MLÁDÍ.

MLÁDÍ.
Jsem dosud mlád?... Ó, vráska není vryta v mé čelo ani jediná, můj rozum zdráv, má paměť svěže hbita, v let křídla duše rozpíná. „Jsi dosud mlád?“ tak našeptává ve mně kýs tlumený a divný hlas, jak příšera se blíží tiše ke mně, jak ozvěna se ozve zas. Jsem dosud mlád!... Zor můj je jasně čistý, v něm plane hvězda Ideál, dál k cíli kráčí pevně krok můj jistý, byť vítr ostrý vstříc mi vál. „Jsi dosud mlád?“ Zřím v bázni do zrcadla, tvář mou tam jeví plochy jas... A znovu zřím, že tvář má nepovadla, že jíním neprokvet’ můj vlas... Kde mládí mé?... Tak smutně ptám se znova, kdy doma sedám ke stolu, kdy náladu chci líčit barvou slova a city v rýmů šveholu. Mých dvacet let!... To verše létly hravě, jak lehké víly tančily, jak motýli se mihly v šťastné hlavěhlavě, jak rolniček sbor zvonily. 92 Ó, dvacet let... To Musa přišla denně do jizby chudé pod střechou, já hlavu klad’ jí v ňadra roztouženě, dech její byl mi útěchou. Teď Mefisto se přes rámě mi dívá, zrak vbodá v mojich veršů spád, když před ním uniká má Musa snivá, jej slyš se smát: „Juž nejsi mlád!“ 93