I.
 Dnes chvějou si mi světla plačtivě na šinoucí se vlekle na dráze, a hluky kol, jež v uších hučí mi mě jemní sladce v tiché uspání... Dnes bez vůle a bez ideí – sen, jenž kolébá se mořem u večervečer, je srdce mé. Vše mám tak měkce rád – jen zaplakat, jen zaplakat...! Blouznivý na spaní a na bdění zas mdlý pláču si jemný sen těm, kteří uhádli tajemství oněch krás, jímž Neznámý citlivých slzy tvoří perlami. [29] II. II.
 Má duše dnes jen dálným snem kocábkou v moři modravém se světly v pobřeží... Je cize, teskno v duši mémé, ah polib mě můj bílý sne! Lekníny, hvězdy – – – srdce mémé, my v snění jednou umřeme – umřeme krásně, tiše tak – – – můj bílý sne... – – – – – – – Máš ruce jako samet sám a oči, vím, že milují, mě milují, mou duši mdlou, zří do dálky a rády sní – – ty oči ty tak miluji! A je mi teplo u kamen a je mi teplo u tebe – vid’, neodejdeš bílý sne? Ah polib mě – – ah polib mě! [30]
Spleen.
Dnes večer se tak smutně smrákalo, tak že už všechno, všechno plakalo, a plakalo to ve mně dlouhým dnem, dlouhým dnem – – a žití prázdnotou... Oblaka po nebi si jednotvárně plují, kol oken lidé teskně defilují, a je mi smutno – dlouze – zoufale věčností monotonní... [31]
Fragment.
– – – – – – – – – – – – – – – A co mi zbylo zas ze všeho, když jsem se z Edenů vrátil? Sny atlasových princezen po princích útle třpytivých, po princích hebkých jako sen a jako láska vášnivých – Sny atlasových princezen v růžové vonné komnatě, z níž touží ven, ah ven, ah ven na koni vyjet ve zlatě... [32]
Jakobsen u moře.
(O. Šimkovi.)
Na břehu moře sedí Jakobsen, zapadá slunce, hyne den – daleký sen... To slunce, které v růžích zapadá a v jeho ohních slavná zahrada, to moře hynoucí pro touhu svou, tak krásnoukrásnou, a přec nedosaženou, ty útlé teskné lodi v snivé dálce – ah viďteviďte, že, můj chorý příteli – nic nad to není krásné! Tonout ve snění, až se v ně celý život promění, pak zhynout jeho krásou... viďte, příteli! [33]
Evoluce básníka.
Viděl, že cosi velkého v světě se děje, že cosi velkého v světě se dělo, byl by rád všechno to ze srdce zpíval – tu však kdys uslyšel zpívat už jiné hlasy, soprány bílé i kontrabasy – i zastesk’: Co já bych zpíval? A zíval. Tož oděju vyřčené Tajemství do hábitu věčné Krásy, řek’ básník – a známým melodiím dal nový přízvuk své umdlené touhy. Pak ale přemýšlel o svoji Duši: Má duše má zpívat jen Tajemství vnější jasy po celý život dlouhý? A zhořkla mu pýcha na všechno, o čem kdys tvořivě sníval. Teď v dálku se dívá a veliká práznota v duši mu vzrůstá. Chtěl zpívat – a začal zívat – Hle, rytmem nádherným kterak mu sklenula v zívání ústa! [34]
Ballada o proměnění ženy v satana,
A byla hudbou žena magická, jen opojením její zjev se zdál, a sama krása byly těla linie, když po ní roztoužen Faust-člověk zavolal! On dal by za to celý duše klid, ji vzít, ji mít, hořet jí ve vlasech – pusť ho k ní tedy, Mefistofele – ať sšílí na ňadrech, vždyť to chce klidem duše vykoupit! Leč v sladkém na to lásky okamžiku se z lepých forem Satan zachechtal: „Příteli, všechno fikce – forma, linie, měňavý Psyché čar, Venuše pevný sval, u všeho relief ihned vybledne, jak říši představ v mozku opustí – a tváře neurčité, nevzhledné, na konci všeho Marnost usedne, Hnus před vším absolutním, Sklamání a Žal. [35]
Život a člověk.
