Chmury a červánky (1898)

Básně, Emanuel z Čenkova

Diplomatická verze Ediční verze
CHMURY A ČERVÁNKY.
BÁSNĚ
EMANUELA RYT. Z ČENKOVA.
V PRAZE. BURSÍK & KOHOUT. 1898.
[1] Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze.
[2]
AFRODITE.
[3] Básník:
Jdi, Muso má, jdi mezi dobrý český lid! on uvítá tě vlídnou náručí, až pozná jemnou duši tvou a vřelý cit, jenž ryzím zlatem v písni zazvučí. Musa:
Nuž, jako žena tvá mám představit se světu; však zda jsi pomyslil na vhodnou toilletu? Co platno míti krásu, vzlet a cit a žár, když tvary těla znetvoří nemódní cár? Básník:
Se všemi ženami ty mluvíš v plné shodě; mně hovor o šatech tak nemile vždy zní.....zní... Nač bohyně se ptát má po vezdejší modě? Já svolím však: Jdi, vezmi na se kroj náš národní, rozmile bude slušet ti kroj vesských děv: punčošky sněžné, sukeň pestře květnatou, hedbávný fěrtoch, košulenku řasnatou.....řasnatou... [5] Až se rtů tvojich splyne prostě milý zpěv, věř, celá vlast ti bude slouchat dojata. V ráz národ očaruješ plně svými slovy, že budou tobě jásat jako Lumírovi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . (Za čas se vrátí Musa, plna výčitek do jizby básníkovy.)
Musa:
Vlasť naslouchá mi dojata?... Slyš kritikykritiky, jak šlehají mne jedovými jazyky, jak stádem hyen vyje hltavý jich sbor!... Mne jenom jediný se ujal redaktor; však zrádně vyčet mu hlas klepen k posledu, že u sebe mne hostí z jiných ohledů. Toť dílo tvé!... Já rozlila si ocet se všemi: Ty’s oděl mne v kroj pravenkovské holky, jež zpívá naivně, jí prosté vdolky, a nezná řešit světem hýbající problémy. Ruch příštích bouří mate hlavy lidem, vše řeční, píše, blábolí o jakés otázce; já přijdu v onu směs – a pěju s klidem a rozmarem pár starosvětských písní o lásce. Já měla býti vyzbrojena poetou jak žena z barrikád, třímajíc prapor rudý, neb jako lékařka s přeostrou pincetou, vřed pitvajíc a ránu bídy prokletou, neb jako filosofka pro lid bědný, chudý.....chudý... Mé písně jsou prý národních jen imitace – ne zdravá šťáva – voda cukřená jen sladce; tvá Musa, dívka z národního bazaru, nesnese silné víno z vědy poháru.....poháru... 6 Básník:
Jdi tedy k lidem v černém vědy taláru, v přestroji mužském jdi v sbor starcův učených, skryj úběl božský dívčích svojich vnad, zrak ozbroj skly a podpaží vem svazek knih – a pochopení žeň si sklidíš snad!.....snad!... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Musa (přináší poetovi svazek žurnálů, je pokálena blátem, šat její roztrhán):
Svět soptí pokrytec jak rozzuřený! Krb rodinný – toť pravý úděl ženy, dí davy kritikův a litují, ó žel, že s mojich vnad je setřen krásy ženské pel, že ulétlo z mých písní kouzlo zářivé a vše prý nudné, učeně tak šedivé; ba jasně pochopit to nedovedou, jak spletla jsem si cestu s vážnou Vědou. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Já řešila jsem problémy, a z příma jsem pravdu děla.....děla... Slyš, jak teď se hřímá s těch kazatelen proti mně....mně... Ó, chvěti se musím o život.....život... vždyť kazím děti! Řkou, že mám býti slečnou v dětské zahrádce, řkou jiní, že mám pět o předkův památce, a jiní, že mám dojmy veršem chytatchytat, a druzí, že mám věštbou věky vítat! Já věřila, že teď snad vážní páni nad písní mou se schýlí v zadumánízadumání, 7 že rozšíří snad ctitelů mých úzký kruh, že v plody mé se vhloubá jejich moudrý duch....duch... Té liché naděje!... Ať pěju cokoli, mne čtou jen dívky, študentíci ze školy, a bídných kritikastrů pár v mé tělo zatne zloby spár.....spár... Hle, démanty slz roní se v mých očí řasy, když pročítám těch kritik divných různé hlasy! Směs ortelů se proti mně tu zvedá, že sotva vím, co vlastně mou je podstatou: mlh mystických též mám být vidma šedá, jež mizí kams a uchvátit se nedá tou luzou proklatou.....proklatou... mám býti lahodnou jen hudbou slov, již člověk temně tuší za tiché, noční hluši v své duši.....duši... mně má být cizí lidských domů krov, lahodou harmonie, opiem fantasie mám dojmy budit v ladných tónech slov. Básník:
Ó, šťastný poeta, jenž kostýmů má sklad! V kroj maškar oděje tvé tělo plné vnad: hned bílou řízou antiky tě ovije, pak dá ti jakýs kostym historický, pak z tebe vykouzlí jen mlhu magie – a různým vkusům vyhovuje vždycky.....vždycky... Nad bídným světem tím buď povýšena, svým okem, umem všechno viz a znej, bez rouch se vznášej jako první žena, jak bohyně, jež útrpně zří v světa rej; 8 leť v budoucnost perutí svojí nadšenou jak hvězda letící jen drahou souzenou, nad zem se vynořvynoř, jak jsi zrodila se z dum moře hlubokého v tvarů kráse, ó, Muso, nahá leť a nedbej křiku bab svíčkových a starých kostelníků! 9
OZVĚNY BOUŘÍ.
[11]
NAŠE VZKŘÍŠENÍVZKŘÍŠENÍ.
Lazarem mrtvým náš národ byl a spal tak dlouhou, věky dlouhou dobu: náhle však procit’ a vzmachem sil odvalil kámen svého hrobu... Kráčíme životem v nadšení, zřímezříme, jak nivy krásně kolem kvetou, jakoby podruhé zrozeni chceme spět za národů četou. Tělem chví touha zas plamenná, pro díla velká statni jsme svým svalem, duše v nás plápolá nadšená: myšlének oř ať letí cvalem! Leč v bujném mladých sil proudění v nás náhle cos’ se ozve každým časem, v odvahu, hrdosť a nadšení mísí se bázeň temným hlasem. V ruchu a bojovném jásotu svou trudnou vzpomínkou my chabnem znova; jeden hlas volá nás k životu, v hrobu klid – duše Lazarova! [13]
POD ČESKÝ PRAPOR.
Ó, bílý lve, ty znaku hrdé síly, jenž dosud zříš s českého praporu, jak smutně dojímáš mne v dnešní chvíli, v té době bouřných řečí – bez vzdoru! Ty králi pouště! Před tvé hrůzy zjevem i císař německý se v děsu chvěl, ty’s plnil Evropu svým mocným řevem, když z říše tmy náš národ k slunci spěl. Ó, slavný čas, kdy v pomsty hněvném žáru ten bílý lev se vzepjal k zápasu, chyt’ černou hydru Říma do svých spárů i v prach ji skolil k světa úžasu!... Ó, bílý lve, ty znaku ducha síly, jenž dosud zříš s českého praporu, ach, tenkrát jsme si tebe zasloužili za svatý boj, za pevnosť ve vzdoru... Ty králi pouště!... Konečně v dob hnusu jsi skrotl, ruku lízáš pokorně, svůj ztratil’s majestát a do cirkusu jdeš bavit panstvo skoky pitvorně. 14
KRÁLOVSKÉMU HRADU.
Nechť město bujně výská oslav ruchem, nechť obléká jak dívka pestrý šat, nechť fráse zvučivé zas chvějou vzduchem – z dum svých se neprobudí starý hrad... Teď v léta dnech, kdy slunce zlatem hoří, vlá němým hradem dusně žhavý dech, jak v poušti stesk nás pojme na nádvoří, ten stesk, jenž chví se na všech hřbitovech. Ó, ticho šeré zaprášených sálů, kde vyblédá juž hedbáv s brokátem! Ó, dumný chlade mausolea králů! Vše vůkol spí v snu věků proklatém... Nechť spí hrad!... Marno volat v pozdní dobu té zašlé dvorské slávy lesklý třpyt, nás nespasí, co tlí juž jednou v hrobu, na cestu teď nám plá hvězd nových svit. Ta samota, ach, výmluvna tu bývá!... Hle! travka roste v rýhách dláždění – ni živé duše... stráž jen přecházívá tu volným krokem jako ve snění. Ach, proč, proč u té mrtvé dějův kobky den celý v plné zbroji čeká stráž? Či bojí se kdos, že z té tiché hrobky by povstať moh’ ten starý národ náš?... 15
ČESKÁ LITANIE.
Ó, duchu tajemný, jenž všechno vidíš, i světů koloběh i deštné rosy třpyt, vše znáš a pronikáš, svým kynem řídíš, – zda také zříš můj porobený lid? Ty králi světů, hvězd, vše, co se děje, tvou vůlí děje se, jež vládne světlu, tmám.....tmám... zda také víš, že lkáme bez naděje, že vše, i rodnou mluvu, rvou juž nám? Ty můžeš vše....vše... Za naši tajnou vinu, za naši babskou chabosť, nesvár, za spory, ach, můžeš oheň dštít do vlasti klínu, nás zahubit jak plémě Gomorrhy, ty můžeš rozpoutat zas živlů sváry a vlny přivolat té velké potopy, ty můžeš otevřít zde sopek žáry, nás jedním vzmachem shladit bez stopy!....stopy!... Ó, děj se vůle Tvá!....Tvá!... Jen rci mi, Bože, proč necháš lid můj spínat hanbou rabských pout, proč cizák smí nám loupit naše lože, na cestě k smrti v tvář nám naplvnout? 16
TŘI SLOKY.
