ÚPADEK RODU.

Emanuel z Čenkova

Dech června zlatý chvěje se v tom v údolu, jímž silnice se vine s řadou topolů: po jedné straně pryskyřnaté lesy se táhnou daleko v šero modravé, na svahu mírném, ve šťavnaté směsi, zřít lány obilí, luk pruhy žlutavé. A prostřed dolinyv trav hebkém klínu při pěnivém a skotačivém potoku, se bělá zámeček ve stromu stínu jak idylla ve graciesním rokoku. Před zámku průčelím dlí na terrase dvě dívky teď. – Ta jedna, v temné vlasy květ růže čajové jež zatknula si, oči velké, hluboké a snivé, i připomíná ve své cudné kráse obrazy mistra Maxe zádumčivé; ta druhá, plna veselosti živé, jak vlasťovička z jara štěbetá, chvilka mlčení hned zdá se dlouhou, zrak její srší jen tou žhavou touhou pít z číše žití“ – jak poeta; o dálných lázních blouzní nedočkavě, Ostende a moře šumí v hlavě, na pestrý život tam se těší jako dítě a tajně chystá již své koketnosti sítě, jež rozhodí v tom hlučném světa víru, k závisti sokyň, v davu kavalírů. Tak čilá Irma. Ale vážná Eva praví: život zde, v zámečku našem také baví, ráda s knihou v ruce vyjdu k lesu, tam sednu na lavičku v květném vřesu, a ráda zřím sem do našeho kraje, jak obilí se v poli vlní, zraje, mně dostačí ta naše česká příroda, ten zvonku modrý květ, ta bílá jahoda. A ještě blíž by přilnul k hroudě můj cit, kdyby zde hospodařil správce nášne Žid... ne pachtýř Žid, jenž z nás se obohatí... Což nevidíš, jak statek se nám tratí?...“ Ji Irma přerušila smíchem zvonivým: Ach, prosím mně ušetři teď, strachem svým ty vidíš všechno černě; shoď těch strastí tíž, sic na konec mi celou radosť pokazíš! Nu, chceš-li, zůstaň si v tom našem hnízdě sama, – leč chci žítdo mořských lázní jedu s mama...“ V tom na terrase matčin hlas se ozval vlídně: Slyšíte? – Od Karlouše přišlo psaní z Vídně,“ a rukou třesoucí a v láskyplném chvatu vyňala paní dopis z kapsy černých šatů, jej znovu přelétla svým zrakem nadšeně, jak dítě své by zřela v každé písmeně. Když peněz potřebí, tu, šelma, umí psát!“ zas paní stará děla: „nechť si! jen užívá! Je u dragonů poručíkem a je mlád, rád sobě popije a s druhy zazpívá; však nemám strachu; zmoudří také časem a krev mu schladne s prvým šedým vlasem. mladou dovedla být též... Co zlatých chvil v duši dosud teplem jara hřeje! rozpustilá byla též... v krvi mých žil, ó, krůpěj krve pařížské se chvěje! Tož Karel, Irma povahu svou dědí po mně, leč Eva po otci je trochu zádumčivá, – ach, záhy zemřel námzábav se straní skromně, spíš k hospodářství dohlédne a k prácem v domě, citu přebytek a ráda čte i zpívá.“ Po chvilce hraběnka směr jiný řeči dala, na ten a onen neduh zas si stěžovala a povzdychla: „ bych tu zašla v nudě, hoři, tak žiju sama, zábavy tu není, a mému tělu třeba osvěžení... Ó, děti, nevíte, jak toužím k mořik moři!“ Tu Irmě úsměv slasti zachvěl krásným rtem, jak děcko, když zří hračku, zatleskala v dlaně; jen Eva smutných očí vlhkým pohledem do lánů polí dívala se zadumaně. To jitro! teplou vůní z lesa hřálo, rosnými démanty a zlatem plálo a znělo harmonií záře barev, snů, jež k nebi stoupala se zpěvem skřivanů. Na lavičku, jež lesa na pokraji do houštin lískových se skrytě tají, usedla Eva... Klid!... Jen bzukot včely se ozval tu a cvrčka cvrlíkání... Ve struny duše, jež se rozechvěly, vzpomínky víla sáhla hebkou dlaní, z nich