Člověk: Kouzla lásky nosíme v sobě věčně: Boly, chvění, tajemství vášně a něhy, z nasycení volá k nám nuda a prázdno, ale z uspokojení nikdy – uspokojení není. Přišli jsme. – Odkud asi? Půjdeme – kam pak asi? Známe mizení krve, neznáme stišení její. Být slepým či bát se? Doufat či zoufat? Život je krásný, naděje achatem hoří, zem pevná však nám tady schází – zemi pevné tu není. Život: Pohádky nejkrásnější už ode mne člověče žádej, jen abych sám nebyl životem, nechtěj! Co by sis’ počal s uspokojením snění a krve? Zda bys chtěl tančit tak závratně na pevné zemi? Mezi oblaky, na chvíli, v nejistotě, v orgii násilných zapomenutí, s květinami tajemných a nevyvonitelných kouzel – jen tak jsem životem, jen tak ty člověkem. [36]
Partenza.
Reflexy zelenými za větrů odpoledních, paprsky sluneční na hroznech vína hrají – s prochladlým peřím ptáci oblohou teskně krouží, po jasném obzoru v dál houfně odlétají. Za větrů odpoledních od slunce cínového na villách prochladlých se štíty bleskně třpytí, písek se usmívá pěšinou kolem aster – tak chtěl bych do smrti sám do daleka sníti...! Je obzor jako sen od větrů otevřený, obloha v jeseni tak čistá, usměvavá, co slunce z vysoka tak klidně reflexuje – obloha hluboká a tichá co klenba v duši vstává. [37]
Novalis na podzim.
Ich wusste nicht, wie mir geschah, und wie das wurde, was ich sah. Novalis.
Svěžími lehkostí kol aster vinicemi těkavý mládenec se prokmitává kroky, háj vlasů hedvábných po štíhlém vlane zjevu – hle hbitý Hardenberg, ten gazell hnědooký! Po květech těká si, podzimní nebe měří, čisté a blankytné jak jeho duše tichá, všechno tak nové je v přírodě za jeseně, co kol něj děje se a Boží krásou dýchá. Jak oči zazáří v tajemství zasvěceny, jak ruce chvějí se pobledlé tajnou mocí – ty ruce, oči jsou co den víc oživeny dech svatě držený před mysteriem Noci. [38]
Patnáctiletý.
Květiny bílé, červené, ty jedny láska, druhé sen, zdá sese, že voní zvláštně tak v zelených hrncích od oken, zelené krajky lákají a uvnitř sladce tmavo tak – navečer je tak teskno bože můj – tiskne to srdce, rosí zrak, to srdce mladé bolí tak, když tam ty housle hrají, vášnivou křepči bolestí, – to mládím naříkají... Navečer bledí hošíci tesklivě kolem oken jdou, od oken vane vlhký vzduch, je prosycený resedou. I on jde kolem... Slyšíš – ticho? smích? – Ó chlapče, ty se chvíš? Můj bože jen jednou, jen jednou tak ty housle slyšet blíž! Jak buší srdce divoce... tak temně to v duši pláče – moh’ by být šťasten – neví jak – jak jiní jsou, snad nejináče... Tam za okny asi sladko tak, šeptání, teplo a smích, doteky vlasů, tváří tmavý žeh a oheň v zornicích... Žeh v očích vábně tajemný, mluví jím chápání těla, výkřiky touhy v zahřetí, tajemství ženského těla...! [39] Proč ostýchá se? Housle zní, reseda voní od oken, být tam – zda možná? právě tak... jen jednou, chvilku, chvilku jen – – jak divoce ty housle zní, drásají srdce – slyš, ah slyš! Můj bože jen jednou, jen jednou tak ty housle slyšet blíž! Marno... Jen bledí hoši nemocní, jak kolem s těžkým dechem jdou, cítí co pohádkový sen ta okna vonět resedou... Krev mladá, hříšná, tesklivá, ta nikdy pokoj mít nechce, skrývá se v snění o duši – zůstává krví přece, zdá se být čistým nektarem v poháru poesie, z poháru ale varem vře, rudá se o stěny bije – – Ty bledý snílku puberty, o prvé lásce nyvě sníš – a přec si přeješ: Jednou jen, jen jednou ty housle slyšet blíž! 40
Tajemství. (Své švakrové Luise.)