Ó šťastný poet, jehož verše kvílí jak zádumčivá hudba valčíků, jak touha jara, za večerních chvílí kdy z houštin vonných zní zpěv slavíků, ten poet, jehož písní sladká slova si šeptá luzná dívka na lůžku, nad jehož knihou sní a kterou schová jak relikvii pod svou podušku. Ten poet šťastnější, jenž pravdy zdroje vykouzlí ze skal roven Mojžíši, jenž v poušti žití podá verše svoje jak manu, jež hlad duše utiší, ten poet, jehož Musa peruť vznesla do mračen záhad, v šero problémů, a z jehož knihy muž si zvolí hesla jak hvězdy zářné k žití čestnému. Leč nejšťastnější ten, jenž písně dechem zná v sopku vznítit ujařmenou zem a jehož Musa mluví bouře echem, jenž místo pérem píše plamenem, ten poet, který prohřál dobu svoji, zžeh bleskem myšlenek poroby hrad, při jehož písni za svobodu v boji nadšená mládež bude umírat. 17
VIDĚNÍ.
V kaleidoskopu snů, tak pestře vzňatém, já hrdou, božskou Svobodu jsem plaše zřel, jak tiše dumala na trůně zlatém, při hymnu geniů, jichž tlum kol v záři čarovné se chvěl. V mé hrudi rozvířily sloky písní, a vážně k trůnu Svobody jsem chvátal blíž a volně, prost všech ohledův a tísní, děl: „Jasná bohyně, ach, kdy můj bědný národ vyslyšíš? Juž po věky můj lid jen lká, se souží, leč dnes jím proudí nového juž jara dech, lid veškeren po tobě slovy touží, má jasná bohyně, den ze dne, v knihách, básních, táborech.....“táborech...“ Jak lilje květ na pružně štíhlém stvolu se pohne při větru, tak božsky hrdý zjev jen v nevoli se zachvěl na prestolu, i děl: „Slov nedbám já, k těm zavítám, kdož pro mne – cedí krev!“ 18
V BOJI STRAN.
„Ó, který prapor v boj nám bude vláti?“ tak ptá se v nesvornosti bouřně lid. „Vrah neustává k valům vlasti hnáti, nuž, spojme se, ten útok odrazit!“ – – A v ráz se pestré vlajky vynořily, sta vůdců slibuje juž jíti v řež, a každý dí: Já dovedu vás k cíli, kdo vlasti syn, ten za mnou slepě spěšspěš. Jak přerůzná tu chvějou vzduchem hesla! Jak divných barev mihotá se směs! Ach, jinou barvu každá vlajka vznesla, ba, každý vůdce maskován jak v ples. Jen bílé barvy není tady zříti, té barvy poctivosti, jiných dost; a v boji, jenž dnes bouřně počal hřmíti, kde nalézti bez masky mužnou cnosť? Boj zuří... – Ne! toť mezi vůdci váda, již vyhazují se jak v turnaji, hle, vše se pere, šťouchá, třísní, hádá, – však vrah se směje tomu mumraji.....mumraji... 19
ZBRANĚ BARBARŮ.
V rytířské síni v dumách jsem dlel, na starém hradu mezi lesy, po stěnách staré zbraně jsem zřel: meče a palcáty v prapodivné směsi. Na štítech hesla pěkná jsem čet, zřel těžké titanské ty meče, fatamorgana zapadlých let,let vzkřísila v duši mé turnajové seče. Přerůzných barev praporce zřím, jak v soulad vábný vše se druží, bojuje každý za heslem svým mečem a přímo, jak sluší vždycky muži. Poctivou zbraní pádný též cep, ten měl náš sedlák místo meče, statně jím bušil v šlechtickou leb – nejsou mu v pohanu chrabré jeho seče. V moderní době bojujem též, za volnosť lidu, vědy, víry, útočí na nás despotů lež: bože můj, buďme v tom boji bohatýry. 20 V okovy nedá spoutat se duch na širém poli vědy, krásy, s druhem též někdy utká se druh, není však soubojem rváti sobě vlasy. Myšlének meče – břitká to zbraň za všechny ideály svaté, netřeba k boji divocha dlaň, jež s luku vypouští střely – jedovaté. 21
PŘÍŠTÍ GENERACE!
Juž zoufanlivý marným trudem práce na roli, v níž den ke dni brázdu vrývá, muž mnohý stane, zrakem v dál se dívá a šeptne: Snad – snad příští generace....generace... Tak v dívce našich dnů, v dnů příštích matce, snů naděje se ku vtělení skrývá; lví plémě za matku jen lvici mívá, lvím rodem buď ta příští generace! Můj lide zjařmený, ó zjasni líce, vždyť jaré juny tobě zrodí lvice – jež prozatím teď sedí u klavíru, neb nákyp piškotový robí sladce neb pátrají v mód proměnlivém víru dvornosti loutek učíce se hladce.....hladce... 22
VŠEDNOSŤ.
Před branou duše mojí Všednosť líhá teď den co den, ve tvarech různé proměny jak divé zvíře na Ideál číhá, svým vytím budí truchlivý zvuk ozvěny. Vchod ráje duch můj pevně uzavírá, – leč denně Všednosť přijde jako lačný pes a zrakem horečným tam do vnitř zírá, kde zvoní hudba myšlének a snění ples. Obléká na se podob masku sterou, jak přítel usmívá se, vábí vděkem žen a zve se bohatstvím a karrierou, i tělem nevěstky se vtírá den co den. Ve formě břichopáska líně leží, jenž dobře zažívá i láká klidem svým, ve fraku byrokrata kol mne běží, jde ruku v ruce s lidu zrádcem chytráckým.....chytráckým... Ráj duše mé, hle, obklíčen je sběří těch různých potvor všednosti: Tím lepší seč! Duch poesie okem svým je měří jak archanděl, jenž chystá plamenný svůj meč. 23
MODERNÍMU TRPITELI.
Chceš dospět tam, kde plá jen pravdy zářezáře, i nelekáš se bídy, trudů, muk a pout, dech nadšení tvé barví plamem tváře, a nech tě vedou v dálku do žaláře, tvým heslem vždy je: „Necouvnout!“ – Jak vznešené je mučenníkem býti s tím vědomím, že právo nikdo nezdolá, že jiskra pohozená požár vznítí, že noví zápasníci v boj se řítí, jichž srdce mocněj plápolá. S tím vědomím nes’ Kristus dřevo kříže, ta myšlénka v něm chvěla co lék sílící, když klesal pod pacholků ranou níže; s tím vědomím Hus budil české chýže, s tím vědomím dlel v Kostnici. – Však dnes v té době zbabělé a shnilé idey požár nezachvátí českou zem, a plémě bojácné, juž zotročilé, se usměje tak ledabyle i nazve reka – střeštěncem! 24
PRVNÍ STRÁŽ.
V urputném s Němci boji o rodnou půdu svoji chrabrou armádou nechť národ náš; hoj, mladí myslitelé, před vojem lidu směle sledujme pohyb nepřítele jak jízdná stráž! Slaďounkých písní hlasu netřeba v bouřném času, krajem když letí bojů vichřice; ach, loutny sladce hrají, však v lenosť uspávají, lid vodí tam, kde činy zrají, zvuk polnice. Za právo rodné řeči v urputně tuhé seči chrabrou armádou nechť národ náš; my, mladí, stůjme v čele, před vojem lidu směle utkejme první nepřítele jak jízdná stráž! Na oři písní vraném a dobře osedlaném jedu v boj a statný junák jsem; na krajním bitvy šiku v čele všech bojovníků myšlénkou mávnu v břitkém cviku jak palašem! 25 Tam kde se vřava vznítí, první já chci se bíti, chrabrým by mne nazval národ náš... Kéž mladých zástup vedu v nadšeném žáru k předu! na oři myšlénky ať jedu jak první stráž! 26
PROTEST.
V tom sále podlouhlém, kde jindy zvučí,zvučí při tanci vlnivém pláč měkkých valčíků, jak dneska hrozivě to vře i hučí při bouřné radě stávkujících dělníků! Ó, ještě předvčírem zde chvěl zvuk noty, tu v teple opojeném jen vířil ladný ples, blíž krásek šveholných zřel’s pierroty a šašky, domina i maškar bujnou směs. Kam prchly tanečnice od divadla? kam rozplynul se šampaňského vína šum?... ta žárná vůně tance rázem schladla, – v síň dusnou vrazil temných postav hrozný tlum. Před krátkem sladká vyznání tu chvěla, zde kroužili kol krásek páni galantní, na odiv stavěly zde ženy těla i umlouvaly schůzky tajné, pikantní. – Leč dnes tu vtěsnán zástup zachmuřený, na stoly buší ruce plné mozolů, a kde dřív hrál zrak láskou roztoužený, tam oči všech teď hoří v hněvném plápolu. A kde dřív tulily se párky k sobě i hlavy skláněly se v řeči důvěrné, dnes rokuje se o pracovní době, o bídných ložnicích a o mzdě mizerné, 27 dnes rokují tu vězni souterrainů, již přišli ze svých přeplněných předměstí, a všichni touží za mozolů cenu, za cenu životů svých dojít ke štěstí. Jak všichni naslouchají v hněvu, žalu, svým řevem povzbuzují smělé řečníky, již líčí hltnou žravosť kapitálu, všech nouzi, bídu, necitelnosť fabriky! A každý z druhů těch se pevným cítí, když popatří na svojich bratrů valnou hráz, plam silný, vzdorovný se v duších nítí, z nich každý dumá: „Hradbou jsme – kdo zdolá nás?“... Leč když se rozejdou do ulic města ti ubožáci bídným pivem zmožení, tu počnou přemýšlet, zda ona cesta jde k cíli přec, jejž zřeli v ohni nadšení, a v reji tříd a v shluku domů, věží,věží z nich každý cítí, že je trpaslíkem jen, jenž v stroji světovém svou drahou běží, a marný v duši chová o volnosti sen, a když pak přijdou do svých stuchlých bytů, kde jako v celách sotva že se mohou hnout, na tvářích žen svých uzří slzy v třpytu, – tu nazejtří jdou znova v otroctví svých pout. 28
DĚLNÍKU.
