STARÝ SNÍLEK.
Pod žhavou lampou hučivého plynu,
jež sálá žárem července v mou leb,
u stolku svého chřadnu, blednu, hynu
v té kanceláři, jež mi dává chléb.
Však denně probudí se ve mně tiše
ten snílek, ve škole jenž spřádal hry
a prchal v pohádkově luzné říše
vždy při hodině suché algebry.
Nad aktů vážných zaprášenou směsí
snů víla známý kraj mi čaruje,
zřím údol šťavnatý a staré lesy
a bílý dům se z mlh mi zjevuje.
A z toulky volné unaven jdu domů –
juž rosa chladná padla do strání,
vran hejna slétají na špičky stromů,
od vísky dálné pláče klekání.
Po stezce úzké za svým stádem skotu
hoch loudá se tak nedbale... je bos...
teď hvízdá, napodobě kosa notu,
jak pravý ptačích tónů virtuos.
71