DĚLNÍKU.

DĚLNÍKU.
Když tlupy dělníků se z dílen vrací do dálných předměstí, vždy v šeré hodině, též já jdu k domovu, jsa znaven prací, jak oni toužívám k své mladé rodině. Ó, jak se těšívám na chvíli tklivou po dnu své roboty, jenž se jak hlemýžď vlek! Teď teprv zulíbám svou ženu snivou a uzřím, jak má dcerka tleská do ruček... Jsem otrok úřadu, ach, po den celý, tam za chléb prodal jsem své mládí, svěžesť sil, až v soumrak přicházím, ves rozechvělý, bych jako člověk malou chvilku lidsky žil. A včasv čas, kdy slunce v jiný kraj se shlíží, kdy dávno zapadlo za pásmo modrých hor, kdy děcku mému očka spánek klíží, já v píseň uložím svůj utlumený vzdor... Ó, bratře, dělníku, podej mi ruku, já vláčím na nohou jak ty své řetězy, já cítím v srdci svém tvou strast a muku – nuž, ruku stiskni mi, dob příštích vítězi! 29