Subtilní pantheista.

Zikmund Winter

Subtilní pantheista.
Příroda je všeho velké srdce, život všeho, tajemství a láska. Kdo by nemiloval mluvu dálek, šepot krve, snění na obzorech? Všechny kalichy se naklánějí, všichni ptáci šílí v mysteriích, rosné pupence jsou světlem opojeny – láska zpívá, šveholí a voní, láskou rozhučené hvozdy závrať jímá v melodiích hymny odevzdané, lesní rohy doprovází slavnost,slavnost jako šat a pentle dívčí jaro. Mysterium lásky nemilovat? – Nebýt mystikem, jejž líbá člověk země! Sbory děvčat s vlajícími šátky v oknech jaru otevřených nepozdravit? Nebýt opojen jich zářícími zraky, mystickými zdravicemi Růží? Velký všeho smysl nepochopit! Nebýt srdcem, narozeným z Věčna! Moře miluju, jež věčně otevřené, stříbrné, má velkou lásku slunce. A přec bublající stříbro u potůčku důvěrněji k srdci mému mluví. [53] A tak mystik, Přírody syn vděčný, velké lásky dítě, dědic poesie plný perel, vůně tajné mízy, jemné v přírodě sním nejsladčeji tóny. A též láska k srdci mému zvoní v bouřích vášně, v horizontech slávy, ale nejvíc v noční době jara, kdy si vánky o snech šepotají, prvé poupě prvně líbajíce, hovoří mu milostnými slovy, až se čepýří ty jemné lístky, rosí vlákna mystického tílka, až se v uzardění poupě rozevírá v sladké touze mystickou být růží. 54