Když tlupy dělníků se z dílen vrací do dálných předměstí, vždy v šeré hodině, též já jdu k domovu, jsa znaven prací, jak oni toužívám k své mladé rodině. Ó, jak se těšívám na chvíli tklivou po dnu své roboty, jenž se jak hlemýžď vlek! Teď teprv zulíbám svou ženu snivou a uzřím, jak má dcerka tleská do ruček... Jsem otrok úřadu, ach, po den celý, tam za chléb prodal jsem své mládí, svěžesť sil, až v soumrak přicházím, ves rozechvělý, bych jako člověk malou chvilku lidsky žil. A včasv čas, kdy slunce v jiný kraj se shlíží, kdy dávno zapadlo za pásmo modrých hor, kdy děcku mému očka spánek klíží, já v píseň uložím svůj utlumený vzdor... Ó, bratře, dělníku, podej mi ruku, já vláčím na nohou jak ty své řetězy, já cítím v srdci svém tvou strast a muku – nuž, ruku stiskni mi, dob příštích vítězi! 29
ŘÍM.
Na bedrách plebejů, hle, trůny Césarů!....Césarů!... Kol chasa tučných bohatcův se opijí při vonných hostinách a slasti orgií, v zdar vlasti připíjí ze zlatých pohárů; Řím žije Venuši a Bacchu a z lůzy málo strachu. V šum skvělých slavností a v cirku bouřný jek zalehnou tiše moudré řeči Senátu o řádě volebním, o blahu ve státu, – leč tyran v brokátu má radši popěvek, a raděj líhá, spit a líný, v objetí Messaliny. Tak časem vytáhne voj v kraje pokojné, – pro slávu vojevůdců chtivých v novou seč, by v míru nezrezavěl starý, pádný meč, a pro římskou též řeč – .....řeč – ... Legie výbojné pak zmrví barbarů těch země, kultury vsadí sémě... Ať žije zápasník a cirkus, tance vír! Řím v peněz přepychu a v bujném nadšení po vzoru Hellénů plá láskou k Umění, čte verše v rozchvění.....rozchvění... klet buď, kdo ruší mír, kdo bouří k občanské snad řeži, s otroků bídnou spřeží!... 30 Ó, Říme, obdiv můj! ó, božské století! Jak byla šťastna patricijská tvoje říš, jak klidně pozvedal tvůj boháč plnou číš, dnes tak, ach, není již!... A šťastní poeti, tam o vavřínů slávu planou se rvali – s kurtisánou........kurtisánou... 31
BÁSNÍK NA POPRAVIŠTI. (Psáno při vzpomínce na smrť Andréa Chéniera r. 1794.)
Jak často přemítám, ó pěvče snivý, proč osud vrhnul tě v dnů příval divý, proč vzal tě v oběť pro chřtán Revoluce, proč tebe, jenž jsi ctil jen řeckou Musu, hněv bohů vmetl mezi vzteklou Iůzu, jež lýru vyrvala tvé jemné ruce?......ruce?... Ty’s pravý poet byl tou silou snění: ty’s tušil zmar a skon juž ve vězenívězení, a přec se nevyrušil ze snů míru; kdy v krvi brodil se hněv Jakobínů, ty’s Krásu probouzel z dob dávných stínů pod guillotinou drže zlatou lýru. Ó, dítě Řekyně! – Ty’s vítal zoru, když národ odhodil jho v náhlém vzdoru, ty’s těšil se, že Volnosť svitne v jasu, že vzejde svoboda všech čistých duší – a zřel jsi barbary, již slepí, hluší,hluší ke krvavému zasedli si kvasu. Tu hnus jsi pocítil, ty něžný reku, a odvážil se čelit luzy vzteku, jež nešetřila dívek, žen a dětí......dětí... tak stál jsi čistý v špinavých vod víru a v službě dám, jak sluší kavalíru, pro spásu ženy padl’s do zajetí. 32 Ó, proč jsi zrodil se v tom bouřném proudu, proč vlek’ tě osud k divé chátry soudu, ty pěvče jemný, něžný, idyllický, jenž v celém žití nepoznav svou slávu, pod guillotinu sklonit musel hlavu, již věnčiti měl vavřín olympický? Když na káře tě vezli k popravišti, tu vzdech’ jsi jen, že chladné věky příští na tvoje verše vzácné zapomenou.....zapomenou... A sotva prchly katů tvojich stíny, věk příští zdvih’ tvou leb zpod guillotiny ozdobiv laurem skráň tu zkrvavenou. 33
NAD HROBEM UMĚLCE.
„...Byl mučenníkem svého Idealu, šel cestou trnitoutrnitou, až dotrpěl“,dotrpěl,“ tak hlásal řečník v pathetickém žalu, hlas jeho hudební se jemně chvěl. A pod tribunou krásně ověnčenou se davy lidstva pestře kupily, nevděku vlasti s duší rozhořčenou posmrtní ctitelé se divili... Leč kdyby mrtvý génij povstal z hrobu a v nové podobě zas vešel v svět, zas klidil by jen útisk, posměch, zlobu, ten lid by zas ho nechal dotrpět... A je tak líp... ať v bídě, nouzi, strasti,strasti dál géniové hynou v žití svém, ta fráse aspoň „o nevděku vlasti“ zní tklivě v nekrologu posmrtném. 34
NAD KNIHOU VERŠŮ ALFREDA DE MUSSET.
Kde je ten krásný, zlatý čas, kdy lkala toužebně tvá sladká sloka o svůdném lesku dlouhých řas, o kouzlu čarovném a žáru oka, o plášti, jímž jest ženě vlas? Dech mládí zas mým srdcem chvěl nad knihou tvou, již dámy měly rády: Ach, písně lásky ze Španěl! Za nocí modravých ty serenády, jež básník markýze své pěl!... Ó vzhůru vína poháry! Po pitce vesele jen na balkony! V dívčího smíchu rozmary se jemně vplétají prosebné tóny lahodně sladké kytary... Ach, krásná dobo lásky, vnad, což vskutku nenavrátíš se nám více? Již neumějí milovat poeti naši: Žluté mají líce a fantastický magův šat, z nich každý vyžilý má hlas a každý nervosně je rozechvělý, zrak plá jim chorobně zpod řas... Ti naši poeti, ach, neuměli se napit z číše mládí v čas! 35
NA SKLONU STOLETÍ.
Páni hoši, je to nudné na tom sklonu století: Rozum řídil lidstvo bludné jako tyran, jenž je hoden prokletí. Rozum stále zemí vládne, – bože, jaká fadessa! – Vizte rámě jeho pádné! Poesie, hle, též jeho maîtressa. Rozum jesti klíčem všeho, jím vše končí, počíná, lidstvo otrokem jest jeho, on je cesta v příští ráje jediná. Páni hoši, chcete s trůnu svrhnout toho Titana? Ve věčnosti zrozen lůnu, obra toho nezkosí ni Morana! Páni hoši, je to nuzné! Jak jen rozbít světa klec?.....klec?... Marno vše – i verše hrůzné, jež nechápe nikdo – ani šílenec! 36 Či ty verše, hračku žertů, skýtáte nám z noblessy? Musu poslali jste k čertu, zbyl jen šašek pro smích v ten věk fadessy. 37
VESELÁ BALLADA O DOBRÉM SPANÍ.
Po dlouhé době spal jsem opět zdravě: dnes ráno vstal jsem čilý jako pstruh! jak v kraji po bouři, tak dnes v mé hlavě, chmur mračna zašla, vane svěží vzduch. Jsem rozpustilý jako syté dítě, pln slunné nálady, mám na rtu smích, mě starý šašek Humor jal v své sítě, kol rozvířil rej gnomů skotačných......skotačných... Já že jsem vesel? – Venku jitro šeré mi halí Prahu v roucho truchlivé, chlad mlhy podzimní se v jizbu dere, a na střechách zřím jíní šedivé. A přec jsem vesel! – Sedám k vonné kávě, pojídám s chutí špičku rohlíku, pak žurnál svůj čtu klidně, usměvavě, ba, – i svých veršů pádnou kritiku. Z té rád zas poznávám svou novou vadu: že prý vše v básni povím z plných plic, že moje krajiny jsou plny chladu, že dím jen to, co píšu – více nic. Ó, v kritice té se mnou proces krátký: nad básní mou prý v dumách nelze snít, vše řeknu v básni, nic však mezi řádky, jak v pravém umění má vlastně být. 38 (Máš pravdu, kritiku! – Jsou mnohé básně, kde autor neřekne nám v řádcích nic, nad básní takovou lze sníti krásně, ta báseň na rubu má vlastně líc.....líc...) Já dočet kritiku....kritiku... jsem vesel dále – a přece varovný z ní vane hlas, že s verši mými hatí se to stále, a tak že sotva dojdu na Parnas....!Parnas...! 39
ODPOVĚĎ PŘÍTELI – POETOVI.
Já vždy tvé Musy věrný přítel byl, a ještě dřív než byla královnou, já na skráň vzácný diadém jí vil a velebil vnad krásu čarovnou. Tvá Musa byla dámou z promenad, ta moje byla prosté děvče z hor, a neměla tak elegantní šat jak Musa tvá – ten domnělý můj vzor. Tvé Muse byl jsem poet dobrý dost: má Musa měla jí být žakyní, tak občas vypůjčit si její skvost, a vzhlížeti k ní jako k bohyni. Ty’s, brachu, myšlénku měl utkvělou, že’s v Čechách pravý poet jediný, že každý napodobí Musu tvou, jí krade její perly, rubíny. Já vždy tvé Musy věrný přítel byl, však ty’s byl v klamu – a toť veselé – když božstvo tvé jsem jednou podkouřil, chtěl’s ministranta mít, ne přítele. Jen jednou když jsem prósu pravdy řek a opustil tvých pochlebníků roj, ty’s na mne vylil ironie vztek, že prý už vysch’ mé poesie zdroj. 40 Ty, hochu, myslíš, Musa má že laň, jež s hejnem všechněch českých básníků ti plaše vzdává němé chvály daň a chodí pít k tvých veršů rybníku? Toť, brachu, klam: můj slavík neztichá, a stále mlád a svěže čerstvý je – a když mu v hrdle trochu vysychá, on z mého srdce dost se napije. 41
ÚSPĚCH VEČERA.
