Patnáctiletý.
Květiny bílé, červené, ty jedny láska, druhé sen,
zdá sese, že voní zvláštně tak v zelených hrncích od oken,
zelené krajky lákají a uvnitř sladce tmavo tak –
navečer je tak teskno bože můj – tiskne to srdce, rosí zrak,
to srdce mladé bolí tak, když tam ty housle hrají,
vášnivou křepči bolestí, – to mládím naříkají...
Navečer bledí hošíci tesklivě kolem oken jdou,
od oken vane vlhký vzduch, je prosycený resedou.
I on jde kolem... Slyšíš – ticho? smích? – Ó chlapče, ty se chvíš?
Můj bože jen jednou, jen jednou tak ty housle slyšet blíž!
Jak buší srdce divoce... tak temně to v duši pláče –
moh’ by být šťasten – neví jak – jak jiní jsou, snad nejináče...
Tam za okny asi sladko tak, šeptání, teplo a smích,
doteky vlasů, tváří tmavý žeh a oheň v zornicích...
Žeh v očích vábně tajemný, mluví jím chápání těla,
výkřiky touhy v zahřetí, tajemství ženského těla...!
[39]
Proč ostýchá se? Housle zní, reseda voní od oken,
být tam – zda možná? právě tak... jen jednou, chvilku, chvilku jen – –
jak divoce ty housle zní, drásají srdce – slyš, ah slyš!
Můj bože jen jednou, jen jednou tak ty housle slyšet blíž!
Marno...
Jen bledí hoši nemocní, jak kolem s těžkým dechem jdou,
cítí co pohádkový sen ta okna vonět resedou...
Krev mladá, hříšná, tesklivá, ta nikdy pokoj mít nechce,
skrývá se v snění o duši – zůstává krví přece,
zdá se být čistým nektarem v poháru poesie,
z poháru ale varem vře, rudá se o stěny bije – –
Ty bledý snílku puberty, o prvé lásce nyvě sníš –
a přec si přeješ: Jednou jen, jen jednou ty housle slyšet blíž!
40