NÁVRAT DOMŮ.

Emanuel z Čenkova

NÁVRAT DOMŮ.
I.
Ó, šeré dumy dnů teď v listopadu! Po práci úřední, tak v duši mdlý, jdu v teskném zladění vždy kolem sadu, jenž rosou podzimu je provlhlý. Mlh divný oddech sychravě tak věje! Rtem chladným vítr líbá do líce a šedě kalný nádech beznaděje je prostřen nad ponuré ulice. Kol chrámu jdu... Žal smutku zevnitř vane! A denně requiem tam v pláči zní a denně tváře vídám zadumané a denně průvody zřím pohřební. O štěstí své mám strach a rychlím kroky... Na krb svůj těším se, na ženy hlas, na veršův oblíbených jarní sloky, na ruky teplý stisk a v očích jas. 84
II.
Ó, návrat z toulek večer v listopadu, to duší sdružení při mlhy chladu, kdy v ulic temnu luceren plá třpyt! Při mrazu větrném, jenž ve tvář zebe, blíž k svému boku, ženko, tisknu tebe a spěchám s touhou ve svůj vonný byt. Tam v zátiší jsem blažen jako děcko, co hněte mne, já zapomínám všecko, v pohádku štěstí zaklet bloudím v snách; své chladné ruce o tvá ňadra hřeji, ty žvatláš mazlivě a já se směji, když kukačka se ozve v hodinách... A časem, když to v krbu divně hučí a vítr za okny tak teskně skučí, se chvějem, odloučeni od lidí – duch kohosi, jenž dávno v zemi hnije, že před okny lká teskné elegie a teplo štěstí že nám závidí. 85