Po každém jednání jak bouře potlesk zněl, a bledý autor usmíval se blaženě, dech teplé radosti mu celým tělem chvěl, když herce viděl uklánět se na sceně....sceně... Tak v slávě prchal čas. – Hle, výstup poslední! – Tu obecenstvo odvracelo zvolna zrak od sceny dojemné a jako nervosní na sedadlech se začlo vrtět šumně tak. A dámy ozdoby svých šatů rovnaly, a dřív než na jevišti hra se skončila, z parterru, balkonů jak proudů přívaly se zdvihla elita, k dveřím se tísnila. A herec pospíchal též chvatně s rolí svou, byl mrzut, nečekal juž nikde potlesku. – Divadlo děsilo svou jasnou prázdnotou a krutě zívalo v pozlátka odlesku. 42
SONET ČASOVÝ O KRITICE.
Ó, kritika, jež má tak ostré zuby, jest pes, jenž hlídá cestu k Parnasu, nezvítězí-li její štěkot hrubý, tož poetovi skočí do vlasů. Ta kritika, ta slízá veršů rosu, a do lýtka pak kousne trhavě; též po mně chňapla, spolkla sonet – vosu – ten do tlamy ji bodl krvavě. Leč kritika nezhyne nikdy hlady a jako jezuit vždy ví si rady: „Že prý v mém verši není vtipu šíp.“ Též redaktoru šeptá cosi rtoma: „By sonety mé zavřel hezky doma, že bude – pro mne mnohem líp!“ 43
SOCHAŘI,
jenž modeloval Madonnu pro vesnický kostel. (LUDVÍKU WURZLOVI).WURZLOVI.)
Den ke dni toužebně jsem, druhu, na tě zřel, jak z hlíny beztvárné jsi kouzlil formy těl, tvá ruka tvůrčí zápasila s Přírodou, pod prsty tvými rostlo tělo jemně jak čárem vykouzleno z vlhké země linií hřejíc lahodou. Teď tvoříš Madonnu!... V tom věku strpčení a pochyb, nevěry máš dosud nadšení, a v době skepse, v níž se mísí škleb a vzdor, kdy žena přestává již býti ženou, ty, druhu, tvoříš s duší roztouženou Madonnu, – čisté ženy vzor. Na vonném venkově náš selský, snědý lid vždy v dumách strastí svých se přijde pomodlit k tvé soše, příteli!... A dívka v zardění té krásné Marii sen lásky zjeví, k ní vzlétnou starých mužů prosté zpěvy v neklidné době přede žní....žní... Můj druhu, šťastnější jsi nežli poeta, jenž nikým neslyšen jak skřivan povzlétá, nad ruchem města nervósním svůj pěje sen v té době, kdy juž básně přežily se, kdy čte se verš jen z nudy v časopise v dusivém kouři kaváren! 44
DVĚ SLOKY O PŘÁTELSTVÍ.
Když v mládí najdeš druha, jenž ti milý, hned citů poklady s ním chvatně rozdělíšrozdělíš, stisk ruky jeho lékem v těžké chvíli, před jeho pohledem taj duše odhalíš, on zná tvé velké sny a síly sporé, on zná to místo, kde tvé srdce choré, než tvoje milenka on tobě blíž. Tak zprvu s druhem kráčíš rovným krokem, leč pozděj v běh se dáš v té žití areně, bys palmu slávy stih’ – hle, druh tvůj skokem juž pádí za tebou, zášť tají tlumeně, a z druha sok se stal, jenž ví kde raní, kam k srdci dýku vésti má svou dlaní, jež tiskla ruku tvou tak nadšeně! 45
CHMURNÝ VEČER.
L’histoire de ma vie est celle de mon coeur. Alf. de Musset.
Ó, často vzpomínám – když městem bloudím sám, tak sám a opuštěn, jak stín, jenž kráčí k tmám – dob mládí blažených, dob bouřné bohémy, kdy šli jsme pospolu, můj chmurný poetopoeto, po cestě skalnaté, vroubené růžemi, kde vůkol tolik snů, ach, bylo zaseto! Leč osud přísný byl: nás v souboj postavil, já v srdci krvácel, však přec se s tebou bil, pro pravdu bil jsem se a bil se zuřivě: myšlének rapíry se kmitem skřížily, jak dřív jsme pravice si tiskli vášnivě, tak ještě vášnivěj jsme k ranám mířili... Já druha ztratil – smutně večer kráčím domů tak sám a ruky nepodám již pranikomu. 46
MOTIV HŘBITOVNÍ.
Toť juž prastarý tak světa běh, řád ten přísný nikdo nezmění, po vší práci, snaze, starostech že tvé tělo hodí v zem a k setlení. Sotva dřímáš chvíli s pokojem, sotva že jen vychlad žití žár, zas ran hluk již slyšíš v hrobě svém, hrobník burcuje již ze snění – tvých kostí pár. Toť juž prastarý je světa běh, ba, ten řád i platí pro Parnas, kde spíš na věncích a vavřínech: pro slávu tvou vyměřen je krátký čas. Probudíš se v jeden mlžný den, v domnění, že bouří vichřice, – to však hrobník zburcoval tvůj sen, rozhodil tvých hnátů pár v prach kostnice. 47
SEPJATÉ SNY.
[49]
SEN O SLÁVĚ. (Z illusí neznámého mladíka).mladíka.)
Jak herec mladý v bídném zákulisí se chvěje bázlivěbázlivě, než vyjde na scenu, slasť v duši jeho s úzkostí se mísí a s touhou dosíci jen potlesk v odměnu, tak hrdina můj, mládec v plném květu, jenž pil juž víno z poesie poháru, – leč v ústraní a neznám dosud světu – se trémou chvěl svou oblékaje čamaru; pak oděl zimník venkovského střihu, kloboučkem přikryl vlasy bujně vlnivé a jako zloděj ve chvatu a mihu se ztratil v moře ulic šeré, šumivé......šumivé... Mráz ostrý byl, však on měl teplo v duši, jež hřálo jej jak slunce jasné na jaře, – což na tom, že mu mrzly trochu uši – náměstím Václavským hoch kráčel bujaře. Zjev nádherný, jenž zaplál jeho zraku! Tam v pozadí, pod temnem šerých mraků, čněl hrdě jak tvrz obrů palác kamenný pln záře jako při mši osvětlený chrám, jak hrad, v němž sídlo má bůh slunce plamenný, jenž blesky vysílá vstříc nočním temnotám......temnotám... Tím žárem tknut náš hoch se probral z dum, na chvíli stanul, šeptnuv: „Museum!“......Museum!“... [51] A k budověbudově, z níž plála okna leskem i zář se lila modrojasně zbarvená, k níž kočárů řad hrčel rychlým třeskem, až chvěla se kol dlažba tvrdá, kamenná, náš mladý rek, pln nepokoje, snění, blíž chvátal v nedočkavém rozechvění – – – – Ach, není vědom si v tom lidstva tlumu, ve směsi pánů, dam, toilet šumu, jak dostal se v síň skvostnou Pantheonu......Pantheonu... jen slyšel srdce tluk jak úder zvonu a cítil tíseň svou, on snílek ubohý, jak hoch, jenž na kathedru vyšel směle, však rázem zapomněv verš svojí úlohy v dav diváků zří němě, otupěle......otupěle... Jak Jiřík z báje oslněn byl skorem dam vzácných zjevem, zlatem uniforem; on sotva vyšed z maloměsťských obzorů, zřel udiveně v nádhernou síň z mramoru, koberce bál se dotknout stopou těžkých bot, cos hlavou táhlo mu jak příval bouřných vod.....vod... (Ó, nedivte se! Znal jen rodné lesy, pár vsí a městečko v zákoutí kdesi; znal jenom toulky mořem luk a polí v tom kraji, kde si odbyl střední školy; do Prahy matičky teď přišel z vesnice a dlí tu v studiích dva teprv měsíce......měsíce...) Až za chvíli, kdy vžil se ve svět nový, dál v síň tu vkročil, nadšenými hledy jen stíhal kněze Umění a Vědy, jež hostil v sobě chrám ten mramorový; vždy kmitla se mu okem jasu zář, když ten či onen muž podobou rysů mu připomenul povědomou tvář, již z portrétů znal z našich časopisů! 52 Zrak milencův hned najde bytosť milou, ji objeví ve shluku lidí, v skrytu, jen ozve-li se touha celou silou a zraku svítí na cestu zář citu: leč hoch náš nehledal líc drahé děvy, on zrakem přelétal jen mužů zjevy, tvář každou prozkoumal i zrakem chvátal dál i pátral bedlivěbedlivě, až prohléd celý sál, pak počal poznovu... jak poutník, na oltář jenž božstva zřít chce s duší roztouženou, tak náš hoch popatřit chtěl v jednu drahou tvář, chtěl uzřít hlavu jednu posvěcenou, chtěl uzřít pěvce tvář, již vídal v každém snu, zřít poetu, jenž na Parnase světa kdys usedne po boku Huga, Götha, a jehož portret měl se snítkou vavřínu... Ó, tichá radosti! Ó, zaplesání! Teď shlédl tvář tu, v tichém přemítání jak k hrudi pěvcově se mírně klonila, jak by se nová duma v ní zas rodila... V tu tvář hoch zíral... Ve snů vzdušných vděku táh’ před ním průvod postav s vidin velebou, zřel lidstva epopejí všechněch věků, i tušil mythů kouzlo vláti nad sebou, pronikal duchem k všehomíra původu, zřel v dílně chaosu pramáti Přírodu, zřel krále barbary kupící poklady, zřel slunné kraje ollympické Hellady, zřel zjevy naší slavné historie, tluk cítil srdce, jež v žár lásky bije, před zrakem duše blýskla těla svůdných žen a hoch v tvář pěvce zíral spit a okouzlen... I vzpomínal hoch skvělé řady bájných děl a jat byl úctou svatou, až se tiše chvěl, 53 cos’ duší vlálo mu, to bylo vznešeno, jak před bohem by skloniti měl koleno! Náš hoch, ten nebyl z těch, kdož záští slinu na mistry metají v své impotenci, z těch postav chorých slavomamem spleenu, již dříve sáhaji po laurů věnci, dřív s pošklebem zří v nebetýčné chrámy – než zbudují si chatrč malou sami! Tak patřil na muže, jenž do azuru vzlet výš a vesmír zvolil sobě sídlem, jenž povznášel se nad mlh všední chmuru a hvězd se dotýkal svým pevným křídlem a při tom miloval tu rodnou svoji zem, byť leckdo odtud poranil ho kamenem. Hoch vínem snění spíjel duši svoji a cítil, že se duše jeho pojí s tou duší genia ve svazek jediný, že on jest chodcem jdoucím v stejné končiny, že silou nadšení a v brzkém čase jak on též pevně stane na Parnase; tluk srdce cítil jako úder zvonu, zřel sama sebe v tomto Pantheonu, zřel slávy vlastní pochod triumfálný, zřel kolem sebe zástup lidstva valný... hle, řeční proslov vzletný, duchem ohnivý, a slyší v posléz potlesk davů bouřlivý!... – – – – – – – – – – – – – A když hoch přišel do mansardy chudé, ach, Musa nebes líbala ho dlouze; nazítří hoch měl zraky bděním rudé po noci prožité v snů čistých touze. 54
POSLEDNÍ POTOMEK.