jako mládí mizícího ozvěna se rozvučela píseň lásky tlumená... Před pěti roky doktor Hlavsa v zámku dlel, mladého Karla společník a učitel; přátelství Evy hnedle sobě dobyl: bylť krásný muž, jenž každý salon zdobil, v čas rázný byl i snivý jako dívčí sen, Napoleonu tváří svojí podoben z těch dob, kdy ještě v slávě nestučněl; ctil umění a jemné mravy měl, byl muže světa dokonalým vzorem, a hraběnka jej zbožňovala skorem. Teď vzpomínala Eva na ty chvíle tam v knihovně, kde v rozhovoru prostém se sblížily jich duše ušlechtilé a spjaly se přátelství zlatým mostem. On vdechl její duši lásky cit pro českou řeč a chudý, selský lid, vylíčil ten smutný české slávy západ i nesmělé zas procitnutí z hrobu, a Eva s čistým srdcem počala vše chápat zříc bez předsudku v novou naši dobu; on v šero mladé duše sluncem svítil, a jeho zrak se žárem hněvu vznítil, když vzpoměl naší šlechty odrodilé, snah zpátečnických v řády dávno shnilé; i poukázal rád na země jiné, kde šlechta půdu rodnou s vášní miluje své otvírajíc síně pohostinné všem umělcům, o jejichž práci horuje... V zámecké knihovně, tam v koutku skrytém, ve spoustě traktátův a starých práva knih, kde knižní hmyz se mihal v běhu hbitém, kdys našel Hlavsa svitek listů zažloutlých. Ty listy Hlavsa k sobě vzal, nad nimi snil v své jizbě večer při čaji za teskných chvil, kdy vítr podzimní do oken vál, déšť bil, konečně těch črtův obsah rozluštil! V Rudolfa věku listy byly psány Eviným předkem z dálné ciziny, co pozdravy z cest byly posílány do vlasti české v kroužek rodiny; pán z Vranova své popsal příhody, jak putoval přes Vlachy v zemi svatou, vylíčil cizí mravy, národy, svých drahých vzpomínaje s duší vzňatou. Když Hlavsa Evě poprve ty listy čet, tu nadšením a radostí se chvěl mu ret; do dávných dob zalétla Eva tichým snem, jsouc hnuta mocně listův evangeliem, zalétla duší v ony časy dávné, kdy naším královstvím dech jihu teple vál, kdy v Praze, uměním a vědou slavné, věk zlatý stvořil Rudolf druhý, český král. A Hlavsa vyprávěl, pán z Vranova jak žil, na dvoře Rudolfa jak ctěn a vážen byl, muž učený, pln lásky k Čechům vroucí, jenž v paměti žít bude nehynoucí. Do duše Evy padlo slov těch sémě a v lásku k vlasti vyklíčilo jemně; ta něžná květina rozvila lupeny, a v srdce vpustila své hebké kořeny; tak Eva v celé bytosti se obrodila, v kulturu naši vnořila se srdcem vřelým, čtla české básníky a roztouženě snila kdys české šlechtičny se státi vzorem skvělým... Byl Hlavsa povolán, by Karla ved po slibné cestě práv a státních věd, by hrabě mladý, jak chvalným zvykem, ku blahu lidstva stal se politikem, svobody bludičkou jenž lidstvo těší a sociální problem vzletně řeší. Leč mladý pán, pln rozmarův a svévole, měl nechuť ke knihám... Rád vyjel do pole, a víc než o ústavu, o zákony o hezké dívky staral se a hony, nezvyklý kázni, divoch nezkrocený, jenž miluje své psy a koně, ženy; byl srdce dobrého, však příliš rozmazlen svou matinkou a všemi učiteli, již hýčkali se s ním a lichotili jen, tož z radosti, že tučné místo měli. Že činnosť Hlavsy nenašla prsť úrodnou v Karlově duši, čtenářové uhodnou. Tož v Evě našel Hlavsa žačku vřelou, ta oddala se jemu s duší celou; jak byl by otcem , tak jeho ctila, myšlénky jeho, tužby pochopila, ke slovům jeho lpěla zbožně, ve snění o lásce klíčící