Subtilní pantheista.
Příroda je všeho velké srdce, život všeho, tajemství a láska.
Kdo by nemiloval mluvu dálek, šepot krve, snění na obzorech?
Všechny kalichy se naklánějí, všichni ptáci šílí v mysteriích,
rosné pupence jsou světlem opojeny – láska zpívá, šveholí a voní,
láskou rozhučené hvozdy závrať jímá v melodiích hymny odevzdané,
lesní rohy doprovází slavnost,slavnost jako šat a pentle dívčí jaro.
Mysterium lásky nemilovat? – Nebýt mystikem, jejž líbá člověk země!
Sbory děvčat s vlajícími šátky v oknech jaru otevřených nepozdravit?
Nebýt opojen jich zářícími zraky, mystickými zdravicemi Růží?
Velký všeho smysl nepochopit! Nebýt srdcem, narozeným z Věčna!
Moře miluju, jež věčně otevřené, stříbrné, má velkou lásku slunce.
A přec bublající stříbro u potůčku důvěrněji k srdci mému mluví.
[53]
A tak mystik, Přírody syn vděčný, velké lásky dítě, dědic poesie
plný perel, vůně tajné mízy, jemné v přírodě sním nejsladčeji tóny.
A též láska k srdci mému zvoní v bouřích vášně, v horizontech slávy,
ale nejvíc v noční době jara, kdy si vánky o snech šepotají,
prvé poupě prvně líbajíce, hovoří mu milostnými slovy,
až se čepýří ty jemné lístky, rosí vlákna mystického tílka,
až se v uzardění poupě rozevírá v sladké touze mystickou být růží.
54