O čem to sníš, zámečku starobylý, nad říčkou v údolu, jejž vroubí lesů lem, při pláči fontány za parných chvílí, v tom parku zavlhlém? Dech těžké dumy vůkol šerem vane, pod přízí pavučin vše uvnitř dřímá v snech... Ó, viz ty tváře předků zadumané na temných portretech! Těch hrdin řad, již skonávali v seči, zří s obrazů teď v chodeb klidu hrobovém jak řada obrů s báječnými meči v brnění kovovém. To ticho, klid!....klid!... A v šeru jedné síněsíně, jíž okna tajemně park stromy zastírá, pán zámku, vyžilý a na mizině, pár let juž umírá... 55
ÚPADEK RODU.
I.
Dech června zlatý chvěje se v tom v údolu, jímž silnice se vine s řadou topolů: po jedné straně pryskyřnaté lesy se táhnou daleko až v šero modravé, na svahu mírném, ve šťavnaté směsi, zřít lány obilí, luk pruhy žlutavé. A prostřed doliny – v trav hebkém klínu – při pěnivém a skotačivém potoku, se bělá zámeček ve stromu stínu jak idylla ve graciesním rokoku. Před zámku průčelím dlí na terrase dvě dívky teď. – Ta jedna, v temné vlasy květ růže čajové jež zatknula si, má oči velké, hluboké a snivé, i připomíná ve své cudné kráse obrazy mistra Maxe zádumčivé; ta druhá, plna veselosti živé, jak vlasťovička z jara štěbetá, jí chvilka mlčení hned zdá se dlouhou, zrak její srší jen tou žhavou touhou „pít z číše žití“ – jak dí poeta; [56] o dálných lázních blouzní nedočkavě, jí Ostende a moře šumí v hlavě, na pestrý život tam se těší jako dítě a tajně chystá již své koketnosti sítě, jež rozhodí v tom hlučném světa víru, k závisti sokyň, v davu kavalírů. Tak čilá Irma. Ale vážná Eva praví: „Mě život zde, v zámečku našem také baví, já ráda s knihou v ruce vyjdu k lesu, tam sednu na lavičku v květném vřesu, a ráda zřím sem do našeho kraje, jak obilí se v poli vlní, zraje, mně dostačí ta naše česká příroda, ten zvonku modrý květ, ta bílá jahoda. A ještě blíž by přilnul k hroudě té můj cit, kdyby zde hospodařil správce náš – ne Žid... ne pachtýř Žid, jenž z nás se obohatí... Což nevidíš, jak statek se nám tratí?...“ Ji Irma přerušila smíchem zvonivým: „Ach, prosím tě – mně ušetři teďteď, strachem svým ty vidíš všechno černě; shoď těch strastí tíž, sic na konec mi celou radosť pokazíš! Nu, chceš-li, zůstaň si v tom našem hnízdě sama, – leč já chci žít – do mořských lázní jedu s mama...“ V tom na terrase matčin hlas se ozval vlídně: „Slyšíte? – Od Karlouše přišlo psaní z Vídně“Vídně,“ a rukou třesoucí a v láskyplném chvatu vyňala paní dopis z kapsy černých šatů, jej znovu přelétla svým zrakem nadšeněnadšeně, jak dítě své by zřela v každé písmeně. „Když peněz potřebí, tu, šelma, umí psát!“,psát!“ zas paní stará děla: „nechť si! ať jen užívá! 57 Je u dragonů poručíkem a je mlád, rád sobě popije a s druhy zazpívá; však nemám strachu; zmoudří také časem a krev mu schladne s prvým šedým vlasem. Já mladou dovedla být též... Co zlatých chvil v mé duši dosud teplem jara hřeje! Já rozpustilá byla též... v krvi mých žil, ó, krůpěj krve pařížské se chvěje! Tož Karel, Irma povahu svou dědí po mně, leč Eva po otci je trochu zádumčivá, – ach, záhy zemřel nám – zábav se straní skromně, spíš k hospodářství dohlédne a k prácem v domě, má citu přebytek a ráda čte i zpívá.“ Po chvilce hraběnka směr jiný řeči dala, na ten a onen neduh zas si stěžovala a povzdychla: „Já bych tu zašla v nudě, hoři, tak žiju sama, zábavy tu není, a mému tělu třeba osvěžení... Ó, děti, nevíte, jak toužím k moři – k moři!“ Tu Irmě úsměv slasti zachvěl krásným rtem, jak děcko, když zří hračkuhračku, zatleskala v dlaně; jen Eva smutných očí vlhkým pohledem do lánů polí dívala se zadumaně. 58 II.
To jitro! teplou vůní z lesa hřálo, rosnými démanty a zlatem plálo a znělo harmonií záře barev, snů, jež k nebi stoupala se zpěvem skřivanů. Na lavičku, jež lesa na pokraji do houštin lískových se skrytě tají, usedla Eva... Klid!... Jen bzukot včely se ozval tu a cvrčka cvrlíkání... Ve struny duše, jež se rozechvěly, vzpomínky víla sáhla hebkou dlaní, z nich jako mládí mizícího ozvěna se rozvučela píseň lásky tlumená... Před pěti roky doktor Hlavsa v zámku dlel, mladého Karla společník a učitel; přátelství Evy hnedle sobě dobyl: bylť krásný muž, jenž každý salon zdobil, v čas rázný byl i snivý jako dívčí sen, Napoleonu tváří svojí podoben z těch dob, kdy ještě v slávě nestučněl; ctil umění a jemné mravy měl, [59] byl muže světa dokonalým vzorem, a hraběnka jej zbožňovala skorem. Teď vzpomínala Eva na ty chvíle tam v knihovně, kde v rozhovoru prostém se sblížily jich duše ušlechtilé a spjaly se přátelství zlatým mostem. On vdechl její duši lásky cit pro českou řeč a chudý, selský lid, jí vylíčil ten smutný české slávy západ i nesmělé zas procitnutí z hrobu, a Eva s čistým srdcem počala vše chápat zříc bez předsudku v novou naši dobu; on v šero mladé duše sluncem svítil, a jeho zrak se žárem hněvu vznítil, když vzpoměl naší šlechty odrodilé, snah zpátečnických v řády dávno shnilé; i poukázal rád na země jiné, kde šlechta půdu rodnou s vášní miluje své otvírajíc síně pohostinné všem umělcům, o jejichž práci horuje... V zámecké knihovně, tam v koutku skrytém, ve spoustě traktátův a starých práva knih, kde knižní hmyz se mihal v běhu hbitém, kdys našel Hlavsa svitek listů zažloutlých. Ty listy Hlavsa k sobě vzal, nad nimi snil v své jizbě večer při čaji za teskných chvil, kdy vítr podzimní do oken vál, déšť bil, až konečně těch črtův obsah rozluštil! V Rudolfa věku listy byly psány Eviným předkem z dálné ciziny, co pozdravy z cest byly posílány do vlasti české v kroužek rodiny; pán z Vranova své popsal příhody, jak putoval přes Vlachy v zemi svatou, 60 vylíčil cizí mravy, národy, svých drahých vzpomínaje s duší vzňatou. Když Hlavsa Evě poprve ty listy čet, tu nadšením a radostí se chvěl mu ret; do dávných dob zalétla Eva tichým snem, jsouc hnuta mocně listův evangeliem, zalétla duší v ony časy dávné, kdy naším královstvím dech jihu teple vál, kdy v Praze, uměním a vědou slavné, věk zlatý stvořil Rudolf druhý, český král. A Hlavsa vyprávěl, pán z Vranova jak žil, na dvoře Rudolfa jak ctěn a vážen byl, muž učený, pln lásky k Čechům vroucí, jenž v paměti žít bude nehynoucí. Do duše Evy padlo slov těch sémě a v lásku k vlasti vyklíčilo jemně; ta něžná květina rozvila lupeny, a v srdce vpustila své hebké kořeny; tak Eva v celé bytosti se obrodila, v kulturu naši vnořila se srdcem vřelým, čtla české básníky a roztouženě snila kdys české šlechtičny se státi vzorem skvělým....skvělým... Byl Hlavsa povolán, by Karla ved po slibné cestě práv a státních věd, by hrabě mladý, jak už chvalným zvykem, ku blahu lidstva stal se politikem, svobody bludičkou jenž lidstvo těší a sociální problem vzletně řeší. Leč mladý pán, pln rozmarův a svévole, měl nechuť ke knihám....knihám... Rád vyjel do pole, a víc než o ústavu, o zákony – o hezké dívky staral se a hony, nezvyklý kázni, divoch nezkrocený, 61 jenž miluje své psy a koně, ženy; byl srdce dobrého, však příliš rozmazlen svou matinkou a všemi učiteli, již hýčkali se s ním a lichotili jen, tož z radosti, že tučné místo měli. Že činnosť Hlavsy nenašla prsť úrodnou v Karlově duši, čtenářové uhodnou. Tož v Evě našel Hlavsa žačku vřelou, ta oddala se jemu s duší celou; jak