SEN O SLÁVĚ.
(Z illusí neznámého mladíka).mladíka.)
Jak herec mladý v bídném zákulisí
se chvěje bázlivěbázlivě, než vyjde na scenu,
slasť v duši jeho s úzkostí se mísí
a s touhou dosíci jen potlesk v odměnu,
tak hrdina můj, mládec v plném květu,
jenž pil juž víno z poesie poháru,
– leč v ústraní a neznám dosud světu –
se trémou chvěl svou oblékaje čamaru;
pak oděl zimník venkovského střihu,
kloboučkem přikryl vlasy bujně vlnivé
a jako zloděj ve chvatu a mihu
se ztratil v moře ulic šeré, šumivé......šumivé...
Mráz ostrý byl, však on měl teplo v duši,
jež hřálo jej jak slunce jasné na jaře,
– což na tom, že mu mrzly trochu uši –
náměstím Václavským hoch kráčel bujaře.
Zjev nádherný, jenž zaplál jeho zraku!
Tam v pozadí, pod temnem šerých mraků,
čněl hrdě jak tvrz obrů palác kamenný
pln záře jako při mši osvětlený chrám,
jak hrad, v němž sídlo má bůh slunce plamenný,
jenž blesky vysílá vstříc nočním temnotám......temnotám...
Tím žárem tknut náš hoch se probral z dum,
na chvíli stanul, šeptnuv: „Museum!“......Museum!“...
[51]
A k budověbudově, z níž plála okna leskem
i zář se lila modrojasně zbarvená,
k níž kočárů řad hrčel rychlým třeskem,
až chvěla se kol dlažba tvrdá, kamenná,
náš mladý rek, pln nepokoje, snění,
blíž chvátal v nedočkavém rozechvění – – – –
Ach, není vědom si v tom lidstva tlumu,
ve směsi pánů, dam, toilet šumu,
jak dostal se v síň skvostnou Pantheonu......Pantheonu...
jen slyšel srdce tluk jak úder zvonu
a cítil tíseň svou, on snílek ubohý,
jak hoch, jenž na kathedru vyšel směle,
však rázem zapomněv verš svojí úlohy
v dav diváků zří němě, otupěle......otupěle...
Jak Jiřík z báje oslněn byl skorem
dam vzácných zjevem, zlatem uniforem;
on sotva vyšed z maloměsťských obzorů,
zřel udiveně v nádhernou síň z mramoru,
koberce bál se dotknout stopou těžkých bot,
cos hlavou táhlo mu jak příval bouřných vod.....vod...
(Ó, nedivte se! Znal jen rodné lesy,
pár vsí a městečko v zákoutí kdesi;
znal jenom toulky mořem luk a polí
v tom kraji, kde si odbyl střední školy;
do Prahy matičky teď přišel z vesnice
a dlí tu v studiích dva teprv měsíce......měsíce...)
Až za chvíli, kdy vžil se ve svět nový,
dál v síň tu vkročil, nadšenými hledy
jen stíhal kněze Umění a Vědy,
jež hostil v sobě chrám ten mramorový;
vždy kmitla se mu okem jasu zář,
když ten či onen muž podobou rysů
mu připomenul povědomou tvář,
již z portrétů znal z našich časopisů!
52
Zrak milencův hned najde bytosť milou,
ji objeví ve shluku lidí, v skrytu,
jen ozve-li se touha celou silou
a zraku svítí na cestu zář citu:
leč hoch náš nehledal líc drahé děvy,
on zrakem přelétal jen mužů zjevy,
tvář každou prozkoumal i zrakem chvátal dál
i pátral bedlivěbedlivě, až prohléd celý sál,
pak počal poznovu... jak poutník, na oltář
jenž božstva zřít chce s duší roztouženou,
tak náš hoch popatřit chtěl v jednu drahou tvář,
chtěl uzřít hlavu jednu posvěcenou,
chtěl uzřít pěvce tvář, již vídal v každém snu,
zřít poetu, jenž na Parnase světa
kdys usedne po boku Huga, Götha,
a jehož portret měl se snítkou vavřínu...
Ó, tichá radosti! Ó, zaplesání!
Teď shlédl tvář tu, v tichém přemítání
jak k hrudi pěvcově se mírně klonila,
jak by se nová duma v ní zas rodila...
V tu tvář hoch zíral... Ve snů vzdušných vděku
táh’ před ním průvod postav s vidin velebou,
zřel lidstva epopejí všechněch věků,
i tušil mythů kouzlo vláti nad sebou,
pronikal duchem k všehomíra původu,
zřel v dílně chaosu pramáti Přírodu,
zřel krále barbary kupící poklady,
zřel slunné kraje ollympické Hellady,
zřel zjevy naší slavné historie,
tluk cítil srdce, jež v žár lásky bije,
před zrakem duše blýskla těla svůdných žen
a hoch v tvář pěvce zíral spit a okouzlen...
I vzpomínal hoch skvělé řady bájných děl
a jat byl úctou svatou, až se tiše chvěl,
53
cos’ duší vlálo mu, to bylo vznešeno,
jak před bohem by skloniti měl koleno!
Náš hoch, ten nebyl z těch, kdož záští slinu
na mistry metají v své impotenci,
z těch postav chorých slavomamem spleenu,
již dříve sáhaji po laurů věnci,
dřív s pošklebem zří v nebetýčné chrámy –
než zbudují si chatrč malou sami!
Tak patřil na muže, jenž do azuru
vzlet výš a vesmír zvolil sobě sídlem,
jenž povznášel se nad mlh všední chmuru
a hvězd se dotýkal svým pevným křídlem
a při tom miloval tu rodnou svoji zem,
byť leckdo odtud poranil ho kamenem.
Hoch vínem snění spíjel duši svoji
a cítil, že se duše jeho pojí
s tou duší genia ve svazek jediný,
že on jest chodcem jdoucím v stejné končiny,
že silou nadšení a v brzkém čase
jak on též pevně stane na Parnase;
tluk srdce cítil jako úder zvonu,
zřel sama sebe v tomto Pantheonu,
zřel slávy vlastní pochod triumfálný,
zřel kolem sebe zástup lidstva valný...
hle, řeční proslov vzletný, duchem ohnivý,
a slyší v posléz potlesk davů bouřlivý!...
– – – – – – – – – – – – –
A když hoch přišel do mansardy chudé,
ach, Musa nebes líbala ho dlouze;
nazítří hoch měl zraky bděním rudé
po noci prožité v snů čistých touze.
54