nemajíc tušení. Ve staré jizbě, kde síť pavouk spřádá do šerých koutů zasmušilých stěn, kde pochmurně zří předků vážných řada, kde jenom minulosti vane sen, tam jednou v jesenibyl truchlý den, se stromů listí vítr v parku střásal tam v onen den Hlavsa vážně hlásal jejího rodu historii slavnou, líčil vzletně dobu květu dávnou, i časy úpadku a poněmčení. Ach, jak mu naslouchala v rozechvění! O každém slově Hlavsy vděčně snila, i láskou k rodu, zemi její cit se vzňal, své poslání a význam pochopila, v duši prosvitvelký, čistý ideal. Tak asi po dvou letech této idylly, kdy mysli jich se v něžný soulad spojily, děl Hlavsa k Evě: „Komteso, teď přišel den, kdy vstoupím v život zpět, zde snil jsem krásný sen, a z paměti nikdy nevymizí vzpomínka na vás, vaše srdce ryzí... leč, musím pryč!... Vy jistě netušíte, že v srdci mém jak zakotvena tkvíte, mně život z duše nevyrve váš obraz sladký, vpluje kamkoli člun mého žití vratký. S úkolem žití svého bych se tady minul, a proto jdu, těžké pro mne loučení; jdu zápasit, bych zvítězil neb zhynul; můj život jest jen v proudů nových víření, v zápasu myšlének, v názorů kypění; jdu pérem bojovat za volnosť lidu, za řeč a právo, za ta stará hesla, jež k vítězství se posud nepovznesla, – a v boje rozruchu dojdu klidu a smíření... Vy též svou cestou jděte, jež vám souzena, a buďte vždy tak obětava, nadšena, jak nyní jste, a vstupte s hrdým čelem jen ve svůj svět a buďte hlasatelem všech našich myšlének v společnosti své. – Vlasti své tak prospějete dosti!“... Pak vzešel nocí řad, kdy Eva bděla na loži svém a horečkou se chvěla, a přišly dny, kdy v šerém lesa ústraní kdes sedala svou hlavu kladouc do dlaní. Ó, dumné sny, kdy s retů její zmizel smích, a v zraku hořel temně žár slz palčivých... A jednou z jitra odjel Hlavsa k stanici ve staré ekipáži, po silnici, jež vine se jak šedý had v luk směsi. Jel Karel s ním, však neměl k řeči síly, když zřel, jak Hlavsa nazpět každou chvíli hled vysílal, než zámek zmizel v lesy. Po chvíli snění Eva začla číst ten román kouzelný, jenž hraje hudbou dum, – ach, Plojhara!... Leč sotva přečtla list, ji vzrušil kroků zvuk a živé řeči šum; šli cestou lesní, skrytou v husté křoví, dva muži; poblíž Evy náhle stanuli a Evy nevidouce dále slovy niť rozhovoru bez ostychu vinuli. Mám zajištěno všecko hypothekou,“ děl prvý hlas; „je nedaleko den, kdy naši páni panský oděv svlekou, jejich statek přijde na buben! Pro pana lieutenanta si přišla včera hraběnka stará hezkou sumu vydlužit; zprvu výmluva byl tisícerá, však na konec...“ Dál mluvil ještě Žid a Evě studem krev se k srdci vehnala, když po hlase pachtýře statku poznala; týž děl: „Mně k smíchu je ta jejich nádhera! ti sloužící! ten krásný park a hrdý dům! Jak v tento les, jejž brzo podtne sekera a jehož kmeny prodají se dřevařům, tak v jejich rodinu, tu rozmařilou, života ostří zatne se vší silou a koruna jich hraběcí jak podťata s těch portálův a mříží klesne do bláta.