MÍR DOMOVA.

Emanuel z Čenkova

MÍR DOMOVA.
V ten truchlý čas, kdy vítr listí dere i kvílí jako šelma v doupěti, kdy halí Prahu pára mlhy šeré, – rád spřádám v duši upomínky steré při písních ženy mému dítěti. Já okřívám své ženy cudným zjevem, jež láskou plá jak hvězda zářící, rád zřím, jak uspává své poupě zpěvem neb v žertů skotačivé směsici chce úsměv vykouzlit mu na líci. Mně blaho tak... Ať vanou větry chladné, ať spadnou suché listy nadějí, ať přítel plvá na mne sliny zrádné, ať záští oheň na mou hlavu padne – já před ničím se hrůzou nechvěji. Mír domova mé skráně jemně chladí, svým vějířem mne Láska ovívá... Teď, když mne uštkne svět a přítel zradí, vše polibkem mi žena vynahradí a děcko, jež se na mne usmívá! 90