byl by otcem jí, tak jeho ctila, myšlénky jeho, tužby pochopila, ke slovům jeho lpěla zbožně, ve snění o lásce klíčící nemajíc tušení. Ve staré jizbě, kde síť pavouk spřádá do šerých koutů zasmušilých stěn, kde pochmurně zří předků vážných řada, kde jenom minulosti vane sen, tam jednou v jeseni – byl truchlý den, se stromů listí vítr v parku střásal – tam v onen den jí Hlavsa vážně hlásal jejího rodu historii slavnou, jí líčil vzletně dobu květu dávnou, i časy úpadku a poněmčení. Ach, jak mu naslouchala v rozechvění! O každém slově Hlavsy vděčně snila, i láskou k rodu, zemi,zemi její cit se vzňal, své poslání a význam pochopila, jí v duši prosvit’ velký, čistý ideal. Tak asi po dvou letech této idylly, kdy mysli jich se v něžný soulad spojily, 62 děl Hlavsa k Evě: „Komteso, teď přišel den, kdy vstoupím v život zpět, zde snil jsem krásný sen, a z paměti mé nikdy nevymizí vzpomínka na vás, vaše srdce ryzí... leč, musím pryč!.........pryč!... Vy jistě netušíte, že v srdci mém jak zakotvena tkvíte, mně život z duše nevyrve váš obraz sladký, ať vpluje kamkoli člun mého žití vratký. S úkolem žití svého bych se tady minul, a proto jdu, ač těžké pro mne loučení; jdu zápasit, bych zvítězil neb zhynul; můj život jest jen v proudů nových víření, v zápasu myšlének, v názorů kypění; jdu pérem bojovat za volnosť lidu, za řeč a právo, za ta stará hesla, jež k vítězství se posud nepovznesla, – a v boje rozruchu já dojdu klidu a smíření......smíření... Vy též svou cestou jděte, jež vám souzena, a buďte vždy tak obětava, nadšena, jak nyní jste, a vstupte s hrdým čelem jen ve svůj svět a buďte hlasatelem všech našich myšlének v té společnosti své. – Vlasti své tak prospějete dosti!“... Pak vzešel nocí řad, kdy Eva bděla na loži svém a horečkou se chvěla, a přišly dny, kdy v šerém lesa ústraní kdes sedala svou hlavu kladouc do dlaní. Ó, dumné sny, kdy s retů její zmizel smích, a v zraku hořel temně žár slz palčivých....palčivých... A jednou z jitra odjel Hlavsa k stanici ve staré ekipáži, po té silnici, 63 jež vine se jak šedý had v luk směsi. Jel Karel s ním, však neměl k řeči síly, když zřel, jak Hlavsa nazpět každou chvíli hled vysílal, než zámek zmizel v lesy. 64 III.
Po chvíli snění Eva začla číst ten román kouzelný, jenž hraje hudbou dum, – ach, Plojhara!....Plojhara!... Leč sotva přečtla list, ji vzrušil kroků zvuk a živé řeči šum; šli cestou lesní, skrytou v husté křoví, dva muži; poblíž Evy náhle stanuli a Evy nevidouce dále slovy niť rozhovoru bez ostychu vinuli. „Mám zajištěno všecko hypothekou“hypothekou,“ děl prvý hlas; „je nedaleko den, kdy naši páni panský oděv svlekou, až jejich statek přijde na buben! Pro pana lieutenanta si přišla včera hraběnka stará hezkou sumu vydlužit; já zprvu výmluva byl tisícerá, však na konec....“konec...“ Dál mluvil ještě Žid a Evě studem krev se k srdci vehnala, když po hlase pachtýře statku poznala; týž děl: „Mně k smíchu je ta jejich nádhera! ti sloužící! ten krásný park a hrdý dům! Jak v tento les, jejž brzo podtne sekera a jehož kmeny prodají se dřevařům, [65] tak v jejich rodinu, tu rozmařilou, života ostří zatne se vší silou a koruna jich hraběcí jak podťata s těch portálův a mříží klesne do bláta.“ A drzý smích se hlučně ozval lesem, zatím co Eva naslouchala s děsem, jak hovořil hlas druhý, jenž jí nebyl známznám: „To víte, kolego? Toť přece psal jsem vám, jak od Opery první tanečnice,tanečnice z hraběte ssaje retem pijavice, a hrabě Karel miluje ji jako dítě a sleduje jak otrok nožek její stopy – nu ovšem, pokud v dluzích sám se neutopí! Ó, svůdna je ve vlašské krásy rozkvětu! já nedávno jí viděl v novém baletu, v němž tanec závitkový v světel odlesku tak božsky tančila, že bouře potlesku ji vítala na sceně otevřené, kam pršely jen květy drahocenné. Dlel hrabě Karel v loži, zsinalý, jsa žárliv na applausu přívaly, jež hnaly se jak bouře vášně hřmící k té ženě krásné, tělem vítězící. – My víme však, jak končívá to drama: Ta lidská Venuše, ta božská žena, jej vyssaje a potom unavena, po změně toužíc, odletí mu sama v jiného muže náruč dávno rozpjatou... A hraběti los smutný bude odplatou, až zví, že obdařen byl směšnou úlohou: že ve frašce hrál s citem roli ubohou: kdes v hotelu si hlavu šílenou prožene kulí dobře mířenou. 66 A svůdná kráska? – Bude dále plnit dům, smrť hraběte si přičte ke svým triumfům!“ Po slovech těch se pohnul větru hebký dech a elegií táhlou zalkal ve stromech, a sosen koruny tak vážně kývaly, jich šepty tajemné v řeč dumnou splývaly, jež přehlušila mužův hovor, žert a smích, tím proudem šumotu ve zvucích vlnivých. A Eva třásla se, povstavši zděšeně, jak štíhlé břízy kmen ve větru jeseně, do duše vnikal jí zostřelý bolu hrot, jak by kdos v srdce každou chvilku jehlu vbod; šla churavě a chvějně strání k údolu, jejž protínala cesta s řadou topolů... Ó, bylo klidno tam!... U zámku v sadu, na temném jezírku, v javorů chladu, dvě hrdé labutě si pluly zvolna, tiše jak bílé, dívčí sny, jež plynou v stínů říše; před vjezdem do zámku v záhonech růže plály, a vodotrysky dva svou šumnou píseň hrály....hrály... Teď Eva s bázní probuzenou zřela všecko: ten park, jímž běhávala jako bledé děcko, ten rybník hluboký, a plný leknínu, tak tiše dřímající stromů ve stínu, ten zámeček, tak vlídný, slunně usměvavý, před jehož terrasou se vinul potok lkavý; posléze na kapli se oči zahleděly, kde kosti praotců ve kryptách práchnivěly... To vše teď ztratí! Půjde v nové žití! I cítila, že vstříc jí plá dech cizí, a vidělaviděla, jak všechno kol se řítí, jak půda mládí pod nohou jí mizí. 67 Den dražby blíží se... Žid poněmčilý,poněmčilý zakoupí statek jich ten starobylý, tu půdu, v níž jejího rodu kořeny tak ode dávna pevně byly vsazeny... Teď dlužno s bohem dát všem minulosti dnům i budoucnosti nadějím a tichým snům! Tak přejdou dny, přelétnou kvapná léta, až jednou po zámečku bude veta, chod strojů bude pronikat tu vzduchem, továrny komín bude k nebi chrlit dým, ten údol bude hemžiti se ruchem, pokřikem dozorcův a kvapem mravenčím; dělníků českých ochuzená kolonie se bude dřít pod cizích pánů povelem, do srdce dětí jich pak cizí škola vlije jed odrodilství, jenž jim bude údělem; pán továrny, ten bohatnouti bude denně, a jeho rodina mu zkvete utěšeně. Rod Evy zatím zmizí v proudech valných, ve vlnách žití špinavých a kalných... 68
JARNÍ EPIŠTOLA.
„Bože, snad juž není jaro tady?“ vzdych’ jsem v šeru vlhké uličky, vida děvče, skřehlé chladnem, hlady, nabízeti chodcům kytičky. Jaro v městě! Nic než záchvěv záře jako kmitný záblesk zrcadla, tak i šlehne slunce do žaláře, v němž líc vězně přítmím uvadla. Chtěl bych zříti jasu celé moře rozlévat se v dálných prostorách, chtěl bych zřít’, jak snědý oráč oře, vdýchat duši jara na horách! Chtěl bych zřít, jak mlha mrazně šedá v údolu se z jitra rozptýlí, jak se skřivan k nebi s písní zvedá, chví se výš’výš’, až zmizí za chvíli. Chtěl bych venku zřít’ dům nízký, bílý, ten dům mládí svého, při němž sad... teď snad špačci juž se navrátili, jak bych rád je slyšel štěbetat! Tam bych střásl spleenu chorou tíhu, nervósu a neklid divných dum, jež by stačily na celou knihu našim dekadentním básníkům. 69
DOSTAVENÍČKO.