“ A drzý smích se hlučně ozval lesem, zatím co Eva naslouchala s děsem, jak hovořil hlas druhý, jenž nebyl znám: To víte, kolego? Toť přece psal jsem vám, jak od Opery první tanečnice z hraběte ssaje retem pijavice, a hrabě Karel miluje ji jako dítě a sleduje jak otrok nožek její stopy nu ovšem, pokud v dluzích sám se neutopí! Ó, svůdna je ve vlašské krásy rozkvětu! nedávno viděl v novém baletu, v němž tanec závitkový v světel odlesku tak božsky tančila, že bouře potlesku ji vítala na sceně otevřené, kam pršely jen květy drahocenné. Dlel hrabě Karel v loži, zsinalý, jsa žárliv na applausu přívaly, jež hnaly se jak bouře vášně hřmící k ženě krásné, tělem vítězící. – My víme však, jak končívá to drama: Ta lidská Venuše, ta božská žena, jej vyssaje a potom unavena, po změně toužíc, odletí mu sama v jiného muže náruč dávno rozpjatou... A hraběti los smutný bude odplatou, zví, že obdařen byl směšnou úlohou: že ve frašce hrál s citem roli ubohou: kdes v hotelu si hlavu šílenou prožene kulí dobře mířenou. A svůdná kráska? – Bude dále plnit dům, smrť hraběte si přičte ke svým triumfům!“ Po slovech těch se pohnul větru hebký dech a elegií táhlou zalkal ve stromech, a sosen koruny tak vážně kývaly, jich šepty tajemné v řeč dumnou splývaly, jež přehlušila mužův hovor, žert a smích, tím proudem šumotu ve zvucích vlnivých. A Eva třásla se, povstavši zděšeně, jak štíhlé břízy kmen ve větru jeseně, do duše vnikal zostřelý bolu hrot, jak by kdos v srdce každou chvilku jehlu vbod; šla churavě a chvějně strání k údolu, jejž protínala cesta s řadou topolů... Ó, bylo klidno tam!... U zámku v sadu, na temném jezírku, v javorů chladu, dvě hrdé labutě si pluly zvolna, tiše jak bílé, dívčí sny, jež plynou v stínů říše; před vjezdem do zámku v záhonech růže plály, a vodotrysky dva svou šumnou píseň hrály... Teď Eva s bázní probuzenou zřela všecko: ten park, jímž běhávala jako bledé děcko, ten rybník hluboký, a plný leknínu, tak tiše dřímající stromů ve stínu, ten zámeček, tak vlídný, slunně usměvavý, před jehož terrasou se vinul potok lkavý; posléze na kapli se oči zahleděly, kde kosti praotců ve kryptách práchnivěly... To vše teď ztratí! Půjde v nové žití! I cítila, že vstříc plá dech cizí, a viděla, jak všechno kol se řítí, jak půda mládí pod nohou mizí. Den dražby blíží se... Žid poněmčilý zakoupí statek jich ten starobylý, tu půdu, v níž jejího rodu kořeny tak ode dávna pevně byly vsazeny... Teď dlužno s bohem dát všem minulosti dnům i budoucnosti nadějím a tichým snům! Tak přejdou dny, přelétnou kvapná léta, jednou po zámečku bude veta, chod strojů bude pronikat tu vzduchem, továrny komín bude k nebi chrlit dým, ten údol bude hemžiti se ruchem, pokřikem dozorcův a kvapem mravenčím; dělníků českých ochuzená kolonie se bude dřít pod cizích pánů povelem, do srdce dětí jich pak cizí škola vlije jed odrodilství, jenž jim bude údělem; pán továrny, ten bohatnouti bude denně, a jeho rodina mu zkvete utěšeně. Rod Evy zatím zmizí v proudech valných, ve vlnách žití špinavých a kalných...

Patří do shluku

monotónní, teskný, doznívat, jednotvárný, tón, znavený, ticho, stesk, zádumčivý, stmívat

380. báseň z celkových 380

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. JEŠTĚ VÁS SLYŠÍM... (František Eisler)
  2. A STROMY ŠUMÍ... (Otokar Fischer)
  3. Zlatá moucha. (Antonín Sova)
  4. NÁBŘEŽÍ. (Adolf Červinka)
  5. KLEKÁNÍ. (Adolf Brabec)
  6. NA PLÁNI (Hermor Lilia)
  7. LEGENDA O FAUSTOVĚ DOMĚ. (Antonín Klášterský)
  8. PÍSEŇ O KONCI ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ (Antonín Sova)
  9. NAPOSLED V LESE. (Adolf Červinka)
  10. VEČER KVĚTNOVÝ. (Rudolf Illový)