Praskání v krbu za mrazu – ah to je to rodinné štěstí, tlumiti slova v sladké tmě, podajné vlasy plésti. Hodiny tikají opile, opile ruce se hladí, opile sní se o štěstí – co venku vánice řádí.... Je jedna hlava černavá, mužná a mlčelivá, po denní mozkové únavě se zadumaně dívá; co druhá s rysy madonny v extasi usmívá se, sen o štěstí zanechal třpytný lesk na hustém její vlase. A tiše v sebe zabráno na zemi dítě si šeptá, a odpovídá na věci, na něž se nikdo neptá. Muž všecek ve sny skolébán slabiky dítěte loví –- vše možné mluví ony rty – na jedno neodpoví. Ta ústa, pohyb, ba i řeč skoro už po lidsku znící – tvor třetí tu náhle jako div – tvor s živou rukou i lící, [41] co ještě nedávno nebylo tu tuchy po kolébce – dnes leží tam každou noc uzavřen svět nový v nové lebce. Syn jeho... jaká záhada... vtělení jeho to těla, nová se duše z jeho neznámé kams jinam oddělila. To jemu se tu pomalu myšlénky klovají z hlavy? Je jeho ten nový očí pár, pohled, krok ostýchavý? Ne nemožno. A čím víc dítě své v hře tiché pozoruje, po matce ručičky, pleť, pohyb, nožičky, čím dál víc odhaluje. A zatím matka v lenošce zardělá v tváři sedí, zrak fantasií živě žhne a pozorně na dítě hledí – vzpomíná na doby horečné opilých šepotání, úsměvů v růžích, zmámení, výkřiků v utichání, na prudká objetí vzpomene, polibky plné krve, od nichž se duše potácí opilejší než prve. Všechny ty momenty záhadou teď horečnou hlavou jí letí, v údivu oči jí obrací na zemi ku dítěti, s ústy jež z masa, tvořena tak často k ní volají „mama“, když skutečná krev teka z prstíčku – třepe k ní ručičkama....ručičkama... A zdá se jí znenáhla nejasně, že uhádá smysl všech chvění – kdy v závrati rozpuštěn jí vlas, šat rván jak v pekelném vření, kdy vzhořela těla momentem – zornice rozšířeny – kdy gesto děvčete zázrakem stalo se gestem ženy – – že bylo třeba celou bytostí se v krve mysterium vnořit, by bylo možná nového, živého člověka stvořit. – 42 Teď skloní se hlava černavá, zamlklá hlava muže, co druhá se zvedne – a náhle ji políbí – tak vřele....vřele... jak nejvíc může! Jen scenou tou pranic vzrušeno na zemi dítě si šeptá, dál odpovídá na věci, na něž se nikdo neptá. – – Bůh ví, co takový červíček za léta toho poví – na jedno veliké tajemství, na jedno neodpoví....neodpoví... 43
MYŠLÉNKY A HYMNY.
[45]
Poslání.
Roztřepotanými v šíroširé dálky slunce v slavnosti své září pozdravy, sady rozkvetlými píseň čarokrásná co hlas Přírody hlaholí jásavý. Vyjdem rozslunění, vyjdem v pole šírá, vyjdem do hvozdů, kde láska blažená mystickými ozvěnami rohů teskně krásnými, co závrať začíná. Očí tisíce se zářně potkávají, magnetisují se silou tajemnou, zžehají se příbuzností duší, závrať pojímá je všechny najednou – stromy z dálky voní, puky v plném světle neví, nemohou svou radost pochopit z života, jejž milliony nervy cítí v sobě slavný bouřit, snít a chvít! Nesčíslné milliony hmyzů v zlatém veselí si zvoní obzorem, milliony hudeb vzduchem svítí jarních větrů rozteskněným snem. [47] S úsměvem jsem vyšel rozloženým, samý reflex slunce ve zraku, tisíc světel dralo se mi duší, kolik chvění, tolik zázraků! Zdálo se mi, že mi v žilách duše mizí síla snů co vlání praporů, tisíc akkordů že odpoutalo srdce v otevřené hudby obzorů. Hudby, vůní sen i celá sláva světel že mi resonuje echem z Přírody v celé bytosti, tajemství mikrokosmu, slavnou harmonií věčné zúrody. „Básníku, slyš praskot líchy země, bolest porodu a jásot tvoření, symbol mysterií zaobzorných, kde čas věčných setí, kde čas věčných žní. Tajnou mízu lásky rozšum v sobě více, mořem tajných světel celý v slávě vzhoř, na tisíce semen klíčí v hloubi srdce, změň je v písně lásky, nové kosmy stvoř – nechať rozletí se hudbou ku obzorům nová svědectví tajemství úrody, věčné tvůrčí bolesti ve věčném radování celou Přírodou a z klínu Přírody.“ 48
Duše a Vesmír.
