POD ČESKÝ PRAPOR.
Ó, bílý lve, ty znaku hrdé síly,
jenž dosud zříš s českého praporu,
jak smutně dojímáš mne v dnešní chvíli,
v té době bouřných řečí – bez vzdoru!
Ty králi pouště! Před tvé hrůzy zjevem
i císař německý se v děsu chvěl,
ty’s plnil Evropu svým mocným řevem,
když z říše tmy náš národ k slunci spěl.
Ó, slavný čas, kdy v pomsty hněvném žáru
ten bílý lev se vzepjal k zápasu,
chyt’ černou hydru Říma do svých spárů
i v prach ji skolil k světa úžasu!...
Ó, bílý lve, ty znaku ducha síly,
jenž dosud zříš s českého praporu,
ach, tenkrát jsme si tebe zasloužili
za svatý boj, za pevnosť ve vzdoru...
Ty králi pouště!... Konečně v dob hnusu
jsi skrotl, ruku lízáš pokorně,
svůj ztratil’s majestát a do cirkusu
jdeš bavit panstvo skoky pitvorně.
14