AFRODITE.
[3]
Básník:
Jdi, Muso má, jdi mezi dobrý český lid!
on uvítá tě vlídnou náručí,
až pozná jemnou duši tvou a vřelý cit,
jenž ryzím zlatem v písni zazvučí.
Musa:
Nuž, jako žena tvá mám představit se světu;
však zda jsi pomyslil na vhodnou toilletu?
Co platno míti krásu, vzlet a cit a žár,
když tvary těla znetvoří nemódní cár?
Básník:
Se všemi ženami ty mluvíš v plné shodě;
mně hovor o šatech tak nemile vždy zní.....zní...
Nač bohyně se ptát má po vezdejší modě?
Já svolím však: Jdi, vezmi na se kroj náš národní,
rozmile bude slušet ti kroj vesských děv:
punčošky sněžné, sukeň pestře květnatou,
hedbávný fěrtoch, košulenku řasnatou.....řasnatou...
[5]
Až se rtů tvojich splyne prostě milý zpěv,
věř, celá vlast ti bude slouchat dojata.
V ráz národ očaruješ plně svými slovy,
že budou tobě jásat jako Lumírovi.
. . . . . . . . . . . . . . . . . .
(Za čas se vrátí Musa, plna výčitek do jizby básníkovy.)
Musa:
Vlasť naslouchá mi dojata?... Slyš kritikykritiky,
jak šlehají mne jedovými jazyky,
jak stádem hyen vyje hltavý jich sbor!...
Mne jenom jediný se ujal redaktor;
však zrádně vyčet mu hlas klepen k posledu,
že u sebe mne hostí z jiných ohledů.
Toť dílo tvé!... Já rozlila si ocet se všemi:
Ty’s oděl mne v kroj pravenkovské holky,
jež zpívá naivně, jí prosté vdolky,
a nezná řešit světem hýbající problémy.
Ruch příštích bouří mate hlavy lidem,
vše řeční, píše, blábolí o jakés otázce;
já přijdu v onu směs – a pěju s klidem
a rozmarem pár starosvětských písní o lásce.
Já měla býti vyzbrojena poetou
jak žena z barrikád, třímajíc prapor rudý,
neb jako lékařka s přeostrou pincetou,
vřed pitvajíc a ránu bídy prokletou,
neb jako filosofka pro lid bědný, chudý.....chudý...
Mé písně jsou prý národních jen imitace –
ne zdravá šťáva – voda cukřená jen sladce;
tvá Musa, dívka z národního bazaru,
nesnese silné víno z vědy poháru.....poháru...
6
Básník:
Jdi tedy k lidem v černém vědy taláru,
v přestroji mužském jdi v sbor starcův učených,
skryj úběl božský dívčích svojich vnad,
zrak ozbroj skly a podpaží vem svazek knih –
a pochopení žeň si sklidíš snad!.....snad!...
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Musa
(přináší poetovi svazek žurnálů, je pokálena blátem, šat její roztrhán):
Svět soptí pokrytec jak rozzuřený!
Krb rodinný – toť pravý úděl ženy,
dí davy kritikův a litují, ó žel,
že s mojich vnad je setřen krásy ženské pel,
že ulétlo z mých písní kouzlo zářivé
a vše prý nudné, učeně tak šedivé;
ba jasně pochopit to nedovedou,
jak spletla jsem si cestu s vážnou Vědou.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Já řešila jsem problémy, a z příma
jsem pravdu děla.....děla... Slyš, jak teď se hřímá
s těch kazatelen proti mně....mně... Ó, chvěti
se musím o život.....život... vždyť kazím děti!
Řkou, že mám býti slečnou v dětské zahrádce,
řkou jiní, že mám pět o předkův památce,
a jiní, že mám dojmy veršem chytatchytat,
a druzí, že mám věštbou věky vítat!
Já věřila, že teď snad vážní páni
nad písní mou se schýlí v zadumánízadumání,
7
že rozšíří snad ctitelů mých úzký kruh,
že v plody mé se vhloubá jejich moudrý duch....duch...
Té liché naděje!... Ať pěju cokoli,
mne čtou jen dívky, študentíci ze školy,
a bídných kritikastrů pár
v mé tělo zatne zloby spár.....spár...
Hle, démanty slz roní se v mých očí řasy,
když pročítám těch kritik divných různé hlasy!
Směs ortelů se proti mně tu zvedá,
že sotva vím, co vlastně mou je podstatou:
mlh mystických též mám být vidma šedá,
jež mizí kams a uchvátit se nedá
tou luzou proklatou.....proklatou...
mám býti lahodnou jen hudbou slov,
již člověk temně tuší
za tiché, noční hluši
v své duši.....duši...
mně má být cizí lidských domů krov,
lahodou harmonie,
opiem fantasie
mám dojmy budit v ladných tónech slov.
Básník:
Ó, šťastný poeta, jenž kostýmů má sklad!
V kroj maškar oděje tvé tělo plné vnad:
hned bílou řízou antiky tě ovije,
pak dá ti jakýs kostym historický,
pak z tebe vykouzlí jen mlhu magie –
a různým vkusům vyhovuje vždycky.....vždycky...
Nad bídným světem tím buď povýšena,
svým okem, umem všechno viz a znej,
bez rouch se vznášej jako první žena,
jak bohyně, jež útrpně zří v světa rej;
8
leť v budoucnost perutí svojí nadšenou
jak hvězda letící jen drahou souzenou,
nad zem se vynořvynoř, jak jsi zrodila se
z dum moře hlubokého v tvarů kráse,
ó, Muso, nahá leť a nedbej křiku
bab svíčkových a starých kostelníků!
9