Je každá Duše Vesmír rozlétlý, tisíce trub v ní, tisíc varhan žní, máj Věčna stačí by v ní rozkvetly radosti hlučných, slavných mizení... Je chladný prostor, prostor propastný, nic nad ni není tragičtější v šíru, tajemství mlčení v ní truchlí svoje sny, studeno konce nemá, prázno nemá míru... Když však se dálky její otevrou v tajemném okamžiku věčných jar, tisíce světů ihned z ní se střou tisíce hudeb zavzní písní nádhernou – tu všechno náhle žár a sen a nekonečný Zdar! [49]
Tragedie Duše.
Je prostor nekonečný, kol Duše zeje tma – nevíneví, odkud jde, proč je a co je, co z ní bude, zde až nebude. Je světlo nekonečné, kol Duše zeje tma a silně vyvinuto tajemné její „Já!“ V pralesu věčných snění pol ve snu a pol v bdění zří světla plápolení – však kolem zeje tma. „Čím jsem, proč jsem? Opravdu? – Snem? Ale když jsem?“ Blouzní v ní bludička „Já!“ „Mám vůli svou, svůj cit, kol děsná tma, chci světlo mít!“ Je plamen hrůzy věčný, jež divě kol ní plá, kol tma a tma a tma – a prostor nekonečný. [50] A je jich k nespočtení pol ve snu a pol v bdění, v pralesích k zabloudění, bludiček „Já“. A tma, již kolem vidí, let jejich zoufanlivý, sen světla který shání, divné jich vlastní plání, pud sebezachování – děs oka hrůzou divý, je největší a nejtemnější Duše Tragedií. 51
Tajemná slavnost.
Vidíš duše na obzoru u jezera moře světel? Září vzduchem, září nocí jako velké slavné duše, v každé moře melodií rozehraných v nekonečno, nad nimi sní horizonty a pod nimi vlny pláčí.....pláčí... Tam daleko u jezera září nocí do studena, do šírá a slavnou nocí, pronikají dálkou větrů, magicky se vyjímají moře světel, moře světel....světel... Vidíš je až sem, má duše, vidíš je, úzkostná duše? To je věčná harmonie, samý zvuk a samá touha, samé slavno, samá krása rozzářená do studena....studena... Horizonty ozářeny, horizonty oslaveny, jezero je samý smaragd samou slávou, samou krásou....krásou... Vidíš, kterak v dálce září, vidíš, kterak září dálkám – ty máš závrať, malá duše? Je to mnoho mikrokosmu vidět slávu millionů? Moře světel, děsné moře, krásné moře nekonečné září vzduchem za obzory, září nocí do studena, jako moře velkých duší, skolébaných v harmonii... [52]
Subtilní pantheista.
Příroda je všeho velké srdce, život všeho, tajemství a láska. Kdo by nemiloval mluvu dálek, šepot krve, snění na obzorech? Všechny kalichy se naklánějí, všichni ptáci šílí v mysteriích, rosné pupence jsou světlem opojeny – láska zpívá, šveholí a voní, láskou rozhučené hvozdy závrať jímá v melodiích hymny odevzdané, lesní rohy doprovází slavnost,slavnost jako šat a pentle dívčí jaro. Mysterium lásky nemilovat? – Nebýt mystikem, jejž líbá člověk země! Sbory děvčat s vlajícími šátky v oknech jaru otevřených nepozdravit? Nebýt opojen jich zářícími zraky, mystickými zdravicemi Růží? Velký všeho smysl nepochopit! Nebýt srdcem, narozeným z Věčna! Moře miluju, jež věčně otevřené, stříbrné, má velkou lásku slunce. A přec bublající stříbro u potůčku důvěrněji k srdci mému mluví. [53] A tak mystik, Přírody syn vděčný, velké lásky dítě, dědic poesie plný perel, vůně tajné mízy, jemné v přírodě sním nejsladčeji tóny. A též láska k srdci mému zvoní v bouřích vášně, v horizontech slávy, ale nejvíc v noční době jara, kdy si vánky o snech šepotají, prvé poupě prvně líbajíce, hovoří mu milostnými slovy, až se čepýří ty jemné lístky, rosí vlákna mystického tílka, až se v uzardění poupě rozevírá v sladké touze mystickou být růží. 54
Odlesky hvězd.
