Labutě tesknily..

Zikmund Winter

Labutě tesknily..
Lekníny bílé voní, to voní na šero, labutě teskní, teskní, že prší v jezero... Labutě hlavy kloní tak smutně z večera, bílá jich křídla šumí hladinou jezera... To teskní pro dešť vlahý, pro večer tesklivý, že nepřijde princ bledý, ze zámku, tesklivý, princ, jenž je večer hladil, jim mluvil řečí snů – šeptal a lásku tlumil: „Kde já ji naleznu...?“ věděly, že v nich hledal, že mezi nimi hledal zakletou princeznu... [23]