Přijď, Muso, ke mně tiše, tiše, v tu zaprášenou kancelář, dej mi zas píti ze snů číše, mně líbej žhavě bledou tvář. Přijď, Muso, ke mně zlehka, zchytra, – neb ostražitý chef je můj – do sprahlé pouště mého nitra zas jaro vonné rozčaruj! Již v mládí, ve školácké škamně, já miloval tvých vděků sbor, a pro tu lásku žárlil na mě pedantským hněvem profesor. Přijď, Muso, zas... Chci opět krásti polibků tvojich úlevu a douškem lokat zas ty slasti jak v prvním, tajném rendez-vous. 70
STARÝ SNÍLEK.
Pod žhavou lampou hučivého plynu, jež sálá žárem července v mou leb, u stolku svého chřadnu, blednu, hynu v té kanceláři, jež mi dává chléb. Však denně probudí se ve mně tiše ten snílek, ve škole jenž spřádal hry a prchal v pohádkově luzné říše vždy při hodině suché algebry. Nad aktů vážných zaprášenou směsí snů víla známý kraj mi čaruje, zřím údol šťavnatý a staré lesy a bílý dům se z mlh mi zjevuje. A z toulky volné unaven jdu domů – juž rosa chladná padla do strání, vran hejna slétají na špičky stromů, od vísky dálné pláče klekání. Po stezce úzké za svým stádem skotu hoch loudá se tak nedbale... je bos... teď hvízdá, napodobě kosa notu, jak pravý ptačích tónů virtuos. 71
MLADÁ MATKA.
Můj,Můj bože, co dnes zakusila křiku, co vřískotu a pláče, stenu, vzlyku, než uložit ho mohla v postýlku! Ten malý diblík v peřince své drobné den celý rozmary měl divně zlobné a matce nepřál klid ni na chvilku. Teď šotek zdřím’... snad andělíčků roje ho v nebe lákají a ve hry svoje, neb šeptají mu báji večera... A matka v staromodní sedla křeslo, jí chvění lahodné se v duši sneslo při vůni snů nad knihou Zeyera. Jak těšila se na tu chvíli čtení, v mír oasy po klopot poušti denní, až Umění květ duše porosí! (V taj knihy ponoří se celou duší a nic, ach, nic ji ze snů nevyrušínevyruší, tu lilji nálady v ní nezkosí...) Ten klid!... Však sotva přečtla první stránkustránku, cos’ duše dotklo se jí jak dech vánku, jenž večer vlnívá se v obilí – a každou chvilku k lůžku spěchá tiše i v bázni, zda to děcko ještě dýše, jak anděl k andílku se nachýlí. 72
VEČERNÍ MODLITBA.
To klášter byl... teď místo tučných mnichů zřít po chodbách jen žlutě choré líce, a v refektáři, místo hodů, smíchu, jen útrapa lká s loží nemocnice. Ó, divnou společnosť sved osud spolu, tož mrzáků jen kaleidoskop pestrý: jsou všichni mučenníky děsných bolů a žijí tu jak v řádě bratři, sestry. Z nich mnozí ve svých útrap tíži stálé kříž utrpení nesou klidně, tiše, v nich vzplanou též jiskřičky jasu malé: čas úlevu jim pít dal ze své číše. Za letních večerů, kdy květů dechy vzduch ambrou plní, pár těch ubožáků si sedá na zahradě, pod ořechy, mír oddanosti bolně tkví jim v zraku. A v ticho večera, tak dumné, slavné, dědoušek mrzák tóny z flétny loudí, nad stromů klenbu písně starodávné jak prosba modlitby výš k nebi proudí. Z těch tónů vane elegie tklivá, cos jako sten a povzdech umírání – – – a hlava mnohá kamsi v dál se dívá, neb steskuplně ke hrudi se sklání. 73 A nad mrzáky letní nebe září, ach, smírně tak hvězd světly jiskřivými; cos nebem plá jak úsměv v boží tváři, jak by se radoval Bůh s nešťastnými. 74
MÍR DOMOVA.
[75]
Z MÉHO ŽIVOTA.
Den dlouhý uvězněn jsem v kanceláři, den co den slouchám jen pláč bídy v únavě, před stolem mým se dělník s pánem sváří o žold svých rukou zmozolených krvavě. Den celý prožiju jen v hořké muce své naděje tak záhy vida pohřbené, den ke dni nařizuji exekuce, vyslýchám dělníky při práci raněné... Ó, jak ten den se táhne poutí dlouhou! Mně zdá se, že čas někde uvíz’ na cestě, já, snílek, hynu, zmírám sladkou touhou po svojí Múse, po své mladé nevěstě. Nuž večer tu! – Já v něžném pokojíku u dívky své se v knihu veršů ponořím, po chuti polibky si kradu s rtíků, snů zlatou duhu klenu nad tím žitím svým. Po trudném dni své nervy jemně tiším, ten záblesk štěstí maje v blahou náhradu, a když jdu na lože, tu v srdci slyším jen hudbu lásky plnou klidu, souladu. [77]
PAUSA.
Mám rád tu snivě sladkou hudbu míru, jež pod suchými prstíky tak libě zní, smím sedět s tebou u klavíru za dumné doby večerní. Rád vídám tvoje ruce letmo čilé, kdy rozčarujou zpěvný ohlas ve strunách, pláč hudby šepotavě milé jak dech by sborem zvonků táh’. A mívám rád ty pausy z nenadání, kdy chvíli stane hemžících se tónů let, kdy k líci hebkému se sklání můj chtivý, žíznivý vždy ret... Mé drahé dítě, holubice míru, já nechci rouhati se tvému umění, – leč jen ty pausy v tónů víru má duše nejlíp ocení! 78
KVĚTINY.
Z papírků pestrých tvoje ručky urobily tak jemných květů fantasticky vábnou směs, jak pod kouzelným proutkem laškující víly pod tvými prstíky se růže vytvořily, mák, jiřiny a zlatý déšť... Ó, jaký ples! Tak sepjal se květ ke květu, list roste k sněti a luzná kytice hned byla hotova; já zřel tvou bytosť tvůrčí rozkoší se chvěti a přitulil jsem tebe tiše do objetí, však tajnou radosť svou jsem nevdech ve slova. Hned jemnou výčitkou tvá ústka šveholila: „Já květy zrobila;... a ty se nedivíš?“... – Ó, nedivím, já zvyk’ juž čáru tvého díla, vždyť ty’s v mé sprahlé duši dávno vykouzlila s písněmi jaro celé, nejen květů říš! 79
OUVERTURA.
Jak ptáci dva, když sobě hnízdo staví, směs lístků, pírek, stébel snášejí i mech, tak já teď s tebou, šotku štěbetavý, juž sbírám tretek pestrých poklad pravý, o hnízda výzdobě sním, v lásky snech. Co něhy do všeho duch lásky vloží! Ó, jaký ples a radosť, dychtivosť a shon! Roj cetek, čínských figurek se množí, zde plá i kmitá okras drobné zboží, tu prádla sníh, tam krajky do záclon. Tak v drama žití chystáme se spolu... O lásce bez neshod a sváru, bolu, ty, dívko, blouzníš cudně, čistě, nevinně, v bouř černou jdeš, nad čílkem gloriolu, a ke mně tulíš se tak dětinně. 80
SVATEBNÍ CESTA.
Jak ptáče tažné ty chceš se mnou k jihu, kde kvetou oranže na jezer pobřeží, kde krásy pramen léčí duše tíhu, kde příroda v boj nový ducha osvěží? A blouzníš, děvče mé, že půjdem spolu kams’ do Švýcar, kde bouřně šumí vodopád, pod majestátem Alp že v milém dolu já stokrát vřeleji tě budu míti rád? A nad románem sníváš roztouženě, že na čas okusíme život vířivý tam v městě přepychu, na dálné Seině, jenž vře jak šampaňského pohár pěnivý?... Ach, nikoliv!... Mně stačí koutek země, na jihu Čech, tam mezi lesy, horami: nad rovem matky mé se přitul ke mně a vyschlý rov ten skrop též svými slzami! 81
PRVNÍ DEN.
To nebylo nejblažší okamžení, kdy přijel jsem k vám s bílou kyticí, tvé oči slzely tak v rozechvění, byt hemžil se jen hostů směsicísměsicí. To nebyla ta nejšťastnější chvíle, kdy kněz nám žehnal bručným hlasem svým, a připomínal žití svaté cíle, – nás chrám jen mrazil dechem ledovým. To nebyl pocit blaha tichý, vřelý, kdy usedli jsme k vonné hostině, tam zraky zvědavě tak na nás zřely, pod vtipy rděla jsi se nevinně. Slasť cítil jsem, kdy prch’ jsem z lidstva hluku, prch’ toastům a v temném kočáře, na cestě domů, tisk’ tvou drobnou ruku a nedočkavě líbal na tváře... 82
SVATEBNÍ KYTICE.
Bože, jak ta chvíle blaha letí jako motýl s květnatého stvolu! S ženkou já, dvě bledé, snivé děti, dva dny celé jsme juž spolu. Jak ta svatební noc byla krátká, žel, juž nevrátí se nikdy více! Kam jen prchla políbení sladká na tvá ňadra, na tvé líce? V říši snů kams’ letí lásky chvíle, letí, letí... bojím se to říci... nehleď na ty kamelie bílé, které vadnou ve kytici! 83
NÁVRAT DOMŮ.
I.
Ó, šeré dumy dnů teď v listopadu! Po práci úřední, tak v duši mdlý, jdu v teskném zladění vždy kolem sadu, jenž rosou podzimu je provlhlý. Mlh divný oddech sychravě tak věje! Rtem chladným vítr líbá do líce a šedě kalný nádech beznaděje je prostřen nad ponuré ulice. Kol chrámu jdu... Žal smutku zevnitř vane! A denně requiem tam v pláči zní a denně tváře vídám zadumané a denně průvody zřím pohřební. O štěstí své mám strach a rychlím kroky... Na krb svůj těším se, na ženy hlas, na veršův oblíbených jarní sloky, na ruky teplý stisk a v očích jas. 84 II.
