TŘI SLOKY.
Ó šťastný poet, jehož verše kvílí
jak zádumčivá hudba valčíků,
jak touha jara, za večerních chvílí
kdy z houštin vonných zní zpěv slavíků,
ten poet, jehož písní sladká slova
si šeptá luzná dívka na lůžku,
nad jehož knihou sní a kterou schová
jak relikvii pod svou podušku.
Ten poet šťastnější, jenž pravdy zdroje
vykouzlí ze skal roven Mojžíši,
jenž v poušti žití podá verše svoje
jak manu, jež hlad duše utiší,
ten poet, jehož Musa peruť vznesla
do mračen záhad, v šero problémů,
a z jehož knihy muž si zvolí hesla
jak hvězdy zářné k žití čestnému.
Leč nejšťastnější ten, jenž písně dechem
zná v sopku vznítit ujařmenou zem
a jehož Musa mluví bouře echem,
jenž místo pérem píše plamenem,
ten poet, který prohřál dobu svoji,
zžeh bleskem myšlenek poroby hrad,
při jehož písni za svobodu v boji
nadšená mládež bude umírat.
17