JARNÍ EPIŠTOLA.

JARNÍ EPIŠTOLA.
„Bože, snad juž není jaro tady?“ vzdych’ jsem v šeru vlhké uličky, vida děvče, skřehlé chladnem, hlady, nabízeti chodcům kytičky. Jaro v městě! Nic než záchvěv záře jako kmitný záblesk zrcadla, tak i šlehne slunce do žaláře, v němž líc vězně přítmím uvadla. Chtěl bych zříti jasu celé moře rozlévat se v dálných prostorách, chtěl bych zřít’, jak snědý oráč oře, vdýchat duši jara na horách! Chtěl bych zřít, jak mlha mrazně šedá v údolu se z jitra rozptýlí, jak se skřivan k nebi s písní zvedá, chví se výš’výš’, až zmizí za chvíli. Chtěl bych venku zřít’ dům nízký, bílý, ten dům mládí svého, při němž sad... teď snad špačci juž se navrátili, jak bych rád je slyšel štěbetat! Tam bych střásl spleenu chorou tíhu, nervósu a neklid divných dum, jež by stačily na celou knihu našim dekadentním básníkům. 69