TŘI SLOKY.

Emanuel z Čenkova

TŘI SLOKY.
Ó šťastný poet, jehož verše kvílí jak zádumčivá hudba valčíků, jak touha jara, za večerních chvílí kdy z houštin vonných zní zpěv slavíků, ten poet, jehož písní sladká slova si šeptá luzná dívka na lůžku, nad jehož knihou sní a kterou schová jak relikvii pod svou podušku. Ten poet šťastnější, jenž pravdy zdroje vykouzlí ze skal roven Mojžíši, jenž v poušti žití podá verše svoje jak manu, jež hlad duše utiší, ten poet, jehož Musa peruť vznesla do mračen záhad, v šero problémů, a z jehož knihy muž si zvolí hesla jak hvězdy zářné k žití čestnému. Leč nejšťastnější ten, jenž písně dechem zná v sopku vznítit ujařmenou zem a jehož Musa mluví bouře echem, jenž místo pérem píše plamenem, ten poet, který prohřál dobu svoji, zžeh bleskem myšlenek poroby hrad, při jehož písni za svobodu v boji nadšená mládež bude umírat. 17