Miluju muže s hlavami skvoucími tradicí slunce, miluju ženy, v jichž očích sní odlesky vzdálených hvězd, magická toužení kosmu, diskretní úsměvy lásky, všeho co ve hvězdách stůně a ve hvězdách hluboké jest. Pohledy mírné a mocné jak z hvězd mi z nich padají v duši, to tesknění nekonečné jak u hvězd, které už blednou – ty ženy tak mnoho ví z odvěké touhy, jak étherné hvězdy jí trpí, ty ženy, jež stále touží a milují pouze jednou... Je všechno v jich duši tak plesné, tak plesné slavnostním smutkem, vesmírným smutkem sfér dálných, závratí planetných drah, ženy ty dovedou mlčet, ženy ty milují slavně, slova jich přísežná tónem slyšeti po léta v snách. Slova jich hlaholí vírou, slova jich jistotou těší, slova jich mučí jak věčnost, dlouho jak živoucí zní, slova jich sílí i tíží, pohledy skrze ně mluví, pohledy pronikavé a velké v lhostejnu dní. [55] Miluju takové ženy. Jsou mocné svým objetím tichým, jsou tiché svým polibkem mocným – v něm Duše o Vesmíru sní, jsou významná tisknutí ruky a jejich loučení slavná jsou jako loučení Krista, jenž zůstává po všechny dni. Noc kouzelná sní v jejich duši s vůněmi závratných žalů, tušíte jezera modrá s reflexy na vlnách hrát, lodníky opřené o příď, blouznící v raněném srdci, lodníky romantické při písních veslovat... Jdem’ nocí... Slova zní dálkou – nemožno zapomenout! jí v očích zřím neklidný vesmír kolotat touhou co sen, nad námi tajemství věčná v mateřských hvězdách se třpytí, tisknem’ si bolestně ruce – a každé slovo jen sen, a každý pohled jen sen – – Nemožno zapomenout! 56
Undina.
Na vlnách laguny pluješ, podivné písně to zpíváš, podivná blouznění Ofelií věnčených samým kvítím – tajemně hoří Ti oko, tajemně uctíváš hvězdy, podivná Undino-ženo. Na jaké laguně pluješ, jaké pak písně to zpíváš, jaká to blouznění vedeš v podivném kouzlu Své duše – já nevím a nikdo neví, jen jedno cítíme všichni: Ty’s krásná, Undino-ženo. Tvůj šat se míhá jak vlny, v podivném kouzlu jak ony, vůně Tvé bytosti čarodějné je nestihlou vůní květin, podivné smíchy Tvé bolí, krutě Tvé bolesti dojmou – Ty’s věcná, Undino-ženo. Duše Tvá krajinou krásnou spatřenou před mnoha věky, která nám utkvěla čarodějně závratným sněním v duši – kdo nás rozčaruje, kdo nás odčaruje, podivná sestro vody, ah krutá Undino-ženo? Kdo tuší Tvé tajemství, hyne, jsi dál, čím přichází blíže, Jsi zvěčněním záření kosmu, hledání modrého květu, narkosy rozlehlých nocí a kolébání moří, Ty něžná Undino-ženo! [57] Viděl jsem duši jak vlny, voněl jsem podivnou vůní, Tvou duši, Tvou vůni, vod sestro, zvonilas ve vlnách smíchem, ten smích bolel chorou Tvou touhou – a Tys’ mi udělala: Tvou neurčitou bytost, vůni tvé kouzelné duše, jak kolébání gondol, sen hudby, hlaholy světel, má duše Tvé duši tak cizícizí, a přece zase tak blízká, podivná Undino-ženo, milovat musí věčně! 58
Musica sferica.