Ó, návrat z toulek večer v listopadu, to duší sdružení při mlhy chladu, kdy v ulic temnu luceren plá třpyt! Při mrazu větrném, jenž ve tvář zebe, blíž k svému boku, ženko, tisknu tebe a spěchám s touhou ve svůj vonný byt. Tam v zátiší jsem blažen jako děcko, co hněte mne, já zapomínám všecko, v pohádku štěstí zaklet bloudím v snách; své chladné ruce o tvá ňadra hřeji, ty žvatláš mazlivě a já se směji, když kukačka se ozve v hodinách... A časem, když to v krbu divně hučí a vítr za okny tak teskně skučí, se chvějem, odloučeni od lidí – duch kohosi, jenž dávno v zemi hnije, že před okny lká teskné elegie a teplo štěstí že nám závidí. 85
PÍSEŇ V BOUŘI.
„Ach, napiš pro mne píseň, byť jen krátkou, slok vázu naplň lásky hudbou sladkou, ta hudba v duši jemně bude hřát... Ty mlčíš?... Tvoje srdce chladne, v něm růže lásky naší vadne, tak jako dřív ty nemáš mne víc rád...“ Dvě drobné ručky dětinně mne prosí, v zrak náhle tryskne vláha slzné rosy, však marně: píseň moje zmizela, kol Bída žluté ruce spíná, jen pláč se v moje srdce vtíná a chmury stesk mi used’ do čela. Boj o chléb kol mne denně hřmí a víří, jak bouře vln ten boj se dále šíří, slyš, rozkacených proudů šumění! Z mé duše v děsných živlů vřavě, jak s ostrůvku, jenž rván je dravě, ulétli zpěvní ptáci splašeni. 86
AKVARELLY.
Za chvílí těch, kdy toužím spleenu bolem, bych vůkol sebe kouzlo dálných krajů zřel, na rudé stěně, nad mým psacím stolem, plá jasem barev sbírka drobných akvarel. Jak úsměv zářivý v šer dnů mých marný směs obrázků těch já mám chorobně tak rád, toť mojí pracovny je přelud čárný, ty svěží krajinky, ten alpský vodopád! Hle, cesta lučin kobercem se vine s tím štíhlým špalírem svých strážců – topolů! Ó, ruiny a lesy šumně stinné! Ó, snivá lahodo těch horských údolů! Já, vězeň bledý prašné kanceláře, jenž pouto otroctví setřásti nedoved’, v ty cizí kraje, plny modré záře, jak rekonvalescent, ach, dumný nořím hled... Dřív, vzorem Byrona se žárným vznětem, všech krajů ždál jsem ssáti půvab čarovný – teď v jařmo ukován jsem živ snů světem ve čtyrech stěnách klidné svojí pracovny, živ lásce ženy své a tiché práci jsem vděčen, že se odlesk blaha ke mně schvěl, ze spleenu zléčen, v skromné resignaci zrak stápím v kouzlo jemné starých akvarel. 87
ODMĚNA.
Já sníval kdys, že potlesk davů v bouřném hřmění mé duši lačné skytne krmě každodenní, po slávě prahna jako piják po vínu já dostoupit ždál témě na Parnasu, já k sobě přivinout chtěl věčnou krásu, na čelo přitknout čerstvou snítku vavřínu... Ó, bláhovosť!... v té době špíny, spekulace co značí snílka hlas a veršů jemná práce? Pro písně vzešly doby málo hostinné a pro to, co v mých písních čistě znělo, za našich dnův, ach, sotva kdos mé čelo tím laurem bídně v ceně skleslým ovine. A pěji přec... Na místo tlesku, chvály hřmění, pták štěstí v hnízdě mém svou zpívá píseň denní, po práci v podvečer je klidno v bytě mém: tam celou Prahu z okna vidím krásně a červánků měnivě zlaté třásně mně gloriolou tkví na čele znaveném. 88
NEDOKONČENÁ POLEMIKA.
Ký’s žurnál, poetům jenž rád rve vlasy, – on zve to: v souboji se čestně bít – jenž na proroka pravdy u nás hrá si, svým blátem poskvrnil můj bílý štít. Teď čtu ty řádky... Na mou česť a jméno kdos neznámý tam chrlí pohanu, mé srdce střel těch jedem poraněno mi šeptá: Sedni, napiš obranu! Juž sedám k stolu, péro chápu hbitě – v tom do dveří zřím vcházet ženu svou, ta ke mně nese smějící se dítě, jež výská si a chřestí rolničkou! 89
MÍR DOMOVA.
V ten truchlý čas, kdy vítr listí dere i kvílí jako šelma v doupěti, kdy halí Prahu pára mlhy šeré, – rád spřádám v duši upomínky steré při písních ženy mému dítěti. Já okřívám své ženy cudným zjevem, jež láskou plá jak hvězda zářící, rád zřím, jak uspává své poupě zpěvem neb v žertů skotačivé směsici chce úsměv vykouzlit mu na líci. Mně blaho tak... Ať vanou větry chladné, ať spadnou suché listy nadějí, ať přítel plvá na mne sliny zrádné, ať záští oheň na mou hlavu padne – já před ničím se hrůzou nechvěji. Mír domova mé skráně jemně chladí, svým vějířem mne Láska ovívá... Teď, když mne uštkne svět a přítel zradí, vše polibkem mi žena vynahradí a děcko, jež se na mne usmívá! 90
DCEŘI DO PAMÁTNÍKU.
Když zřím, jak moje dcerka zlatovlasá jak šotek pokojem se batolí, svou pannu tiskne v náruč, výská, jásá i pár slov podivných zas šveholí, když zřím, jak toužně cupe k mému stolu, pak stane, nesměle se usmívá i v touze, kdy si počnem hráti spolu, svým zrakem laškovně mne vyzývá, tu často hlavu skloním v zadumánízadumání, jak chtěl bych vyzpytat ten žití běh, jak věštec čísti ve snů přemítání a zvědět, co jí psáno v osudech... Ó, marně sním, co snuješ, chmurný Bože, pro děcko, jež se u mne batolí... snad bude léhat v režné, mrazné lože, snad bída její ručky zmozolí, snad někdy Hlad si ke stolu jí sedne, snad kalich trpký do dna bude pít, snad zraků čistý azur mdlobou zbledne, a já juž v hrobě vlhkém budu hnít. Jen jedno, dcero, pro tebe mám přání, ať jakkoliv juž Osud vyřkne soud: zroď syna pro vlasť, chorou ve strádání, jenž zlomí aspoň jedno z její pout! 91
MLÁDÍ.
Jsem dosud mlád?... Ó, vráska není vryta v mé čelo ani jediná, můj rozum zdráv, má paměť svěže hbita, v let křídla duše rozpíná. „Jsi dosud mlád?“ tak našeptává ve mně kýs tlumený a divný hlas, jak příšera se blíží tiše ke mně, jak ozvěna se ozve zas. Jsem dosud mlád!... Zor můj je jasně čistý, v něm plane hvězda Ideál, dál k cíli kráčí pevně krok můj jistý, byť vítr ostrý vstříc mi vál. „Jsi dosud mlád?“ Zřím v bázni do zrcadla, tvář mou tam jeví plochy jas... A znovu zřím, že tvář má nepovadla, že jíním neprokvet’ můj vlas... Kde mládí mé?... Tak smutně ptám se znova, kdy doma sedám ke stolu, kdy náladu chci líčit barvou slova a city v rýmů šveholu. Mých dvacet let!... To verše létly hravě, jak lehké víly tančily, jak motýli se mihly v šťastné hlavěhlavě, jak rolniček sbor zvonily. 92 Ó, dvacet let... To Musa přišla denně do jizby chudé pod střechou, já hlavu klad’ jí v ňadra roztouženě, dech její byl mi útěchou. Teď Mefisto se přes rámě mi dívá, zrak vbodá v mojich veršů spád, když před ním uniká má Musa snivá, jej slyš se smát: „Juž nejsi mlád!“ 93
NÁLADA.
Když sletí motýl s modré vůní říše a na tvé dlanídlani rozloží svých křídel třpyt, jen stlum dech ňader svých a seď tak tiše a střez se hnutím jediným jej zaplašit! Ssaj parfum opojný z těch zlatých křídel, buď na vše hluch, čím tebe volá k žití svět, on poslem písně jest od dálných zřídel, při šumu života jenž musí odletět. Slasť tvůrčí lásky spitým tělem chvěje, ta vůně nálady se vlévá do všech žil... Ten žal z mé duše nikdy nevyvěje, že tolik motýlů mi život zaplašil! 94 OBSAH.
[95] Strana Afrodite5
Ozvěny bouří. Naše vzkříšení13 Pod český prapor14 Královskému hradu15 Česká litanie16 Tři sloky17 Vidění18 V boji stran19 Zbraně barbarů20 Příští generace22 Všednosť23 Modernímu trpiteli24 První stráž25 Protest27 Dělníku29 Řím30 Básník na popravišti32 Nad hrobem umělce34 Nad knihou veršů Alfréda de Musset35 Na sklonu století36 Veselá ballada o dobrém spaní38 Odpověď příteli – poetovi40 Úspěch večera42 Sonet časový o kritice43 Sochaři, jenž modeloval Madonnu pro vesnický kostel44
[97] Strana Dvě sloky o přátelství45 Chmurný večer46 Motiv hřbitovní47
Sepjaté sny. Sen o slávě51 Poslední potomek55 Úpadek rodu56 Jarní epištola69 Dostaveníčko70 Starý snílek71 Mladá matka72 Večerní modlitba73
Mír domova. Z mého života77 Pausa78 Květiny79 Ouvertura80 Svatební cesta81 První den82 Svatební kytice83 Návrat domů84 Píseň v bouři86 Akvarelly87 Odměna88 Nedokončená polemika89 Mír domova90 Dceři do památníku91 Mládí92 Nálada94
E: av; 2004 98
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Wiesner, Alois
(Bursík & Kohout. Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 98