Komtessy.

Zikmund Winter

Komtessy.
To obzor temnil již mlhami zastřen celý a slunko splývalo zteskněně za lesy, kdy s kroužky, tyčemi se v smíchu navracely z pokraje lesa bledé komtessy. Tuberos parfumy jim sákly toillety, unyle smál se v nich jich profil ubledlý – – po louce zmizené své rozházely květy a v máku krvavém si teskně usedly... Teď jedna do dálky si zrakem zatesknila a chrta hladila svou ručkou nervosní, v srst delikátně prsty ponořila a ukrutně se zamyslila v ní. Vím, ona snila zas o jeho tvářích bledých, při rytmu závratném valčíků pomalých, jak chladné budou zas ho bodat její oči a věčně týrat ho ten hrozný její smích. Vím, ona snila zas o jeho měkké touze, s rozkoší snila zas, jak bude se k ní chvít – tu chrtu štíhlému, jenž laskal se k ní dlouze nechala k nohám svým se blíže přitulit... [12]