Patnáctiletý.

Zikmund Winter

Patnáctiletý.
Květiny bílé, červené, ty jedny láska, druhé sen, zdá sese, že voní zvláštně tak v zelených hrncích od oken, zelené krajky lákají a uvnitř sladce tmavo tak – navečer je tak teskno bože můj – tiskne to srdce, rosí zrak, to srdce mladé bolí tak, když tam ty housle hrají, vášnivou křepči bolestí, – to mládím naříkají... Navečer bledí hošíci tesklivě kolem oken jdou, od oken vane vlhký vzduch, je prosycený resedou. I on jde kolem... Slyšíš – ticho? smích? – Ó chlapče, ty se chvíš? Můj bože jen jednou, jen jednou tak ty housle slyšet blíž! Jak buší srdce divoce... tak temně to v duši pláče – moh’ by být šťasten – neví jak – jak jiní jsou, snad nejináče... Tam za okny asi sladko tak, šeptání, teplo a smích, doteky vlasů, tváří tmavý žeh a oheň v zornicích... Žeh v očích vábně tajemný, mluví jím chápání těla, výkřiky touhy v zahřetí, tajemství ženského těla...! [39] Proč ostýchá se? Housle zní, reseda voní od oken, být tam – zda možná? právě tak... jen jednou, chvilku, chvilku jen – – jak divoce ty housle zní, drásají srdce – slyš, ah slyš! Můj bože jen jednou, jen jednou tak ty housle slyšet blíž! Marno... Jen bledí hoši nemocní, jak kolem s těžkým dechem jdou, cítí co pohádkový sen ta okna vonět resedou... Krev mladá, hříšná, tesklivá, ta nikdy pokoj mít nechce, skrývá se v snění o duši – zůstává krví přece, zdá se být čistým nektarem v poháru poesie, z poháru ale varem vře, rudá se o stěny bije – – Ty bledý snílku puberty, o prvé lásce nyvě sníš – a přec si přeješ: Jednou jen, jen jednou ty housle slyšet blíž! 40

Básně v knize Poezie: