ÚPADEK RODU.
I.
Dech června zlatý chvěje se v tom v údolu,
jímž silnice se vine s řadou topolů:
po jedné straně pryskyřnaté lesy
se táhnou daleko až v šero modravé,
na svahu mírném, ve šťavnaté směsi,
zřít lány obilí, luk pruhy žlutavé.
A prostřed doliny – v trav hebkém klínu –
při pěnivém a skotačivém potoku,
se bělá zámeček ve stromu stínu
jak idylla ve graciesním rokoku.
Před zámku průčelím dlí na terrase
dvě dívky teď. – Ta jedna, v temné vlasy
květ růže čajové jež zatknula si,
má oči velké, hluboké a snivé,
i připomíná ve své cudné kráse
obrazy mistra Maxe zádumčivé;
ta druhá, plna veselosti živé,
jak vlasťovička z jara štěbetá,
jí chvilka mlčení hned zdá se dlouhou,
zrak její srší jen tou žhavou touhou
„pít z číše žití“ – jak dí poeta;
[56]
o dálných lázních blouzní nedočkavě,
jí Ostende a moře šumí v hlavě,
na pestrý život tam se těší jako dítě
a tajně chystá již své koketnosti sítě,
jež rozhodí v tom hlučném světa víru,
k závisti sokyň, v davu kavalírů.
Tak čilá Irma. Ale vážná Eva praví:
„Mě život zde, v zámečku našem také baví,
já ráda s knihou v ruce vyjdu k lesu,
tam sednu na lavičku v květném vřesu,
a ráda zřím sem do našeho kraje,
jak obilí se v poli vlní, zraje,
mně dostačí ta naše česká příroda,
ten zvonku modrý květ, ta bílá jahoda.
A ještě blíž by přilnul k hroudě té můj cit,
kdyby zde hospodařil správce náš – ne Žid...
ne pachtýř Žid, jenž z nás se obohatí...
Což nevidíš, jak statek se nám tratí?...“
Ji Irma přerušila smíchem zvonivým:
„Ach, prosím tě – mně ušetři teďteď, strachem svým
ty vidíš všechno černě; shoď těch strastí tíž,
sic na konec mi celou radosť pokazíš!
Nu, chceš-li, zůstaň si v tom našem hnízdě sama, –
leč já chci žít – do mořských lázní jedu s mama...“
V tom na terrase matčin hlas se ozval vlídně:
„Slyšíte? – Od Karlouše přišlo psaní z Vídně“Vídně,“
a rukou třesoucí a v láskyplném chvatu
vyňala paní dopis z kapsy černých šatů,
jej znovu přelétla svým zrakem nadšeněnadšeně,
jak dítě své by zřela v každé písmeně.
„Když peněz potřebí, tu, šelma, umí psát!“,psát!“
zas paní stará děla: „nechť si! ať jen užívá!
57
Je u dragonů poručíkem a je mlád,
rád sobě popije a s druhy zazpívá;
však nemám strachu; zmoudří také časem
a krev mu schladne s prvým šedým vlasem.
Já mladou dovedla být též... Co zlatých chvil
v mé duši dosud teplem jara hřeje!
Já rozpustilá byla též... v krvi mých žil,
ó, krůpěj krve pařížské se chvěje!
Tož Karel, Irma povahu svou dědí po mně,
leč Eva po otci je trochu zádumčivá, –
ach, záhy zemřel nám – zábav se straní skromně,
spíš k hospodářství dohlédne a k prácem v domě,
má citu přebytek a ráda čte i zpívá.“
Po chvilce hraběnka směr jiný řeči dala,
na ten a onen neduh zas si stěžovala
a povzdychla: „Já bych tu zašla v nudě, hoři,
tak žiju sama, zábavy tu není,
a mému tělu třeba osvěžení...
Ó, děti, nevíte, jak toužím k moři – k moři!“
Tu Irmě úsměv slasti zachvěl krásným rtem,
jak děcko, když zří hračkuhračku, zatleskala v dlaně;
jen Eva smutných očí vlhkým pohledem
do lánů polí dívala se zadumaně.
58
II.
To jitro! teplou vůní z lesa hřálo,
rosnými démanty a zlatem plálo
a znělo harmonií záře barev, snů,
jež k nebi stoupala se zpěvem skřivanů.
Na lavičku, jež lesa na pokraji
do houštin lískových se skrytě tají,
usedla Eva...
Klid!... Jen bzukot včely
se ozval tu a cvrčka cvrlíkání...
Ve struny duše, jež se rozechvěly,
vzpomínky víla sáhla hebkou dlaní,
z nich jako mládí mizícího ozvěna
se rozvučela píseň lásky tlumená...
Před pěti roky doktor Hlavsa v zámku dlel,
mladého Karla společník a učitel;
přátelství Evy hnedle sobě dobyl:
bylť krásný muž, jenž každý salon zdobil,
v čas rázný byl i snivý jako dívčí sen,
Napoleonu tváří svojí podoben
z těch dob, kdy ještě v slávě nestučněl;
ctil umění a jemné mravy měl,
[59]
byl muže světa dokonalým vzorem,
a hraběnka jej zbožňovala skorem.
Teď vzpomínala Eva na ty chvíle
tam v knihovně, kde v rozhovoru prostém
se sblížily jich duše ušlechtilé
a spjaly se přátelství zlatým mostem.
On vdechl její duši lásky cit
pro českou řeč a chudý, selský lid,
jí vylíčil ten smutný české slávy západ
i nesmělé zas procitnutí z hrobu,
a Eva s čistým srdcem počala vše chápat
zříc bez předsudku v novou naši dobu;
on v šero mladé duše sluncem svítil,
a jeho zrak se žárem hněvu vznítil,
když vzpoměl naší šlechty odrodilé,
snah zpátečnických v řády dávno shnilé;
i poukázal rád na země jiné,
kde šlechta půdu rodnou s vášní miluje
své otvírajíc síně pohostinné
všem umělcům, o jejichž práci horuje...
V zámecké knihovně, tam v koutku skrytém,
ve spoustě traktátův a starých práva knih,
kde knižní hmyz se mihal v běhu hbitém,
kdys našel Hlavsa svitek listů zažloutlých.
Ty listy Hlavsa k sobě vzal, nad nimi snil
v své jizbě večer při čaji za teskných chvil,
kdy vítr podzimní do oken vál, déšť bil,
až konečně těch črtův obsah rozluštil!
V Rudolfa věku listy byly psány
Eviným předkem z dálné ciziny,
co pozdravy z cest byly posílány
do vlasti české v kroužek rodiny;
pán z Vranova své popsal příhody,
jak putoval přes Vlachy v zemi svatou,
60
vylíčil cizí mravy, národy,
svých drahých vzpomínaje s duší vzňatou.
Když Hlavsa Evě poprve ty listy čet,
tu nadšením a radostí se chvěl mu ret;
do dávných dob zalétla Eva tichým snem,
jsouc hnuta mocně listův evangeliem,
zalétla duší v ony časy dávné,
kdy naším královstvím dech jihu teple vál,
kdy v Praze, uměním a vědou slavné,
věk zlatý stvořil Rudolf druhý, český král.
A Hlavsa vyprávěl, pán z Vranova jak žil,
na dvoře Rudolfa jak ctěn a vážen byl,
muž učený, pln lásky k Čechům vroucí,
jenž v paměti žít bude nehynoucí.
Do duše Evy padlo slov těch sémě
a v lásku k vlasti vyklíčilo jemně;
ta něžná květina rozvila lupeny,
a v srdce vpustila své hebké kořeny;
tak Eva v celé bytosti se obrodila,
v kulturu naši vnořila se srdcem vřelým,
čtla české básníky a roztouženě snila
kdys české šlechtičny se státi vzorem skvělým....skvělým...
Byl Hlavsa povolán, by Karla ved
po slibné cestě práv a státních věd,
by hrabě mladý, jak už chvalným zvykem,
ku blahu lidstva stal se politikem,
svobody bludičkou jenž lidstvo těší
a sociální problem vzletně řeší.
Leč mladý pán, pln rozmarův a svévole,
měl nechuť ke knihám....knihám... Rád vyjel do pole,
a víc než o ústavu, o zákony –
o hezké dívky staral se a hony,
nezvyklý kázni, divoch nezkrocený,
61
jenž miluje své psy a koně, ženy;
byl srdce dobrého, však příliš rozmazlen
svou matinkou a všemi učiteli,
již hýčkali se s ním a lichotili jen,
tož z radosti, že tučné místo měli.
Že činnosť Hlavsy nenašla prsť úrodnou
v Karlově duši, čtenářové uhodnou.
Tož v Evě našel Hlavsa žačku vřelou,
ta oddala se jemu s duší celou;
jak byl by otcem jí, tak jeho ctila,
myšlénky jeho, tužby pochopila,
ke slovům jeho lpěla zbožně, ve snění
o lásce klíčící nemajíc tušení.
Ve staré jizbě, kde síť pavouk spřádá
do šerých koutů zasmušilých stěn,
kde pochmurně zří předků vážných řada,
kde jenom minulosti vane sen,
tam jednou v jeseni – byl truchlý den,
se stromů listí vítr v parku střásal –
tam v onen den jí Hlavsa vážně hlásal
jejího rodu historii slavnou,
jí líčil vzletně dobu květu dávnou,
i časy úpadku a poněmčení.
Ach, jak mu naslouchala v rozechvění!
O každém slově Hlavsy vděčně snila,
i láskou k rodu, zemi,zemi její cit se vzňal,
své poslání a význam pochopila,
jí v duši prosvit’ velký, čistý ideal.
Tak asi po dvou letech této idylly,
kdy mysli jich se v něžný soulad spojily,
62
děl Hlavsa k Evě: „Komteso, teď přišel den,
kdy vstoupím v život zpět, zde snil jsem krásný sen,
a z paměti mé nikdy nevymizí
vzpomínka na vás, vaše srdce ryzí...
leč, musím pryč!.........pryč!... Vy jistě netušíte,
že v srdci mém jak zakotvena tkvíte,
mně život z duše nevyrve váš obraz sladký,
ať vpluje kamkoli člun mého žití vratký.
S úkolem žití svého bych se tady minul,
a proto jdu, ač těžké pro mne loučení;
jdu zápasit, bych zvítězil neb zhynul;
můj život jest jen v proudů nových víření,
v zápasu myšlének, v názorů kypění;
jdu pérem bojovat za volnosť lidu,
za řeč a právo, za ta stará hesla,
jež k vítězství se posud nepovznesla, –
a v boje rozruchu já dojdu klidu
a smíření......smíření...
Vy též svou cestou jděte, jež vám souzena,
a buďte vždy tak obětava, nadšena,
jak nyní jste, a vstupte s hrdým čelem
jen ve svůj svět a buďte hlasatelem
všech našich myšlének v té společnosti
své. – Vlasti své tak prospějete dosti!“...
Pak vzešel nocí řad, kdy Eva bděla
na loži svém a horečkou se chvěla,
a přišly dny, kdy v šerém lesa ústraní
kdes sedala svou hlavu kladouc do dlaní.
Ó, dumné sny, kdy s retů její zmizel smích,
a v zraku hořel temně žár slz palčivých....palčivých...
A jednou z jitra odjel Hlavsa k stanici
ve staré ekipáži, po té silnici,
63
jež vine se jak šedý had v luk směsi.
Jel Karel s ním, však neměl k řeči síly,
když zřel, jak Hlavsa nazpět každou chvíli
hled vysílal, než zámek zmizel v lesy.
64
III.
Po chvíli snění Eva začla číst
ten román kouzelný, jenž hraje hudbou dum, –
ach, Plojhara!....Plojhara!... Leč sotva přečtla list,
ji vzrušil kroků zvuk a živé řeči šum;
šli cestou lesní, skrytou v husté křoví,
dva muži; poblíž Evy náhle stanuli
a Evy nevidouce dále slovy
niť rozhovoru bez ostychu vinuli.
„Mám zajištěno všecko hypothekou“hypothekou,“
děl prvý hlas; „je nedaleko den,
kdy naši páni panský oděv svlekou,
až jejich statek přijde na buben!
Pro pana lieutenanta si přišla včera
hraběnka stará hezkou sumu vydlužit;
já zprvu výmluva byl tisícerá,
však na konec....“konec...“
Dál mluvil ještě Žid
a Evě studem krev se k srdci vehnala,
když po hlase pachtýře statku poznala;
týž děl: „Mně k smíchu je ta jejich nádhera!
ti sloužící! ten krásný park a hrdý dům!