Obklopen Mudrc samotou díval se do vesmíru, jak víří tancem, hudbami, hudbami v tanci – tancem v sférické hudbě nesmírné, co Krása v Harmonii! On k Makrokosmu takto děl, zpit v něm a nadšen z něho: „Veliký Bože, Valčíku, Narkoso, Harmonie! Chci za skýtanou blaženost dívat se Tobě věčně! Navždy zanechám Chaosu v městech a lidech a řeči, a utonu v Tvém mlčení, mlčení hudby větší! Budu jak bílé narcissy, jež všednosti se štítí a na svých stvolech, záříce, v objetí nebes svítí. Z Tebe se roní Bolestné, Bolestné spájené Šťastným, hle hvězda jak tančí ze hvězdy, kol hvězdy a prvá kol sebe, tisíce rodí jediná a všechny v kolotu zvoní, třesou se, krouží dokola daktyly hudbou i tancem! Veliký Bože, Valčíku, Narkoso, Harmonie! Chci za skýtanou blaženost dívat se Tobě věčně!“ A Makrokosmus zavolal jak veliký zvon v hudbě: „Obraze z mého obrazu a dechu z mojí duše, rci, pročproč, nevěře že’s můj synsyn, voláš tak po mně, Otče? [59] V údolí sejdi zelená do utěšených dědin, u prvých poslyš potůčků jich písni melodické, jdi širou polí a naslouchej v šumění klasů snům země a písni skřivanů vysoké a naříkání větrů: A bude ti vše splývati v jedinou hudbu v duši, sfér hudbu poznáš ve větrech nesenou z dálných výší, sfér hudbu uslyšíš v rytmu vln a kolébání moří. V daktylech země tančí si ve valčíku tisíci světů, v daktylech mizí keř i strom k tvoření zázračných květů, sfér hudbu uslyšíš v ruchu měst, rachotu vozů a beden, buď Uchem Uvnitř a uslyšíš, jak splývá vše v refrain jeden! A až zas uzříš horizont s milliardami světů, tma hudbou se snese na zemi, slavnostní ve svém sletu, až doma při hudbě na krbu usedneš v unavení – buď Uchem Uvnitř a uslyšíš vše denní zvonění, vření, vše přes sebe znící v moři not, jak do sebe tyto se lijí – v jediný akkord splývati, kosmickou harmonii! A poznáš náhle v extasi a velkého významu tuše, že’s přírodou, že’s synem mým a dechem z mojí Duše!“ Zvedne se Mudrc ze země a s pýchou pohledí k výši, jde do hvozdů hlubokých laděním, kde z větrů jen hudbu slyší, tančící vidí jeleny, tančící vidí laně, jde do polí, potká v objetí dva milence, pohlédne na ně, u vytržení staví se před sférickou hudbou zde znící, neb ejhle, v rytmech tance hvězd hovoří milující! 60 Jde v šíro, slyšíslyší, jak z oblohy sopránem ptactvo zpívá, basem si hvozdy odhučí a obé zázračně splývá, i hvězd musica sferica mystická k zemi se snáší jemně, co z pouště lev vyje do dálek veliký smysl země. 61 OBSAH.
Předmluva3
I. Housle v duši7 Housle v duši9 Přítel Podzim10 Komtessy12 Jaro13 Slavnost jara14 Prší15 Jarní déšť16 Nálady I.17 II.18 III.19 Žluté měsíčky20 My21 Bílé srdce22 Labutě tesknily23 První podzim24 Touha po fialkách na podzim25
II. Reflexe27 Nálady I.29 II.30 Spleen31 Fragment32 Jakobsen u moře33 Evoluce básníka34 Ballada o proměnění ženy v satana35 Život a člověk36 Partenza37 [62] Novalis na podzim38 Patnáctiletý39 Tajemství41
III. Myšlénky a Hymny45 Poslání47 Duše a Vesmír49 Tragedie Duše50 Tajemná slavnost52 Subtilní pantheista53 Odlesky hvězd55 Undina57 Musica sférica59
E: až; 2004 [63]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Wiesner, Alois; z Wojkowicz, Jan
(Tiskl Alois Wiesner. Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 64