SEN O SLÁVĚ.

SEN O SLÁVĚ. (Z illusí neznámého mladíka).mladíka.)
Jak herec mladý v bídném zákulisí se chvěje bázlivěbázlivě, než vyjde na scenu, slasť v duši jeho s úzkostí se mísí a s touhou dosíci jen potlesk v odměnu, tak hrdina můj, mládec v plném květu, jenž pil juž víno z poesie poháru, – leč v ústraní a neznám dosud světu – se trémou chvěl svou oblékaje čamaru; pak oděl zimník venkovského střihu, kloboučkem přikryl vlasy bujně vlnivé a jako zloděj ve chvatu a mihu se ztratil v moře ulic šeré, šumivé......šumivé... Mráz ostrý byl, však on měl teplo v duši, jež hřálo jej jak slunce jasné na jaře, – což na tom, že mu mrzly trochu uši – náměstím Václavským hoch kráčel bujaře. Zjev nádherný, jenž zaplál jeho zraku! Tam v pozadí, pod temnem šerých mraků, čněl hrdě jak tvrz obrů palác kamenný pln záře jako při mši osvětlený chrám, jak hrad, v němž sídlo má bůh slunce plamenný, jenž blesky vysílá vstříc nočním temnotám......temnotám... Tím žárem tknut náš hoch se probral z dum, na chvíli stanul, šeptnuv: „Museum!“......Museum!“... [51] A k budověbudově, z níž plála okna leskem i zář se lila modrojasně zbarvená, k níž kočárů řad hrčel rychlým třeskem, až chvěla se kol dlažba tvrdá, kamenná, náš mladý rek, pln nepokoje, snění, blíž chvátal v nedočkavém rozechvění – – – – Ach, není vědom si v tom lidstva tlumu, ve směsi pánů, dam, toilet šumu, jak dostal se v síň skvostnou Pantheonu......Pantheonu... jen slyšel srdce tluk jak úder zvonu a cítil tíseň svou, on snílek ubohý, jak hoch, jenž na kathedru vyšel směle, však rázem zapomněv verš svojí úlohy v dav diváků zří němě, otupěle......otupěle... Jak Jiřík z báje oslněn byl skorem dam vzácných zjevem, zlatem uniforem; on sotva vyšed z maloměsťských obzorů, zřel udiveně v nádhernou síň z mramoru, koberce bál se dotknout stopou těžkých bot, cos hlavou táhlo mu jak příval bouřných vod.....vod... (Ó, nedivte se! Znal jen rodné lesy, pár vsí a městečko v zákoutí kdesi; znal jenom toulky mořem luk a polí v tom kraji, kde si odbyl střední školy; do Prahy matičky teď přišel z vesnice a dlí tu v studiích dva teprv měsíce......měsíce...) Až za chvíli, kdy vžil se ve svět nový, dál v síň tu vkročil, nadšenými hledy jen stíhal kněze Umění a Vědy, jež hostil v sobě chrám ten mramorový; vždy kmitla se mu okem jasu zář, když ten či onen muž podobou rysů mu připomenul povědomou tvář, již z portrétů znal z našich časopisů! 52 Zrak milencův hned najde bytosť milou, ji objeví ve shluku lidí, v skrytu, jen ozve-li se touha celou silou a zraku svítí na cestu zář citu: leč hoch náš nehledal líc drahé děvy, on zrakem přelétal jen mužů zjevy, tvář každou prozkoumal i zrakem chvátal dál i pátral bedlivěbedlivě, až prohléd celý sál, pak počal poznovu... jak poutník, na oltář jenž božstva zřít chce s duší roztouženou, tak náš hoch popatřit chtěl v jednu drahou tvář, chtěl uzřít hlavu jednu posvěcenou, chtěl uzřít pěvce tvář, již vídal v každém snu, zřít poetu, jenž na Parnase světa kdys usedne po boku Huga, Götha, a jehož portret měl se snítkou vavřínu... Ó, tichá radosti! Ó, zaplesání! Teď shlédl tvář tu, v tichém přemítání jak k hrudi pěvcově se mírně klonila, jak by se nová duma v ní zas rodila... V tu tvář hoch zíral... Ve snů vzdušných vděku táh’ před ním průvod postav s vidin velebou, zřel lidstva epopejí všechněch věků, i tušil mythů kouzlo vláti nad sebou, pronikal duchem k všehomíra původu, zřel v dílně chaosu pramáti Přírodu, zřel krále barbary kupící poklady, zřel slunné kraje ollympické Hellady, zřel zjevy naší slavné historie, tluk cítil srdce, jež v žár lásky bije, před zrakem duše blýskla těla svůdných žen a hoch v tvář pěvce zíral spit a okouzlen... I vzpomínal hoch skvělé řady bájných děl a jat byl úctou svatou, až se tiše chvěl, 53 cos’ duší vlálo mu, to bylo vznešeno, jak před bohem by skloniti měl koleno! Náš hoch, ten nebyl z těch, kdož záští slinu na mistry metají v své impotenci, z těch postav chorých slavomamem spleenu, již dříve sáhaji po laurů věnci, dřív s pošklebem zří v nebetýčné chrámy – než zbudují si chatrč malou sami! Tak patřil na muže, jenž do azuru vzlet výš a vesmír zvolil sobě sídlem, jenž povznášel se nad mlh všední chmuru a hvězd se dotýkal svým pevným křídlem a při tom miloval tu rodnou svoji zem, byť leckdo odtud poranil ho kamenem. Hoch vínem snění spíjel duši svoji a cítil, že se duše jeho pojí s tou duší genia ve svazek jediný, že on jest chodcem jdoucím v stejné končiny, že silou nadšení a v brzkém čase jak on též pevně stane na Parnase; tluk srdce cítil jako úder zvonu, zřel sama sebe v tomto Pantheonu, zřel slávy vlastní pochod triumfálný, zřel kolem sebe zástup lidstva valný... hle, řeční proslov vzletný, duchem ohnivý, a slyší v posléz potlesk davů bouřlivý!... – – – – – – – – – – – – – A když hoch přišel do mansardy chudé, ach, Musa nebes líbala ho dlouze; nazítří hoch měl zraky bděním rudé po noci prožité v snů čistých touze. 54