Jak v tento les, jejž brzo podtne sekera
a jehož kmeny prodají se dřevařům,
[65]
tak v jejich rodinu, tu rozmařilou,
života ostří zatne se vší silou
a koruna jich hraběcí jak podťata
s těch portálův a mříží klesne do bláta.“
A drzý smích se hlučně ozval lesem,
zatím co Eva naslouchala s děsem,
jak hovořil hlas druhý, jenž jí nebyl známznám:
„To víte, kolego? Toť přece psal jsem vám,
jak od Opery první tanečnice,tanečnice
z hraběte ssaje retem pijavice,
a hrabě Karel miluje ji jako dítě
a sleduje jak otrok nožek její stopy –
nu ovšem, pokud v dluzích sám se neutopí!
Ó, svůdna je ve vlašské krásy rozkvětu!
já nedávno jí viděl v novém baletu,
v němž tanec závitkový v světel odlesku
tak božsky tančila, že bouře potlesku
ji vítala na sceně otevřené,
kam pršely jen květy drahocenné.
Dlel hrabě Karel v loži, zsinalý,
jsa žárliv na applausu přívaly,
jež hnaly se jak bouře vášně hřmící
k té ženě krásné, tělem vítězící. –
My víme však, jak končívá to drama:
Ta lidská Venuše, ta božská žena,
jej vyssaje a potom unavena,
po změně toužíc, odletí mu sama
v jiného muže náruč dávno rozpjatou...
A hraběti los smutný bude odplatou,
až zví, že obdařen byl směšnou úlohou:
že ve frašce hrál s citem roli ubohou:
kdes v hotelu si hlavu šílenou
prožene kulí dobře mířenou.
66
A svůdná kráska? – Bude dále plnit dům,
smrť hraběte si přičte ke svým triumfům!“
Po slovech těch se pohnul větru hebký dech
a elegií táhlou zalkal ve stromech,
a sosen koruny tak vážně kývaly,
jich šepty tajemné v řeč dumnou splývaly,
jež přehlušila mužův hovor, žert a smích,
tím proudem šumotu ve zvucích vlnivých.
A Eva třásla se, povstavši zděšeně,
jak štíhlé břízy kmen ve větru jeseně,
do duše vnikal jí zostřelý bolu hrot,
jak by kdos v srdce každou chvilku jehlu vbod;
šla churavě a chvějně strání k údolu,
jejž protínala cesta s řadou topolů...
Ó, bylo klidno tam!... U zámku v sadu,
na temném jezírku, v javorů chladu,
dvě hrdé labutě si pluly zvolna, tiše
jak bílé, dívčí sny, jež plynou v stínů říše;
před vjezdem do zámku v záhonech růže plály,
a vodotrysky dva svou šumnou píseň hrály....hrály...
Teď Eva s bázní probuzenou zřela všecko:
ten park, jímž běhávala jako bledé děcko,
ten rybník hluboký, a plný leknínu,
tak tiše dřímající stromů ve stínu,
ten zámeček, tak vlídný, slunně usměvavý,
před jehož terrasou se vinul potok lkavý;
posléze na kapli se oči zahleděly,
kde kosti praotců ve kryptách práchnivěly...
To vše teď ztratí! Půjde v nové žití!
I cítila, že vstříc jí plá dech cizí,
a vidělaviděla, jak všechno kol se řítí,
jak půda mládí pod nohou jí mizí.
67
Den dražby blíží se... Žid poněmčilý,poněmčilý
zakoupí statek jich ten starobylý,
tu půdu, v níž jejího rodu kořeny
tak ode dávna pevně byly vsazeny...
Teď dlužno s bohem dát všem minulosti dnům
i budoucnosti nadějím a tichým snům!
Tak přejdou dny, přelétnou kvapná léta,
až jednou po zámečku bude veta,
chod strojů bude pronikat tu vzduchem,
továrny komín bude k nebi chrlit dým,
ten údol bude hemžiti se ruchem,
pokřikem dozorcův a kvapem mravenčím;
dělníků českých ochuzená kolonie
se bude dřít pod cizích pánů povelem,
do srdce dětí jich pak cizí škola vlije
jed odrodilství, jenž jim bude údělem;
pán továrny, ten bohatnouti bude denně,
a jeho rodina mu zkvete utěšeně.
Rod Evy zatím zmizí v proudech valných,
ve vlnách žití špinavých a kalných...
68