AKVARELLY.

AKVARELLY.
Za chvílí těch, kdy toužím spleenu bolem, bych vůkol sebe kouzlo dálných krajů zřel, na rudé stěně, nad mým psacím stolem, plá jasem barev sbírka drobných akvarel. Jak úsměv zářivý v šer dnů mých marný směs obrázků těch já mám chorobně tak rád, toť mojí pracovny je přelud čárný, ty svěží krajinky, ten alpský vodopád! Hle, cesta lučin kobercem se vine s tím štíhlým špalírem svých strážců – topolů! Ó, ruiny a lesy šumně stinné! Ó, snivá lahodo těch horských údolů! Já, vězeň bledý prašné kanceláře, jenž pouto otroctví setřásti nedoved’, v ty cizí kraje, plny modré záře, jak rekonvalescent, ach, dumný nořím hled... Dřív, vzorem Byrona se žárným vznětem, všech krajů ždál jsem ssáti půvab čarovný – teď v jařmo ukován jsem živ snů světem ve čtyrech stěnách klidné svojí pracovny, živ lásce ženy své a tiché práci jsem vděčen, že se odlesk blaha ke mně schvěl, ze spleenu zléčen, v skromné resignaci zrak stápím v kouzlo jemné starých akvarel. 87